Spolupráce a svépomoc

Proč považujeme toto téma za jeden ze stěžejních principů anarchofeminismu? Za prvé proto, že je možné ho uplatňovat už dnes, teď a tady, a samozřejmě také z toho důvodu, že je důležitým pilířem anarchistické společnosti. Co je však jeho obsa­hem? Asi každý nám řekne, že spolupráce a svépomoc jsou důležité aspekty lidského chování, takže by se dalo říci, že svépo­moc i spolupráce jsou úplně běžné a samozřejmé. Ale je tomu doopravdy tak? Setkáváme se dnes často se svépomocí a spoluprací? Zdánlivě ano. Každý/á z nás asi zažil ve škole spolupráci před písem­kou nebo během písemky, společné vypra­covávání maturitních otázek či otázek k souborným či postupovým zkouškám na vysoké škole. Stejně tak společné vypra­covávání taháků nebo jejich předávání dál. Otázka je, jestli jde doopravdy o spoluprá­ci v pravém slova smyslu. Protože, upřím­ně, hlavní motivací v těchto situacích je pomoci sobě a ulehčit si práci, ošméčkovat školu či přípravu na zkoušku. Apriori to není špatné, ale spíš dlouhodobě neudržitelné, obávám se, že na této spolupráci se nedá stavět. I když věřím, že pro mnoho lidí je to zajímavá a přínosná zkušenost, uvědomit si, že ve více lidech se toho dá více zvládnout, a že to prospěch může přinést všem. Samozřejmě i při takovýchto situacích se najdou tací, kteří nic do společného nedávají a pouze ze společného profitují - jak typické pro tento svět. Celkově mám pocit, že většina pro­jektů vystavěných na svépomoci a spolupráci je determinována nutností, ať už při společném zpracovávání otázek do školy, nebo v případě třetího světa při tvorbě svépomocné kuchyně. Nicméně i když východisko je de facto negativní, může z něho vzniknout něco trvalého, například dlouhodobý neformální projekt, který běží paralelně mimo stávající struk­tury světa, ve kterém žijeme. To se mi zdá asi nejdůležitější, protože se jedná o akti­vity, které je možné začínat již dnes, a zároveň tím pomalu budovat základy nové společnosti, přestože hlavní motivací bude pravděpodobně pomoci si z tíživé situace nebo získat něco navíc. Doufám, že je dnes již všem jasné, že anarchistická společnost nebo společnost vystavěná na anarchistických principech nenastane zčista jasna, až se zhroutí (s naší pomocí nebo bez ní) systém, který nás obklopuje. Jsme zvyklí/é žít podle nějakých hodnot, ze kterých se sice snažíme vymanit, ale lze to jen velmi ztěžka. Svépomoc a spolupráce jsou hodnoty, které dnes nejsou moc v módě, dnes se spíš razí, že jak si kdo ustele, tak si lehne, nebo že sol­idaritu si zaslouží jen ti, co se o sebe nemohou postarat sami.

Jenomže kolik z nás, anarchisticky smýšlejících lidí, je schopno si dnes nezi­štně pomáhat? Nebo někomu jinému? Co nám v tom brání? Je to nedostatek času? Strach z nových zkušeností? Sobectví? Princip „něco za něco“? Svépomocným projektem u nás je například anarchistická univerzita, která se nicméně zatím ještě nerozeběhla. Jedná se v kostce o toto: někdo může a chce něco učit (jazyky, PC, šití, vaření, jánevimcovšechno) a někdo jiný chce zase poskytované kurzy navštěvovat. Je snad jasné, že se jedná o bezplatné kursy. Tento projekt nepotře­buje žádnou strukturu, jde zkrátka o to, že něco umíte, chtěly/i byste to předávat dál, tak to dáte ostatním vědět a třeba bude mít někdo zájem.

Možností, jak si už dnes neformálně pomáhat, je mnoho. Základní princip je ten, že si buďto pomáháme navzájem (viz anarchistická univerzita), nebo se snažíme lidem pomoci naučit se, aby si pomáhali sami. (Nemyslím tím, abychom je jako anarchisté nebo anarchistky něčemu učili/y, ale abychom pomáhaly/i jako lidé, kteří si to vzhledem ke své situaci, svým znalostem a schopnostem mohou dovolit.) V této souvislosti mne napadá jeden ne úplně vydařený projekt, a to aktivita Food not Bombs. Nechci tady tuto aktivitu kriti­zovat, ani ty, kteří se jí věnují. Mluvím z vlastní zkušenosti s pražskou skupinou FNB, která existovala v letech 1999-2002. Od začátku jsme kritizovaly/i charity a jejich formu pomoci, nejen za častou náboženskou indoktrinaci, ale také za to, že se jedná o pomoc, která potřebné nijak neemancipuje, nezapojuje je do svépomo­ci. Naše pražská skupina FNB se snažila zapojit strávníky a strávnice do vaření a vytvořit z toho svépomocný projekt, ale nepodařilo se to, zcela jistě částečně i naší chybou, zejména naším příliš velkým odstupem od lidí, co se na Střelecký ostrov chodili každou neděli najíst teplého jídla. Náš neúspěch ovšem neznamená, že svépomocné projekty nejsou dnes uskutečnitelné na anarchistických principech. Fakt je ale ten, že to není snad­né. Situací, kdy hodně z nás potřebuje pomoci, je nepřeberně mnoho, dalo by se vyjmenovat mnoho konkrétních příkladů, každá/ý z nás to denně zažívá. Přijde mi ale, že než se pustíme do organizovaných projektů, měly/i bychom se učit se sobě navzájem více přibližovat a odbourávat narůstající atomizaci, která vládne společností. V neposlední řadě bychom měly/i zvládat pomoc nejen nabízet, ale také si o ni umět říct.

Tamara