Ehrlich volá po zblížení anarchizmu (anarchofeminizmu) a situacionizmu. Nie je potrebné sa na tomto mieste púšťať do príliš detailných rozborov teoretických perspektív, kľúčové body a koncepty sú predstavené a obzrejmené v kontexte anarcho-feministickej politiky priamo v texte. V skratke, situacionizmus prináša podľa Ehrlich pre anarchofeminizmus šancu prekonať niektoré problémy, s ktorými si prax anarchofeministických skupín v 70. rokoch nevedela poradiť a často na nich stroskotávala. Šlo najmä o otázku moci, dominancie a nerovnosti v organizácii nehierarchických kolektívov a následnú antiautoritársku politiku v situácii, keď sa autorita objavuje takpovediac "sama" a mimo formálnych štruktúr. Druhým (a azda ešte podstatnejším) argumentom Ehrlich je otázka "trojitého" útlaku zo strany štátu, kapitalizmu a patriarchátu. Anarchofeminizmus upozorňuje, že nie je dostatočné zaoberať sa iba niektorou s týchto zložiek, všetky tri sú podstatné pre oslobodenie (alebo oslobodzovanie) sa. Ehrlich túto tézu posúva ešte ďalej a využívajúc situacionistické myšlienky neuvažuje o štáte, kapitalizme a patriarcháte ako o troch (hoci navzájom súvisiacich) zložkách nadvlády človeka nad človekom, ale ako o troch súčastiach jedného komplexného systému útlaku, kde poradiť si s jednou z nich nepostačuje.

Proč anarcho-feminismus? Proč spojovat anarchismus a feminismus? A proč nám nestačí samotný anarchismus? Jednou z odpovědí může být, že „neexistuje žádný anarchismus bez feminismu.“ Pro mě zároveň ani neexistuje žádný feminismus bez anarchismu, ale to je, zdá se, věc názoru. Nicméně anarchismus bez feminismu myslet neumím.

Revolucí všedního dne je překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti, tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání. Vychází z předpokladu, že naše chování je naučené, je tedy možné ho měnit ve vzájemné interakci jedinců s okolím. Nechceme jen se založenýma rukama čekat na dobu, kdy nastane vhodná situace pro svržení kapitálu, patriarchátu a státu. Pakliže bychom se už dnes nesnažili/y překračovat omezující stereotypy v našem chování a nazírání na svět a neučili/y se vytvářet mocensky nezatížené vztahy, nebyli/y bychom připraveni/y na život ve svobodné společnosti.

V tomto článku Vám přinášíme dva historické dokumenty anarchofeministického hnutí a také Vám představujeme základní teze z prohlášení dvou významných anarchofeministek Peggy Cornegger a Carol Ehrlich. Text, který si přečtete jako první, se týká obecně teorie anarchofeminismu, autorky v něm konstatují, že spojení anarchismu a feminismu je dokonalým spojením principů a ideálů.Další dva příspěvky jsou dobovými dokumenty, jde o anarchofeministické manifesty, které reagují na situaci v tehdejším ženském hnutí - na propojování marxismu a feminismu, které Carol Ehrlich nazvala „nešťastným manželstvím“. Oba dva na tuto situaci reagují negativně, ale jiným způsobem. Zhodnocení, jak se jednotlivé skupiny s tímto fenoménem vypořádaly, necháme na Vás. Jak jsme již zmínily na začátku tohoto textu, tyto materiály Vám přinášíme jako historické dokumenty a ne jako něco, co bychom bez váhání podepsali/y.

O patriarchátu se asi většina lidí domnívá, že je to záležitost týka­jící se žen, těm vní­mavějším možná doj­de, že se okrajově může týkat i některých mužů. Tímto číslem Přímé cesty se snažíme dokázat, že tomu tak není a že patriarchát, stejně jako feminismus, není jen otázkou žen a že se stejně jako jich týká i mužů. Dopad nadvlády mužů nad ženami je totiž možná markantnější v případě žen, nicméně stejně jako se nějaké chování očekává od nich, jiné se zase očekává od mužů. Pokusím se tedy ve zkratce nastínit, v jakých konkrétních pří­padech se projevuje vliv patriarchátu na muže.

Problematikou svobody, resp. svo­bod, se zabývá celý vědní obor, takže tenhle článek nebude aspirovat na detailní popsání této problematiky. Spíše o pokus vysvětlit, jak svobodu chápeme v kontextu anarchofeministické revoluce všedního dne.

Co je to za heslo? Vysvětlení je snadné:  je důležité chovat se podle vlastního přesvědčení. To znamená podle toho, co považuji za správné.

Historie italského anarchismu není a nebyla oddělena od mezinárodního hnutí. První libertinské ideje formuloval již Carlo Pisacane (1818-1857) v první polovině 19. století. Carlo Pisacane byl silně ovlivněn francouzským anarchistou Pierrem Josephem Proudhonem. Svou činností pomohl připravit půdu pro myšlenky Michaila Bakunina, který  s konečnou platností formoval italský anarchismus.

Lisa Bendall

Dnes mám tedy hovořit na téma anarchismu a feminismu. Tyto pojmy jsou zvučné a mám pocit, že se ode mě očekává poskytnutí jakéhosi rozsáhlého a vyčerpávajícího přehledu historie obou hnutí ve vzájemném vztahu, že budu analyzovat tento vztah (nebo jeho nepřítomnost), kategorizovat vzájemné reakce s odkazy na jednotlivé teoretiky a obecně představím přehledný obrázek toho, co by se mohlo vejít pod střechu anarchismu a feminismu.

Peggy Kornegger bola v roku 1975 redaktorkou feministického čaopisu Second Wave (Druhá vlna) a v jeho jarnom čísle jej vyšiel nasledujúci článok. Kornegger sa v ňom snaží predovšetkým zrekapitulovať a redefinovať dovtedajšie skúsenosti feministického hnutia a hľadá podobnosti a spojitosti s anarchistickým hnutím, využívajúc príklady diania počas Španielskej revolúcie v roku 1936 a počas nepokojov vo Francúzsku 1968. Záverom je pre ňu koncepcia, keď feminizmus si môže udržať svoje revolučné a skutočné poslanie iba vedomým prijatím anarchistickej analýzy a princípov (keď podľa nej radikálny feminizmus svojimi postupmi implicitne anarchistický už je), a na druhú stranu feminizmus môže byť anarchizmu nevyhnutne nápomocný pri odstraňovaní všetkých foriem hierarchie. Tento článok tak predstavuje jeden z prvých pokusov o zadefinovanie anarchofeminizmu.