Krmení miminek a dětí přináší mnoho starostí a otázek, které by žádní rodiče neměli opomíjet, a měli by přemýšlet co jejich děti jedí. Stravovací návyky mají již od narození zásadní vliv na životní styl budoucího dospívajícího člověka, a je známo, jak velké množství nezbytných nutrientů je potřeba zkonzumovat v hlavní fázi růstu. Tento článek analyzuje zdravorní přínosy veganského životního stylu pro děti, zabývá se potencionálními riziky, poskytuje aktuální informace o nepostradatelných nutrientech a přináší inspirace pro plnohodnotné stravování miminek a dětí.

Nezodpovědnost. Hazardování. Zahrávání si s cizím životem. Rozhodování za někoho jiného. Upírání možnosti svobodně se rozhodnout.

Jsem vegetariánka, jsem matka a společně s partnerem jsme rozhodli/y za naše dítě, že bude do té doby, než se bude schopno samo rozhodnout, také vegetariánem. Pro někoho naprostá samozřejmost, pro jiného nepřekonatelný problém. Všechna ta slova z úvodu musíme poslouchat teď, všechna ta slova jsem musela poslouchat v těhotenství.

Rodiče Jonášovi nikdy nelhali/y o Ježíškovi, vždycky se k němu snažili/y být upřímní a říkat mu pravdu. Každý rok měli/y vánoční stromek a pod ním dárky, o kterých Jonáš věděl, že jsou od mámy a táty. Stejně jako všechny ostatní děti se na tento den těšil, vždyť rozbalování dárků je přece zábava.

Vánoce se blížily a děti ve škole se bavily o tom, co jim letos Ježíšek přinese. Jonáš se těšil stejně jako oni, ale jako jediný věděl, že to není Ježíšek, kdo mu každý rok nosí pod stromeček dárky, ale jeho rodiče.

Jejich učitel, pan Tupý, cítil mezi dětmi velké vzrušení a radost z Vánoc. Proto dal dětem za úkol, aby nakreslily obrázek dárku, který si letos od Ježíška přejí ze všeho nejvíc. Jonáš však nevěděl, co má dělat, věděl totiž, že žádný Ježíšek není, proto mu ani nic nepřinese.

Pan Tupý si všiml, že jediný Jonáš nic nedělá. Zeptal se ho tedy před celou třídou, proč nekreslí stejně jako ostatní.

Rozhovor s Honzou a Pavlem je volným pokračováním rozhovoru s Jindřichem, Lídou a Maxem na téma výchova, který vyšel v minulém čísle Přímé cesty pod názvem Formou neautoritářské výchovy. Honza s Pavlem se spolu s dalšími lidmi podílejí na výchově Maxe. Zajímalo mě, jakým způsobem probíhá jejich interakce s Maxem a na jakých principech je postavena. Zároveň mě zajímal jejich názor na výchovu všeobecně. Z našeho rozhovoru se vyv­inula zajímavá diskuze nad různými koncepty edukace a výchovy. Bohužel psané a mluvené slovo je značně odlišné, a proto i tento rozhovor musel projít mnohými úpravami. Přesto doufám, že neztratil příliš na své autenticitě a jeho čtení pro vás bude stejně zábavné a zají­mavé jako pro nás jeho vytváření.

V souvislosti s výchovou jsem se rozhodla udělat rozhovor s Lídou a Jindřichem, kteří se spolu s dalšími lidmi podílejí na výchově Maxe. Jindřich a Lída nechtějí být autoritářští rodiče, snaží se  budovat vztah s Maxem na vzájemném respektu. Neřeší věci příkazy a zákazy, ale debatou. Zajímalo mě, jakým způsobem probíhá v praxi tato neautoritářská výchova. Nenaráží Max v běžném životě na to, že je vychováván na jiných principech a k jiným hodnotám?

Mluvíme-li dnes o potřebě zásadně změnit společnost, protože jsou stávající společenské podmínky pro přírodu, člověka a celou lidskou společnost trvale či dlouhodobě neudržitelné, musíme si zároveň uvědomit, jak je možné této změny dosáhnout. Nelze se domnívat, že všechno vyřeší „spásonosná sociální revoluce“. Pro opravdu hlubokou a zásadní přeměnu je potřeba i tzv. revoluce všedního dne - revoluce v našich hlavách, srdcích a v našem chování a přístupu k okolí, a to hned teď, v dnešních podmínkách - teprve pak je možné započít revoluci sociální. Mezi zásadní pilíře této revoluce patří neoddiskutovatelně i každodenní výchova a vzdělávání. Proto je více než nutné zabývat se alternativní anarchistickou, potažmo anarchofeministickou pedagogikou.

V patriarchální společnosti hrají obě pohlaví rozdílné role. Jaké to jsou, jak a kdy je hrají, se učí během celého života. Nejvíce je ale formují rodiče během prvních let. Výchova má pro společnost klíčový význam. Vznikají o ní knihy, které rodičům radí, jak postupovat v jed­notlivých situacích, jak si zachovat autoritu, jak zabránit patologickému chování apod. Mnoho doporučení se vztahuje ke zlobení dětí. Znamená to vlastně, jak to udělat, aby děti rodiče poslouchaly a nedělaly problémy.

Patriarchální společnost klade při výchově větší důraz na ženy, u kterých je role matek chápána jako něco přirozeného. Toto platilo hlavně dříve, v dnešní době se díky aktivitě mnohých žen a mužů mění pohled na ženu. Role matky je chápána jako něco, co je v jejím životě důležité, ale není to jediná role, kterou si osvojuje. Z těchto důvodů má role matek jasnější obsah než role otců. Je tedy přesněji dáno, co společnost očekává od matek než od otců.

Jak jsem se zmínila v článku Knihy o výchově aneb co nám radí literatura, výchova dětí podle anarchistických principů je (alespoň pro mě) plná otázek a obav, musí se vypořádávat se spoustou předsudků, musí být připravena čelit nepochopení okolí. Knihy o výchově nám v tomto směru nemohou být příliš vodítkem, protože odpovídají tradičním představám, jak má dítě na konci výchovného procesu vypadat. Přesto jsem v některých knihách nalezla zajímavé nápady a možné inspirace. Aby konstruktivní přístup alespoň trochu doplnil „destruktivní kritiku“, rozhodla jsem se vybrat pár situací a jejich řešení, které z mého pohledu rozvíjí rovnocenné partnerství mezi rodiči a dětmi.

Na úvod tohoto článku bych chtěla položit jednu z mnoha důležitých otázek týkajících se výchovy dětí: Jak a kdo nás vlastně připravuje na výchovu našich dětí? Odkud čerpáme nápady a způsoby, jak řešit různé situace s dětmi? Jistě si neseme hodně z naší rodiny a výchovy našich rodičů. Díky těmto zkušenostem si možná vytvoříme představu, co nám vadilo, co bychom dělali/y jinak, pochopitelně lépe. Nebo co nám přišlo užitečné, za co jsme nyní svým rodičům vděčni/y. Tato představa má jeden háček. Většinou si ji vytváříme tak říkajíc na sucho. Máme v hlavě vizi, jak by to mělo probíhat, ale nikdy ji předem nevyzkoušíme v praxi.