Proč anarcho-feminismus? Proč spojovat anarchismus a feminismus? A proč nám nestačí samotný anarchismus? Jednou z odpovědí může být, že „neexistuje žádný anarchismus bez feminismu.“ Pro mě zároveň ani neexistuje žádný feminismus bez anarchismu, ale to je, zdá se, věc názoru. Nicméně anarchismus bez feminismu myslet neumím.

Revolucí všedního dne je překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti, tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání. Vychází z předpokladu, že naše chování je naučené, je tedy možné ho měnit ve vzájemné interakci jedinců s okolím. Nechceme jen se založenýma rukama čekat na dobu, kdy nastane vhodná situace pro svržení kapitálu, patriarchátu a státu. Pakliže bychom se už dnes nesnažili/y překračovat omezující stereotypy v našem chování a nazírání na svět a neučili/y se vytvářet mocensky nezatížené vztahy, nebyli/y bychom připraveni/y na život ve svobodné společnosti.

O patriarchátu se asi většina lidí domnívá, že je to záležitost týka­jící se žen, těm vní­mavějším možná doj­de, že se okrajově může týkat i některých mužů. Tímto číslem Přímé cesty se snažíme dokázat, že tomu tak není a že patriarchát, stejně jako feminismus, není jen otázkou žen a že se stejně jako jich týká i mužů. Dopad nadvlády mužů nad ženami je totiž možná markantnější v případě žen, nicméně stejně jako se nějaké chování očekává od nich, jiné se zase očekává od mužů. Pokusím se tedy ve zkratce nastínit, v jakých konkrétních pří­padech se projevuje vliv patriarchátu na muže.

Problematikou svobody, resp. svo­bod, se zabývá celý vědní obor, takže tenhle článek nebude aspirovat na detailní popsání této problematiky. Spíše o pokus vysvětlit, jak svobodu chápeme v kontextu anarchofeministické revoluce všedního dne.

Co je to za heslo? Vysvětlení je snadné:  je důležité chovat se podle vlastního přesvědčení. To znamená podle toho, co považuji za správné.

Lisa Bendall

Dnes mám tedy hovořit na téma anarchismu a feminismu. Tyto pojmy jsou zvučné a mám pocit, že se ode mě očekává poskytnutí jakéhosi rozsáhlého a vyčerpávajícího přehledu historie obou hnutí ve vzájemném vztahu, že budu analyzovat tento vztah (nebo jeho nepřítomnost), kategorizovat vzájemné reakce s odkazy na jednotlivé teoretiky a obecně představím přehledný obrázek toho, co by se mohlo vejít pod střechu anarchismu a feminismu.

Peggy Kornegger bola v roku 1975 redaktorkou feministického čaopisu Second Wave (Druhá vlna) a v jeho jarnom čísle jej vyšiel nasledujúci článok. Kornegger sa v ňom snaží predovšetkým zrekapitulovať a redefinovať dovtedajšie skúsenosti feministického hnutia a hľadá podobnosti a spojitosti s anarchistickým hnutím, využívajúc príklady diania počas Španielskej revolúcie v roku 1936 a počas nepokojov vo Francúzsku 1968. Záverom je pre ňu koncepcia, keď feminizmus si môže udržať svoje revolučné a skutočné poslanie iba vedomým prijatím anarchistickej analýzy a princípov (keď podľa nej radikálny feminizmus svojimi postupmi implicitne anarchistický už je), a na druhú stranu feminizmus môže byť anarchizmu nevyhnutne nápomocný pri odstraňovaní všetkých foriem hierarchie. Tento článok tak predstavuje jeden z prvých pokusov o zadefinovanie anarchofeminizmu.

Anarchofeministický manifest

Toto je manifest jedné skupiny francouzských anarchofeministek.

[..]

Anarchofeminismus znamená ženskou nezávislost a svobodu na základě rovnosti s muži. Sociální organizování a sociální život, kde nikdo není nikomu nadřazený nebo podřazený a všichni jsou si rovni - ženy stejně tak jako muži. Tento princip se uplatňuje ve všech oblastech sociálního života i v soukromé sféře. 

Anarchofeminismus znamená, že ženy si o svých vlastních záležitostech rozhodují samy a samy se o ně také starají. Individuálně v osobních věcech a společně s ostatními ženami ve věcech, které se týkají více žen. Ve věcech, které se týkají obou pohlaví rozhodují muži a ženy na principu rovnosti.

Ty, kdo jsou obeznámeni s teoriemi sociálního anarchismu a feminismu, neustále zaráží jejich vzájemná podobnost. Oba druhy teorií chápou sociální a ekonomickou nerovnost jako zakořeněnou v institucionalizovaném mocenském zřízení; oba kladou důraz na nezbytnou změnu takového zřízení jako první podmínku osvobození; a obě usilují o realizaci osobní autonomie a svobody v kontextu komunity.

Tvořivost je často spojována s výjimečným uměleckým nadáním a se schopností originál­ních a jedinečných nápadů. Zdá se, že skupina lidí, kterých se tento pojem týká, je tedy poměrně malá. V tomto pojetí by nejspíš větši­na z nás neuspěla. Takový postoj k tvořivosti a tvoření vůbec je hodně omezující. Většinou se s ním setkáváme ve škole, kde jsou děti rozděle­ny na ty, co něco umí (např. kreslit, vyrábět, zpí­vat) a na ty, co to neumí. Toto jasné označení ukončí často „kariéru“ dětských umělců, zač­nou podle něj samy sebe hodnotit. Začnou o sobě prohlašovat, že malovat nebudou, protože to neumí a nebaví je to.