Výchova a společnost

Mluvíme-li dnes o potřebě zásadně změnit společnost, protože jsou stávající společenské podmínky pro přírodu, člověka a celou lidskou společnost trvale či dlouhodobě neudržitelné, musíme si zároveň uvědomit, jak je možné této změny dosáhnout. Nelze se domnívat, že všechno vyřeší „spásonosná sociální revoluce“. Pro opravdu hlubokou a zásadní přeměnu je potřeba i tzv. revoluce všedního dne - revoluce v našich hlavách, srdcích a v našem chování a přístupu k okolí, a to hned teď, v dnešních podmínkách - teprve pak je možné započít revoluci sociální. Mezi zásadní pilíře této revoluce patří neoddiskutovatelně i každodenní výchova a vzdělávání. Proto je více než nutné zabývat se alternativní anarchistickou, potažmo anarchofeministickou pedagogikou.

Ráda bych v rámci tohoto úvodního článku krátce shrnula zásadní představu o anarchistické edukaci (tzn. výchova a vzdělávání). Vychází z toho, že stávající společenské uspořádání není schopno umožnit všem jedincům žijícím v jeho strukturách podmínky pro seberealizaci a uspokojení jejich potřeb a tužeb všeho druhu. Proto shledává anarchofeminismus tuto společnost nesvobodnou a vychází z toho, že neumožňuje plnohodnotný rozvoj jedince. Proto jsou svoboda, a z ní vycházející rovnost, zásadními hodnotami, na kterých anarchistická edukace staví.

Anarchismus a shodně i anarchofeminismus tvrdí, že člověka nejvíce utváří vliv prostředí, a to sociokulturní a ekonomické podmínky, do kterých se narodil, a sice právě skrze výchovu a vzdělávání v nejširším slova smyslu. Tyto podmínky jsou s člověkem v neustálé interakci, nelze žít mimo ně nebo tak, aby na člověka neměly vliv. Proto je velice důležité vytvořit dětem takové prostředí, ve kterém se mohou plně rozvinout, a to po všech stránkách – fyzické, psychické, kognitivní, emocionální, sexuální i komunikační. Samozřejmě nejen doma (v rodinách), v bezprostředním okolí, ale i ve vzdělávacích institucích. Dnešní vztahy založené na autoritě, konkurenci a poslušnosti by měla nahradit rovnost, spolupráce, diskuze a vzájemný respekt.

V dítěti by mělo být rozvíjeno kritické myšlení, aby se lehko nestávalo manipulovatelným. Mělo by mít možnost se ke všemu vyjádřit, aby se naučilo, že může ovlivňovat dění kolem sebe, a pochopilo tak odpovědnost samo za sebe a svět, ve kterém žije. Dítě potřebuje diskuzi, aby se mohlo rozvíjet a růst po všech stránkách. Dítě potřebuje lásku a respekt, aby se naučilo milovat a vážit si samo sebe a ostatních.

Nelze si myslet, že ideální dítě je dítě nikdy nezlobící, tiché, loajální, se samými jedničkami, které s nikým nespolupracuje a vše zvládne „samo“. Téměř všechny lidské činnosti jsou postaveny na určité spolupráci. Jde o to tuto spolupráci rozšířit, omezit specializaci a umožnit dětem rozvinout širokou škálu dovedností a schopností, aby sice byly co nejvíce samostatné, ale aby si byly vždy vědomy, že spolupráce zvyšuje v mnoha případech nejen kvalitu i kvantitu, ale může uspokojit i naše citové prožívání. Člověk je tvor společenský a není schopen žít bez kontaktu a interakce s druhými lidmi.

Dalším důležitým prvkem v edukaci je zábava, a to v tom slova smyslu, že by dítě (potažmo člověka) měla co největší část činností bavit a uspokojovat. Obzvláště dnešní vzdělávání často staví na tom, že důvodem, proč studujeme (a posléze pracujeme), je uspokojení, které pocítíme až z ukončení činnosti ( např. ve formě titulu, peněz, společenského statutu). Neměly/i bychom se však radovat pouze z dosáhnutí určitého cíle, ale i ze samotné cesty k jeho dasažení. Estabhlisment se tento stav pokouší legitimizovat, např. zásadním důrazem na vůli oproti lidským potřebám a touhám. (Vůle se vytváří během socializace, proto ji lze formovat podle požadavků momentálního společenského a ekonomického uspořádání.) Dochází pak ke zbytečnému oddělování – nejdřív něco „musíš“, a pak si teprve můžeš oddechnout. Přitom v příjemném prostředí se stává spousta bývalých povinností zábavou. A tak celý život žijeme buď v minulosti (uspokojuje nás vzpomínka na úspěch v minulosti) či budoucností (že jednou budeme bohatí, budeme mít titul, budeme něco vlastnit).

Na vývoj dítěte mají samozřejmě bezprostřední vliv mezilidské vztahy kolem něj, dítě mnoho věcí od svého okolí odpozoruje, nejde jen o slova, kterými lidé kolem něj komunikují, ale také o celkovou atmosféru a emoční stav. Proto častokrát „stačí“, abychom se podle hodnot, jež chceme dítě naučit, chovali/y. Dítě pak uvidí, že to, co rodiče a ostatní lidé v jeho okolí říkají, funguje i v praxi. Proto anarchis-mus, resp. anarchofeminismus, považuje pro edukaci důležitou komunitu lidí, ve které dítě vyrůstá, dítě má pak větší možnost přijít do styku s různými názory, způsoby vnímání a chování, a má tak více podnětů pro svůj rozvoj.

Knihy a hračky, se kterými se dítě setká, nelze podceňovat, protože kromě spousty „hezkých“ obrázků, tvarů a barev se skrz tyto neživé věci dostávají do dětského vědomí či podvědomí určité vzorce, kulturní hodnoty a sociální role. Dítě tak (nepřímo) toto vše absorbuje, a posléze se s tím v mnoha případech ztotožní a dále to pak ve svém životě šíří, a to nejen slovy, ale i svým chováním. Je proto velmi důležité pečlivě vybírat to, s čím si dítě bude hrát, co bude číst atd.

Dalším důležitým fenoménem je problém „zlobení“. Existuje jakási utkvělá představa, že je třeba zlobivé dítě represivně „uklidnit“, aby byl zachován pořádek. Mnoho aspektů však poukazuje na to, že dítě zlobí ve chvíli, kdy se nudí, a tudíž vysílá do okolí signál, na který bychom měli/y být schopni/y odpovídajícím způsobem reagovat. Dá se tedy říct, že ve většině případů je „zlobení“ důsledek neadekvátního přístupu ze strany v tu chvíli se starající osoby.

Jak už jsem uvedla výše, zásadní hodnotou je rovnost (např. národnostní, v sexuální orientaci, věku a také rovnost mezi pohlavími). Dnes stále přetrvávají představy o „správné“ holčičce a „správném“ chlapečkovi a děti jsou proto odmala vychovávány odlišně podle svého pohlaví. Dítěti je tak na základě jeho pohlaví vnucována představa, jak by se mělo chovat, co by mělo nosit, jak by mělo vypadat, jak a o čem by mělo přemýšlet, jak a co by mělo dělat, koho obdivovat a koho milovat. Dochází tak k fatálnímu nerespektování konkrétních potřeb, představ a tužeb, a tím k další formě znásilňování dětského těla i dětské duše.

S touto anarchistickou představou výchovy a vzdělávání je úzce spjat problém realizace. V ČR není prakticky žádná opravdu svobodná alternativní pedagogická instituce, existují pouze určitá dílčí zlepšení na určitých školách. Čím je dítě starší, tím zásadněji ho ovlivňuje škola a ostatní společenské instituce. Takže i když se rodiče, potažmo celá komunita, snaží dítě vychovávat odlišně – podle svých ideálů, musí dítě poslat do školy nejpozději se začátkem 6. třídy (do té doby je možné dítě za určitých podmínek vzdělávat doma). je tomu tak jednak z důvodu povinné školní docházky, také ale proto, že dítě potřebuje žít i v kolektivu svých vrstevníků. Na dítě by mělo zásadně negativní dopady, kdyby žilo po celé dětství v izolaci (např. jen v nukleární rodině), a pak by bylo ze dne na den vrženo do reality, a to převážně v podobě pracovního procesu. (Druhým taktéž zásadním problémem je, že ač se můžeme sebevíc snažit realizovat své představy v životě, neustále narážíme na dopady stávajícího společenského uspořádání na nás samé, na naše vlastní komplexy, předsudky atd.) Je proto velmi důležité pokoušet se zakládat alternativní, či anarchistické vzdělávací instituce a utvářet takové mezilidské vztahy, které budou obohacovat, rozvíjet a uspokojovat nejenom nás samotné, ale budou i dobrým prostorem i pro naše děti.