Musím se přiznat, že se mi do psaní této úvahy příliš nechce. Na druhou stranu mi to ale jednoduše nedá a již asi půl roku si říkám, že ji napsat musím. Cítím totiž nějaký dluh – dluh vůči těm, kterým třeba srovnání s mými pocity může v podobné situaci pomoci a které by tehdy možná pomohlo i mě, kdybych nějaké měla. Taktéž cítím dluh vůči otřepanému, ale pravdivému heslu „osobní je politické“. Přeci nemohu všude vykládat, jak je důležité se tímto řídit a sama si některé věci nechat pro sebe - tohle se už totiž netýká pouze mne. Zřekla jsem se možnosti záležitost řešit nějakým „oficiálním“ způsobem, myslím si ale, že zcela mlčet nemohu.

Ačkoliv se tak na první pohled může zdát, nepatří podle mne tento článek do hlavního tématu této Přímé cesty. Znásilnění, alespoň tak, jak jsem si to zažila já, má se sexualitou společného celkem málo. Spíš si myslím, že jde o nekonečné sobectví, chtíč dosáhnout toho svého bez ohledu na druhého a totální absenci sebereflexe u člověka, který se jej dopustí. Celá záležitost navíc nekončí v momentě, kdy se onen člověk rozhodne, že už má dost, popř. dostal to, co chtěl a skončí. Stejně, jak bolí samotný akt znásilnění na těle, bolí následné chování pachatele vůči oběti na duši. Možná, že existují takoví, kteří si svou chybu uvědomí, rozhodnou se situaci řešit a takto zabrání dalším škodám – já jsem v něco takového doufala, ale dočkala jsem se jen urážek a zesměšňování vyplývajících z (možná chtěného) nepochopení situace a neschopnosti toho, kdo mi to udělal, zaujmout k situaci nějaký postoj.

Myslím si, že jsem měla ještě docela štěstí – došlo k tomu, když mi bylo 24 a nějakým způsobem jsem už měla zformovanou osobnost. Dovedu si představit, že kdyby se něco podobného stalo v mém dětství nebo pubertě, celé trauma by mělo podstatně méně jasné obrysy, bylo hůře uchopitelné a zejména se táhlo výrazně déle. Navíc jsem už byla celkem „vycepovaná“ feministickou četbou, přednáškami a diskusemi a poučky „nikdy to není chyba oběti“, „ne znamená ne“ a další jsem znala i pozpátku. Asi mě také zocelilo překonání chronických depresí  a sebevražedných nálad z docela neutěšené situace doma, které jsem měla celé dětství a v osmnácti letech jsem jim vlastní silou dokázala učinit radikální přítrž. Ne, že bych se špatných nálad zbavila úplně, ale už jsem věděla, že je třeba je ovládat – a ne, aby ony ovládaly mne. Také jsem zjistila, že v momentě, kdy dokážu začít s někým o svých problémech mluvit, jsem na dobré cestě. Na tato poznání jsem byla patřičně hrdá.

Na druhou stranu jsem měla opravdu smůlu – udělal mi to kamarád. A to ne ledajaký – znali jsme se snad pět nebo šest let, prožili spoustu veselých historek, dovedli si povídat o našich životních slastech i strastech, zorganizovali spolu nejednu demonstraci a posledních několik let si užívali i dobrého příležitostného sexu. Na druhou stranu jsme také hodně pili, občas do němoty a někdy se i hádali. Že je chvílemi nespolehlivý a nedovede si přiznat vlastní chybu jsem věděla, ale nikdo nejsme dokonalý a měla jsem pocit, že pozitivní stránky jeho osobnosti výrazně převažují nad těmi negativními. Právě proto pro mne byla celá situace, která se stala, naprosto nepochopitelná – jak mi to mohl udělat někdo, komu věřím, s kým spím a který ví, že můj vztah k mužskému pohlaví je už i takto (mírně řečeno) komplikovaný?!? Navíc člověk, který se asi považuje za feministu a je lidskoprávní a ekologický aktivista? To na mě bylo opravdu trochu příliš. Kdyby mě přepadl úchylný chlap v temném zákoutí nočního města, odnesla bych to asi větším šokem a nějakým zásadním fyzickým zraněním – situace by ale byla černobílá a z pocitového hlediska jednodušeji řešitelná.

Jako už mnohokrát před tím jsme se velmi opilí vraceli z hospody, došli ke mě domů, skončili spolu v posteli, ale vlastní styk jsem tentokrát nechtěla. Několikrát jsem zopakovala „ne“ a měla pocit, že to na domluvu stačí. Asi to nezaregistroval, tak jsem ho i začala odstrkovat, ale najednou na mě ležel… snad k tomu došlo tak rychle, snad jsem situaci špatně odhadla kvůli opilosti, nevím. Udělala jsem to, co jsem si navykla dělávat, když mě bili rodiče – snažit se být myšlenkově jinde, soustředěně počítat a čekat, až to celé přejde. Možná jsem se měla víc bránit, možná jsem měla křičet, ale není několikanásobné „ne“, odstrkování a slzy dostatečný projev nesouhlasu?

Právě proto, že se jednalo o dobrého kamaráda, kterému jsem věřila, o kterém jsem také věděla, že o sobě skrze alkohol chvílemi opravdu neví a fyzickou bolest jsem již zažila podstatně horší, mi v následujících dnech nepřipadlo, že by se něco vážného stalo. Navíc jsem byla ráda, že po oněch depresích mi je již nějaký ten rok relativně dobře a svoji křehkou duševní rovnováhu jsem nechtěla ničím nabourávat. Asi po třech týdnech jsme ale opět seděli v hospodě, opět pili a najednou jsem se rozbrečela. Ptala jsem se ho, jestli si pamatuje, co se stalo. Pamatoval nebo lépe řečeno měl mlhavý pocit, že se něco takového stalo, ale protože věděl, že to je složité téma a nebyl si jistý, jestli k tomu vůbec došlo, tak s tím nechtěl začínat - jak mi sdělil. Viditelně mu to bylo líto, do nekonečna se omlouval, ujišťoval mne, že ví, že něco takového je neomluvitelné a byl velmi skleslý. Věřila jsem mu to a těchto pět minut mu věřím i teď.

Následující dva tři měsíce pokračovalo vše zajetým způsobem – vídali jsme se, občas spolu spali a já mu několikrát zopakovala, že ho i přesto považuji za svého kamaráda, mám ho ráda a on mi za to děkoval. S odstupem času si myslím, že jsem to říkala více sobě než jemu. Později mi začínalo být hůře a hůře a najednou jsem byla tam, kde jsem již byla častokrát předtím – totální nechuť chodit mezi lidi, stavy beznaděje, pomýšlení na sebevraždu, zírání do zdi, hodiny a hodiny brečení, potřeba nutit se i do těch nejzákladnějších životních úkonů a podobně.

Zeptala jsem se kamarádky, která měla určitou profesionální zkušenost s týranými ženami, jestli je znásilnění, když někomu řeknu „ne“, odstrkuji ho a on do mne přesto pronikne. Sdělila mi, že ano. Pak jsem jí přiblížila celou situaci a řekla, o koho se jedná. Viditelně ji to šokovalo a vůbec nevěděla, co mi na to má říct. Podobně reagoval i jeden kamarád. Oba mi v ten moment příliš nepomohli, ale alespoň jsem měla někoho, před kým jsem se občas mohla byť jen větičkou zmínit, že mi není dobře.

Postupem času mi bylo už tak špatně, že jsem měla pocit, že to dál opravdu nejde. Naštěstí jsem pár dní strávila u prarodičů, u kterých se cítím opravdu dobře a tak nějak přežila další týdny. Poté jsem se bavila se spolužačkou, která mi řekla, že naše jiná spolužačka byla v dětství znásilněná. Reagovala jsem argumentem, že to jsem byla taky, ale že vím, že mu to je líto a zas tolik mi to nevadí. Ona na mne vytřeštila oči a já si uvědomila, že vykládám úplné hlouposti.

Potom jsem se s ním pohádala o jakési banalitě a on mi ve zcela jiné souvislosti řekl, že nemám právo být naštvaná a sprostá. V ten moment se nějak vše prodralo ven – co ty mi máš co vykládat, jak se mám chovat? Já na tebe můžu být sprostá jak chci a nemusím se ti omlouvat za vůbec nic. Uvědomila jsem si, proč jsem tak naštvaná – celou dobu jsem čekala, že přijde a bude chtít situaci společně řešit. Ale to se nestalo, ačkoliv již uběhly tři měsíce. Pořád jsem jej omlouvala. Přece je to feminista, vaří, příležitostně uklízí a k holkám se vždy choval slušně. Byl tak opilý, že nevěděl, co dělá. Nechtěl to udělat a je mu to velmi líto. Napsala jsem mu, co cítím a přiznám se, že dost nevybíravým způsobem. Došla mi odpověď ve stejně nevybíravém stylu – omluvil jsem se ti, tak co po mě ještě chceš? Jestli si myslíš, že jsem sexista, tak si to klidně mysli dál… Já si stejně vůbec nepamatuji, že se něco takového stalo, byl jsem namol. Až se uklidníš a budeš se vyjadřovat zase slušně, tak se ozvi.

Problém, který jsem odsouvala do pozadí, mne stejně dohnal. Přerušila jsem s ním veškeré kontakty a zcela se ponořila sama do sebe, svých pocitů, beznaděje, smutku, lítosti, nenávisti a zloby. Už jsem neměla kamaráda, kterého jsem dlouhou dobu měla opravdu ráda a který mi častokrát v jiných věcech pomohl a to mne také bolelo. Kamarádka mne ale v mém rozhodnutí utvrdila a alespoň přes email mi byla občasnou podporou.

Jak praví další pravidlo pro tyto situace, měla by oběť s pachatelem přerušit veškeré kontakty. V našem případě to ale jaksi nešlo – chodili jsme do stejných hospod, měli velký počet společných známých a vídali se na demonstracích a jiných akcích. Sice jsme se už nezdravili a zcela ignorovali, ale vídat ho a slýchat historky od ostatních kamarádů, kde se opil a jak to s ním bylo tam a tam vtipné, mne zraňovalo.

Několik měsíců jsem se babrala ve svých špatných stavech. Postupně se ale začala projevovat potřeba to někomu všechno říct, někomu se pořádně vybrečet na rameni a s někým to řešit, i když jsem se u toho cítila trapně a nesvá. Kupodivu jsem tyto lidi našla mezi kamarády a kamarádkami z jiných měst nebo těmi, kteří ho znali jen z doslechu nebo od vidění. Všichni naši společní známí a kamarádi v místě bydliště vypadali, že si ničeho nevšimli. A tak jsem trávila odpoledne s kamarádem, který zpočátku vůbec nechápal, proč mi to zprvu nevadilo a pak najednou ano a já mu trpělivě vysvětlovala vše, co jsem zde již napsala. Časem to pochopil a byl mi velkou oporou. Stejně tak jsem to řekla kamarádce z jiného města, která asi dvě hodiny odmítala tuto informaci přijmout, protože ho také zná a „neřekla by to do něj“. Mimo jiné reagovala slovy, že bychom si to měli vyříkat a že jí to je velmi líto, protože nás má oba ráda. Následně za ním zašla a chtěla to řešit. Nevím, co si přesně říkali (později mi on sdělil, že vykládala nesmysly), ale byla jsem velmi naštvaná – poslední, co jsem chtěla, bylo nějaké smiřování. Zpětně ale oceňuji, že dokázala zaujmout alespoň nějaký postoj a vyslechla mne. Do třetice jsem celou záležitost řekla kamarádovi, který jej na rozdíl od většiny lidí rád neměl a před ním jsem si alespoň mohla příležitostně pěkně od plic zanadávat.

Někdy po čase jsme s jinými kamarády podnikli výlet do ciziny a zde asi nastal zásadní zlom. Celou dobu vládla neuvěřitelně dobrá a veselá nálada, seznámili jsme se s řadou velmi příjemných lidí, viděli spoustu krásných míst a já konečně myslela na něco jiného. Vrátila jsem se fyzicky zcela vyřízená, ale spokojená jako už dlouho ne. Ještě jsem chvíli chodila okolo horké kaše, ale poté udělala to, co mi doporučila ona kamarádka – promluvila si s ním.

Jeden večer jsem seděla v hospodě, kde on byl také. Najednou jsem v sobě pocítila nějaký nával energie a požádala ho o pohovor. Říkala jsem si, že mu dám poslední šanci, stále jsem v sobě ještě měla minimální naději, že je to celé nějaké nedorozumění a že on třeba situaci začal nějak řešit, alespoň sám pro sebe a já o tom jen nevím. Sedli jsme si trochu bokem od ostatních a začala jsem s výkladem svých pocitů. Celou dobu se jaksi divně usmíval a já ho požádala, aby přestal, že se jedná o vážnou situaci a mluvit o ní pro mne není jednoduché. Řekl mi, že ho přeci znám, že to nemyslí zle a usmíval se dál. Začal mi vysvětlovat, že přestává pít (s tímto tvrzením se některé mé informace zásadně rozcházely), že má také problémy ve vztahu k ženám, že přeci vím, že jsem první holka, se kterou on spal jen tak bez toho, aby s ní chodil, a že se s tímto taky musí vyrovnat a není to pro něj lehké. A také konečně, že mi nemá jak pomoci, i kdyby chtěl. Jak jsem tak na něho hleděla a poslouchala jeho fňukání, začal mi připadat naprosto cizí. Poté jsem ještě dlouho courala nočním městem a přemýšlela. Další den mi došlo, že v této situaci nejsem ten chudák já. Nezabilo mne to, přežila jsem a začíná mi být velmi pozvolna lépe – najednou jsem dostala pocit určité spokojenosti. Udělala jsem za ním prostě tečku a z tohoto hlediska začala celou záležitost považovat za vyřízenou, už jsem od něj nic nečekala. A od tohoto postoje mne nedokázala odradit ani jeho smska o několik týdnů později, kdy mne zval na oběd a chtěl si pohovořit. Času na to měl dost, šancí také, využít je nedokázal a donekonečna čekat nebudu.

V momentě, kdy jsem si sama pro sebe vyřešila jeho osobu, se mi pozornost stočila k našim společným „kamarádům“. Mám pocit, že je zcela normální se zeptat, co se stalo, když se v mém okolí zničehonic přestanou bavit dva lidi, kteří spolu dlouhá léta kamarádili. Ptali se mne na to lidé odjinud nebo lidé, kteří ho znali jen z doslechu, ale ti, jimž se celá situace odehrávala přímo před nosem, se až na jednu čestnou výjimku tvářili, že nic.

Byla jsem dost zmatená, nevěděla jsem, jestli si toho opravdu nikdo nevšiml nebo jsem prostě každému tak ukradená. Přestala jsem na tyto své „kamarády“ mít náladu, stahovala se více do ústraní a začala mít pocit osamění. Po určité době jsem si ale řekla, že pokud už mi on dokázal vzít víc než půl roku života, že kamarády mi nevezme a takhle to dál nejde. Jedné kamarádce, na které mi opravdu záleželo, jsem vyčetla velmi ostře, že se na mne zcela vykašlala, když mi bylo nejhůř a že si něčeho všimnout přece musela. Sypala si popel na hlavu, hned mi volala a samozřejmě, že něco tušila. Po jisté době se přiznala, že i ona na tom byla tou dobou velmi špatně a lidově řečeno byla ráda, že je ráda a už neměla sílu starat se o ostatní. Vysvětlila mi svůj problém, který byl sice jiné povahy, ale neméně vážný. Slíbily jsme si, že se příště nebudeme jedna tvářit na druhou, že je vše v pořádku, když není, a jakmile něco bude, řekneme si to a také si to nyní říkáme. Myslím, že to náš vztah velmi posílilo a jsem opravdu ráda za to, že ji mám. Zpětně mi také řekla, že skoro okamžitě poté, co jsem jí to řekla, za ním zašla a asi na něj i řvala. Prý měla pocit, že mu tehdy (po skoro tři čtvrtě roce!) teprve došlo, co se stalo. Mohu ale s klidem konstatovat, že mě tato informace už příliš nezajímala.

Bylo a je mi nepříjemné hrát dále hru na to, že se nic neděje, nechci se přetvařovat. Proto jsem se situací a tím, že o něm nechci slýchat žádné historky a potkávat ho, informovala ty lidi z našich společných přátel, kteří mi za to stáli. Je to součást mého života a je na mém okolí, aby se s touto informací vypořádalo. Velká část našich (bývalých) společných „kamarádů“ to ale stále neví a stále se tváří, že nic. Sice vím, že se jej někteří zeptali, co se stalo a jsem si jistá, že jim na to nic neřekl - mě se ale nezeptal nikdo a to bolí. Tyto lidi za své kamarády již nepovažuji, maximálně za více či méně dobré známé, ale odnaučila jsem se od nich cokoliv očekávat a potkávám se s nimi již jen málo. A nemohu se zbavit určitého pohrdání, když některé z nich slyším řečnit o lidských právech, mezilidské solidaritě a feminismu a přitom vím, že nedokážou projevit jakýkoliv upřímný zájem, když se někdo v jejich okolí najednou začne chovat zvláštně, stahovat do ústraní a s jedním z nich ze dne na den zcela přeruší komunikaci.

*          *            *

Mělo by asi následovat nějaké ponaučení. Všechno to už nějaký ten pátek je, ale ovlivňuje mne to stále a měním se. Výrazně jsem snížila svoji konzumaci alkoholu a vždy chci být schopná vnímat, co se v mém okolí děje, abych mohla zavčas reagovat. Přestala jsem se stýkat s lidmi, se kterými jsem buď jen pila a nyní tuto zábavu už nesdílím anebo těmi, kteří mne zklamali. Takto jsem přišla během krátké doby v místě bydliště o asi polovinu kamarádů, ale budu-li upřímná, asi to nikdy ani mí pořádní přátelé nebyli. Byla jsem z toho velmi smutná, cítila jsem se občas sama, ale po určité době se objevili jiní lidé a také jsem oprášila staré známosti, které mi za to stojí a na něž si na rozdíl od minulosti snažím alespoň někdy udělat čas. Přestala jsem chodit na skoro všechny akce organizace, které je on členem a schůze k akcím, na nichž se podílí. Sice je stále považuji za užitečné, ale nechci se podílet na přetvářce, kterou on a jeho kolegové/kolegyně udržují.

Co on je vůbec zač? Už jsem to na začátku asi naznačila – podle mne slaboch, srab a sobec. Co se stalo, je jedna věc a určitě by mi chvíli trvalo ji překonat, ale myslím si, že až na úplné dno jsem si sáhla právě kvůli tomu, že jakkoli odmítl převzít zodpovědnost a situaci řešit, navíc mi následně nedokázal prokázat ani špetku respektu. Znásilnění je demonstrací moci – chtěl mne tedy nějak pokořit? Nevím, doteď jsem nezjistila, proč to udělal. Přišla jsem ale na to, že tuto otázku stejně nevyřeším a zejména vůbec není mým úkolem ji řešit. Dokázala jsem ho i celou situaci nechat za mnou a i když se na podobnou věc nikdy nedá zcela zapomenout, pracuje čas v náš prospěch, obrysy se smývají a bolí to méně a méně. Zprvu jsem ho omlouvala, potom se litovala, následně ho až k zbláznění nenáviděla a teď už ve vztahu k němu v sobě cítím akorát stále větší a větší prázdno, do něhož se sice ještě občas přimísí zloba a nenávist, stále častěji ale pohrdání.

Chtěla bych na závěr ještě zmínit několik rad, některé jsou subjektivní, ale snad užitečné, neboť co jsem začala tohle téma s částí svého okolí diskutovat na základě vlastní zkušenosti, divím se stále více a více, kolika lidem se stalo něco podobného:

-         Vždy si připomínejme sice otřepanou, ale tisíckrát pravdivou frázi, že „to není naše chyba“. Na začátku jsem sice vůbec nevěděla, která bije a říkala si, že tato teorie mi je úplně k ničemu, postupem času mi ale velmi pomohla v utřídění si pocitů.

-         Snažme se to říci alespoň jedné osobě, které důvěřujeme, i když se cítíme trapně a provinile, že s tím někoho obtěžujeme. Musí to ven. Navíc pokud o tom začneme mluvit, můžeme najít „spojence“ zrovna tam, kde bychom je vůbec nečekali.

-         Nestyďme se za to, že se donekonečna litujeme. Stalo se nám něco strašného a každý tuto dobu potřebuje, podle povahy a situace kratší nebo delší.

-         Přerušme co nejdříve kontakty s pachatelem, i když je nám to blízká osoba nebo jako např. v mém případě víme, že i on má určité problémy spojené např. s ne příliš šťastným dětstvím. Určitě to v celé záležitosti hraje roli, ale není úkolem oběti pachatele litovat, omlouvat nebo se snažit jeho situaci pochopit, popř. řešit.

-         Mysleme hlavně na sebe – nezabývejme se společenskými konvencemi, otázkou „co by na to řekl ten a ten“, co si o nás myslí pachatel a zda jsou naše reakce logické. Zneužití nemá s logikou společného vůbec nic. Pokud cítíme, že nám něco nedělá dobře, např. se s ním potkávat nebo o něm slýchat, buďme striktní v tom, že jej nechceme potkávat a nechceme o něm slýchat.

-         Pokud se cítíme natolik silní, abychom z osobní záležitosti udělali politickou, učiňme tak. Osobně se v této fázi cítím silná asi napůl. Dokud ale o těchto věcech nebudeme mluvit zcela konkrétně ve spojitosti se zcela konkrétními osobami, mine se i jinak užitečná feministická teorie účinkem.

-         Mějme na paměti zejména jednu velmi důležitou věc: řešení je v nás samotných. Nedočkáme se jej ani od pachatele, ani např. psycholožky, obrátíme-li se na ni. Odborná pomoc a blízké osoby nás mohou výrazně podpořit, věc za nás ale nevyřeší. Na jednu stranu je tento fakt docela tristní – vyrovnávání se se zneužitím může trvat roky, ale i celý život a je neuvěřitelně těžké. Na druhou stranu je to čistě na nás a nikdo nám tuto možnost nemůže vzít, což je myslím zásadní pozitivní argument. Řešením ovšem není ani pomsta (a že jsem na ni myslela), ani nenávist (která mne ještě občas doběhne): negativní pocity sžírají jen nás samotné a pachateli jsou většinou naprosto lhostejné. Řešením je nalezení rovnováhy ve vlastním nitru a uvědomění si vlastní síly (protože silné/silní jsme, když něco takového přežijeme). Věci, které nás nezabijí, nás mohou velmi posílit.

-         Ještě malá rada pro přátele a blízké obětí: nestyďte se zeptat na to, co se stalo. Je velmi pravděpodobné, že vám dotyčná osoba řekne, že nic. Takto jsem reagovala v prvních měsících i já. Věděla jsem ovšem, že se kamarádi odjinud nebo i známí zajímají, že si něčeho všimli a to mi jaksi dodávalo sílu, nepřipadala jsem si „neviditelná“. Naopak pocit, že své tehdejší blízké „kamarády“ nezajímám a oni i přes svůj občas ostentativně deklarovaný aktivismus a poučování druhých cudně mlčí k něčemu, co se jim dlouhou dobu odehrávalo (a v podstatě dodnes odehrává) přímo před nosem, byl opravdu strašný.

Jak to tak bývá, je na všem špatném něco dobré. Určitě nikdy nebudu ráda, že se mi to stalo a zejména prvních asi 8 měsíců poté bylo… asi ani nedokáži najít adekvátní výraz, ale řešení této záležitosti mne konečně donutilo si uspořádat vlastní život. Snad už s definitivní platností jsem si vyřešila vztah k rodičům. Také se již neopíjím, pročistila jsem svůj okruh známých a kamarádů, myslím, že vedu (v dobrém slova smyslu) produktivní život a mám dva skvělé koníčky. A mužští? Dovoluji si být politicky nekorektní a říci, že je z velké části považuji za hajzly a/nebo slabošské a nerozhodné jedince. Ale třeba někdy přijdu na to, že se mýlím…