Slučitelnost teorie a praxe

Co je to za heslo? Vysvětlení je snadné:  je důležité chovat se podle vlastního přesvědčení. To znamená podle toho, co považuji za správné.
Ale proč? Proč je toto heslo tak důležité pro anarchofeminismus a stejně i pro anarchismus?

Prvním důvodem je obava, aby nedošlo ke zneužití špatných prostředků ke „správným“ cílům. Můžeme uvést klasický příklad použití moci na příkladu představy bolševické revolu­ce. Zjednodušeně řečeno předpoklad byl, že po revoluci je potřeba „diktatura proletariátu“ -státního zřízení využívajícího mocenských nástrojů. A teprve po tomto období lidé budou schopni „vládnout si sami“. Představa toho, že se lidé naučí rozhodovat sami za sebe a domlouvat se mezi sebou v rámci hierarchického systé­mu, který řídí jejich záležitosti, je poněkud zcestná.

Právě zneužití moci je hlavní důvod, proč je požadavek na slučitelnost teorie a praxe tak důležitý. Když člověk získá moc nad druhými, ať už jakoukoli ces­tou, je vystaven velkému pokušení a tlaku. Najednou začne snadno rozhodovat za druhé, začne využívat své postavení pro svůj prospěch. Zná to každý/á, kdo se někdy chtě nechtě dostal/a do pozice, kdy mohl/a rozhodovat o druhých i v nějakých mal­ičkostech. Najednou jste možná zjistili/y, že se už mnohem méně hlídáte, že mnohem častěji víte, co je nejlepší rozhodnutí. Možná vám někdy přišlo naprosto v pořádku, že jste o něčem či o někom rozhodli/y, protože VY jste to přece VĚDĚLI/Y NEJLÍP.

Dá se to tedy nazvat heslem: „účel nesvětí prostředky“. Není možné dojí ke svobodě přes útlak. Jak se ukázalo na příkladu moci, může být daná (přechodná) situace pro některé lidi tak výhodná (např. držet moc), že nebudou už usilovat o původní cíl (např. aby každý měl moc sám nad sebou). Řešením pak je snažit se zabránit situacím, ve kterých by toto hrozilo. To znamená neustupovat z principů a představ o chování, které považujeme za správné (např. aby lidé rozhodovali sami za sebe). A to i v pří­padech, kdy se tyto způsoby chování a jednání mohou zdát méně efektivní a pomalejší v dosahování vytyčených cílů, např. oproti autoritářskému řízení a organizování lidí.

Druhý důvod, proč je toto heslo tak důležité, souvisí s hledáním pozitivní a funkční alternativy. To, že budeme v různých situacích uplatňovat v praxi naše přesvědčení (např. důraz na společné rozhodování lidí o společných záležitostech), nám umožní sle­dovat jeho efektivnost. Budeme zjišťovat, jestli naše představy a očekávání odpovídají realitě. Může se tedy stát, že narazíme na problémy, které jsme nečekali/y. Například zjistíme, že někdo se neúčastní pravidelných setkání, kde se rozhoduje o společných záležitostech nějaké komunity. Ale rozhodnutí vzešlá z těchto setkání kritizuje a odmítá se jimi řídit. Tím, že se setkáváme s těmito překážkami, můžeme hledat řešení, které by všem vyhovovalo a zároveň odpovídalo našemu přesvědčení. Tím, že naše myšlenky nežijí jen v našich hlavách, ale i v našich každodenních zkušenostech, mohou být konfrontovány s realitou. Můžeme tak zjišťovat, kde jsou největší překážky a co nám brání v osvobození. Můžeme tak hledat cesty, jak to překonat. Stáváme se tak zkušenějšími a schopnějšími tvořit alternativy a žít podle svých představ.

Jaké je ale riziko tohoto hesla? Všichni a všechny s ním budou souhlasit, ale jeho prove­dení bude už horší. Může se stát prázdným hes­lem, nad kterým všichni lidé pokývají hlavou a půjdou dál. Ne vždy to musí být způsobené neochotou oněch lidí něco měnit. Někdy to může být pouze tím, že si možný problém neu­vědomí. Jedná se vlastně o přenesení obecných principů (spolupráce, rovnost, odmítnutí moci a hierarchie apod.) na konkrétní situace a jednání. Například vztah k druhému pohlaví, vztah k dětem, vztah k majetku, vnímání autority učitelů, schopnost spolupracovat s ostatními lidmi, schopnost domluvit se, vztah k nadřízeným a podřízeným... I toto zkonkrétnění je málo, pořád si možná nepředstavíme konkrétní situace, kdy mohou vzniknout nesoulady se zmíněnými principy. Je třeba uvědomit si jednotlivé problémy. Co když někdo pomlouvá druhé, tzn. šíří o nich nepravdy s jasným cílem jim ublížit? Proč to dělá? Chce se tomu člověku pomstít? Nemá si s jinými lidmi o čem povídat? Nebo nemá toho člověka rád a tak to chce dát nějak najevo? Bojí se mu to říct do očí? Co všechno v tomto hraje roli? A souvisí to vůbec s tím, jestli se daná osoba prohlašuje za anarchistu nebo anarchistku? Myslím, že souvisí. Pokud daná osoba chápe ostatní lidi jako sobě rovné a chce s nimi tvořit společenství v širším slova smyslu, měla by být schopna se k nim chovat přímo a otevřeně a říkat jim věci na rovinu. Pokud je nevnímá jako sobě rovné a nestojí jí za to, aby s nimi mluvila upřímně, je někde problém...

Vyvstává otázka, jestli je vůbec možné, abychom tak říkajíc byli/y stále pod dohledem sama sebe, a byli/y stále absolutně „slučitelní/é“. To asi opravdu nejde. Máme hodně před­stav, předsudků, zvyků apod., které nám v tom brání. Především také nemůžeme být stále ve střehu a přemýšlet nad každým činem, jestli dostatečně odpovídá anarchistickým prin­cipům. V tomto bodě nám může pomoci naše okolí, které nás na to může upozornit. Nebo ale­spoň někdo z našich spolubojovníků a spolubo­jovnic může otevřít dané téma jako věc do diskuse. Bohužel se občas stává, že i přes snahu toto z různých důvodů nefunguje. Někdy se stává, že nás někdo na něco upozorní takovým způsobem, že se nás to tak dotkne a tak nás to naštve, že nemáme vůbec chuť se tím zabývat. Někdy nám to sice někdo řekne přímo a sne­sitelně, ale my jsme příliš zaujetí sami/y sebou na to, abychom se nad tím jen zamysleli/y. Co z toho plyne? Za prvé bychom se měli/y snažit říkat kritiku či upozornění tak, aby druhému nezkazila den, ale aby pro něj byla přínosná. Za druhé bychom měli/y chápat upozornění ostat­ních jako podněty k zamyšlení a přehodnocení vlastního chování a uvažování. Obě tyto „bychom měli/y“ zní asi hrozně ideálně. Myslím, že je to ale jediná šance, jak využívat ostatních stejně smýšlejících lidí k tomu, aby­chom se chovali/y méně autoritářsky a více anarchisticky.