Musím se přiznat, že se mi do psaní této úvahy příliš nechce. Na druhou stranu mi to ale jednoduše nedá a již asi půl roku si říkám, že ji napsat musím. Cítím totiž nějaký dluh – dluh vůči těm, kterým třeba srovnání s mými pocity může v podobné situaci pomoci a které by tehdy možná pomohlo i mě, kdybych nějaké měla. Taktéž cítím dluh vůči otřepanému, ale pravdivému heslu „osobní je politické“.

Znásilnění není jen aktem hrubého násilí, ale také fakt nerespektování vůle druhé osoby, sex bez souhlasu, případně s vynuceným souhlasem. Naše skupina se začala scházet na základě toho, že v prostředí, jehož jsme součástí, došlo ke znásilnění. Protože útočník i oběť se pohybují ve stejném prostředí, cítily členky a členové naší skupiny potřebu se s tím vypořádat. Rozhodli jsme se na to reagovat právě ustanovením skupiny lidí, kteří mají zájem diskutovat o konkrétním případu, ale zároveň se chtějí snažit na znásilnění, sexuální chování a sexualitu nahlížet z jiných perspektiv, než je to běžné. Chceme se společně bavit o tom, co znamená souhlas a proč není možné jednat bez něj. V rámci pravidelných schůzek, kterých se na základě svého přání účastní i útočník (oběť o schůzkách ví, ale sama  nemá zájem se jich účastnit, což plně respektujeme), jsme rozebírali situaci znásilnění, útočníkovo nerespektování přání a soukromí oběti. Narazili jsme i na dlouhodobější útočníkův problém, kterým se zabýváme i nadále – nerespektování svobodné vůle druhých lidí i  v jiném než sexuálním kontextu. S tímto faktem skupina útočníka konfrontuje a na základě konkrétních příkladů nastavuje zrcadlo jeho jednání.