Způsob, jakým se mezi sebou a společně bavíme, je podstatou společnosti, ve které žijeme. Pokud se chceme bavit o svobodné společnosti, založené na diskusi vedené zdola, není tedy možné opominout téma komunikace. Naopak! Je třeba si nejdříve o věcech povídat. Jedním z mechanismů, který lidé používají k interakci mezi sebou je sex, respektive sexuální chování. Je jasné, že i do této oblasti zasahuje represivní vliv staletí patriarchátu. Bylo by třeba provést podrobnou studii historického a kulturního vývoje sexuality, abychom pochopili a uvědomili si, kde nás kazajka svírá. Na to v tomto článku neaspiruji. Rád bych ale načrtl několik úhlů kritického pohledu na současnou sexualitu, abychom mohli pochopit, proč je sex důležitou, zároveň však opomíjenou formou komunikace.

Abychom se mohli bavit o sexuální komunikaci, je třeba si uvědomit, jak obtížné je shodnout se na tom, co to vlastně sex a sexuální komunikace je. Z učebnicové definice je sex pohlaví, v širším slova smyslu sexuální chování. A sexuální je takové chování, které vede k zajištění reprodukce druhu. Jak se vám pokusím vysvětlit v následujícím článku, je tato čistě biologická definice zcela nesmyslná a znamená degradaci tvořivé lidské sexuality na nástroj k zachování druhu. To, co bychom nazvali sexuálním chováním, může být v každé kultuře a historické době odlišné. Odlišná je také interpretace takového chování v závislosti na situaci, do které je zasazeno. Zjednodušeně lze říci, že sexuální je takové chování, které nám je příjemné, sexuálně nás vzrušuje a účastní se ho nějakým způsobem naše těla. Sexuální komunikace je pak dílem neverbální a dílem verbální. Jedná se o prostředek interakce mezi námi. Sexuálně komunikuje jistě každý zdravý člověk, ale jak zdravá je tahle komunikace?

To, co nám brání volně sexuálně komunikovat, jsou stejné fenomény, které nás omezují v jakékoli jiné naší činnosti. Všechny je spojuje nelegitimní autorita. Tedy cosi, co si nikdo nevybral, a co říká, jak se chovat. Na našich životech se neblaze podepisuje kapitalismus a stát, který z nás dělá otroky, levnou pracovní sílu sypající peníze do kapes šéfů a manažerů. Nacionalismus a rasismus nás od sebe rozděluje na základě určitých atributů. A našlo by se množství fašizujících tendencí, které nám brání v tom, abychom se domluvili. Avšak z těchto se na naší sexuální komunikaci zejména negativně podepisuje gender a náboženství.

Mohlo by se na první pohled zdát, že role, které ve společnosti zastávají muži a ženy, nejsou nijak striktně vymezeny, že se postupně stírají. Avšak protože se s nimi nerodíme, ale učíme se je během života, stále si s sebou neseme odkaz dob minulých a uvědomování si a překonávání těchto kulturně-historických stereotypů není jednoduché.

Donedávna bylo běžné (a i dnes mezi některými lidmi stále převládá tento názor), že sexuální touha a potěšení je doménou mužů, a že pouze velmi zkažená žena by takovou potřebu pocítila. Je běžným stereotypem vnímat promiskuitní ženu jako děvku a promiskuitního muže naproti tomu jako borce. Žena musí být Madonnou nebo si jí nikdo nevezme. Tíha za případné nechtěné otěhotnění je vždy v lůně ženy, a ač by odpovědnost za ně měla být obou, často vídáme pravý opak. Antikoncepce je běžně záležitostí ženy a muže se jakoby netýká.

I když se situace hodně změnila, tak stále je mnoho žen, které mají sex pouze, protože to po nich muži chtějí, a samy z něj valného potěšení nemají; lidé orientovaní jinak než striktně heterosexuálně nemají ve společnosti žádnou podporu a sexuální ikonografie hlásá dělení žen na Madonny a děvky. Patriarchální pornografie ovládá veřejný prostor  a mnoho mužů se chová, jako by ženy byly pouze prostředkem k jejich vlastnímu uspokojení.

Tabuizace sexuality je křesťanství (nyní se budu zabývat jen křesťanstvím, které jako hlavní náboženský proud utvářelo morální principy evropské společnosti) vskutku vlastní. Těžko se dnes ptát proč. Náboženství si vždy osobovalo právo na moc nad plozením dětí. Otěhotnění bylo jakýmsi mystériem, které bylo pro primitivního člověka nepochopitelným dílem nadpřirozené síly.

Po uznání křesťanství jako státního náboženství Římského Impéria, církevní otcové ochotně přizpůsobili výklad víry legitimizaci autority v podobě státní moci. Tím, že posvětili moc světskou, determinovali osud lidí. Aby však lidem vysvětlili neměnnost statusu quo, slíbili jim život věčný po smrti. Čím více budou nyní trpět, tím líp se budou mít v nebi. V žádném případě by se neměli pokoušet krást nebo vraždit. Každé utrpení je vůle boží, a jako takové se musí snášet. Křesťanství tímto potvrdilo „správnost“ mocenského rozdělení společnosti a nedotknutelnost soukromého majetku. To se v každé době hodilo potentátům, jako jednoduchý způsob, jak přesvědčit zbídačené masy, že je normální, že jedni si žijí v blahobytu a druzí trpí. Legitimizace nerovnosti (přesvědčení, že je nerovnost normální, jediná a je součástí přírody), která ale samozřejmě byla i před křesťanstvím (ale to ji posílilo), byla podmínkou fungování jakýchkoli státních společenských zřízení, jak monarchie, tak i moderní demokracie. Tedy společností rozdělené na úzkou skupinu těch, co mají moc a rozhodují, a na většinu těch, co nemají ani jedno.

A jak to ovlivnilo přes výchovu ke křesťanské morálce nás? Jednak přetrvávající tabuizací sexuality a jednak majetnickým uvažováním a cítěním. Jistě namítnete, jaképak tabu, vždyť sex je všude kolem nás, vyzývavě na nás špulí vnady z billboardů, televizních reklam a webových stránek. Ale tahle vulgární mainstreamová pornografie a prostituce je právě důsledkem neschopnosti společnosti komunikovat sexualitu a uvědomit si, že se nejedná o jakési chutné zakázané ovoce. Kolik jen rodičů a vyučujících na školách má problém s dětmi se otevřeně bavit o sexualitě, podělit se s nimi o své zkušenosti nebo poradit se se svými přáteli o sexuálních problémech.

Dle pravověrného křesťanského učení je lidská sexualita plodivá a intimní, přivádí fyzickým partnerstvím lidi k většímu duchovnímu a emocionálnímu rozvoji. Jako taková musí být omezena na celoživotní monogamní partnerství mezi mužem a ženou: manželství.

Pohlavní styk (a pouze ten) je zákonným jedině v manželství, leč i mezi manžely se stává hříchem, nedochází-li k němu v naději, že dojde k početí. Touha po potomstvu je tak jedinou pohnutkou, která může ospravedlnit pohlavní styk. A záměrně říkám pohlavní, protože sexuální akty, které nemohou vést k početí, jsou nevhodné a některými denominacemi dokonce zakázané. Proti Bohu je homosexuální styk, orální sex, používání antikoncepce nebo třeba masturbace. Tyto praktiky již nespadají do kategorie nutné zlo početí, ale do kategorie smilstvo a mohly by způsobit, že zúčastnění nebudou dostatečně trpět v pozemské říši a nedojdou tak po smrti věčného nebeského klidu.

I přes to, že dnes v našich podmínkách málokdo podmiňuje lidskou sexualitu explicitně manželstvím (snad jen kromě praktikujících křesťanů), stále přetrvává většinový názor, že naše sexualita je nutně něčím natolik intimním, že ji můžeme sdílet pouze s jedním člověkem, se kterým jsme si věrni. Tento matrimoniální (manželský) stereotyp vytváří jakousi instituci jediného výsostného monogamního partnerského vztahu, který sankcionizuje sexuální akt mimo tento vztah. A přitom se skutečně nejedená o nic jiného než o pozůstatek středověké křesťanské touhy svázat sexuální tvořivost a orientaci společnosti na soukromé vlastnictví, které se takto promítá i do vztahů. Klasický monogamní partnerský vztah je tedy ve své podstatě pouze institucí zajišťující kontrolu nad vzájemným vlastnictvím pohlavních orgánů. Nic jiného pak nemůže vyvolat žárlivost, ten chorobný majetnický záchvat, tak snadno jako překročení tohoto vlastnického práva (tedy nevěra). A to je také po zásluze odměněno. Dnes už snad ne běžně fyzickým trestem, ale často psychickým a emocionálním nátlakem a vyhrožováním. To uzavírá kruh, protože vede k vyhýbání se situacím vyvolávajícím žárlivost, spíše než k jejich řešením.

Tedy se konečně dostáváme k tomu, na jakých principech by se dle mého soudu měla zdravá sexuální komunikace stavět. Je třeba ji stavět na stejných pilířích, na kterých by měla stát celá společnost, pakliže by se chtěla nazývat svobodnou. Pochopitelně jde jen o jakýsi návrh, nelze postihnout všechny aspekty rozmanitého lidského soužití. Navíc podstatou komunikace je její dynamičnost, protože je pouze prostředkem k řešení nových potřeb a otevírání nových témat.

Komunikace a verbální vyjednávání

Sexuální vztah je pokračující proces, neměl by být určován normami a neměnnými pravidly. V konvenčních partnerstvích se mohou zúčastnění snadno shodnout ve svých očekáváních a nárocích, aniž by je museli vyjednat, prostě tím, že následují společenské standardy. Pokud však odmítneme společenské stereotypy a budeme chtít žít v emancipovaném vztahu (jak jen je to v rámci současného společenského uspořádání možné), je pro nás domluva, a to i verbální, nutnou podmínkou. Zejména, pokud takový vztah nebudujeme pouze dva. Ač je pro většinu z nás velmi obtížné mluvit o „intimních“ tématech, pouze jejich opakovaným otevíráním se to můžeme naučit. Důležitý je také jakýsi pragmatický přístup ke vztahu, uvědomění si, že každý děláme chyby a odkláníme se ve své praxi od teorie. To, jak vztah bude vypadat, by mělo vždy od počátku vycházet z volné společné dohody.

Respekt a vzájemnost

Je třeba stále mít na zřeteli, že každý člověk je účelem sám o sobě, nikoli prostředkem k dosažení nějakého cíle. Každý máme svoje potřeby, touhy a očekávání. Někdy vzájemně velmi odlišné, jindy totožné. Téměř vždy je ale možné se domluvit a společně dojít k závěru. Naslouchat a reflektovat přání druhých a dostatečně komunikovat svá vlastní. Když má někdo pocit, že není dostatečně „dobrý v posteli“, spíše to svědčí o nedostatku vzájemné domluvy. Být dobrý není universální hodnota - každému vyhovuje něco jiného. A to, jak je sex v konečném důsledku „dobrý“, záleží na vzájemné komunikaci. Což nemusí nutně znamenat, že si lidé společně užívající sexu budou o všem pouze povídat, ale že budou otevřeni sexuální komunikaci.

Nevlastnění, sexuální vztahy a vztahy partnerské

Záměrně se v tomto článku nezaměřuji hlouběji na jiné než sexuální soužití, avšak okrajově je třeba se o vztazích v širším hledisku zmínit. Vždy musí platit, že sex je krásný a intensivní zážitek a všichni zúčastnění se musí dohodnout, co pro ně a pro jejich okolí znamená; je-li pokračováním vztahu partnerského nebo volnočasovou aktivitou či snad náhodnou, leč zábavnou záležitostí, a jakou roli v něm hrají vzájemné emoce.

Je mnoho variant vzájemného soužití a vzájemného sdílení intimity a sexu. V jakémkoli, alespoň částečně emancipovaném vztahu, by mělo platit, že máme radost, pokud se má člověk/lidé, se kterým/i vztah sdílíme, dobře. Vztah by neměl stát na chvilkových citových pohnutkách, ale na pevných základech vzájemné úcty, respektu, obdivu a společných teoretických východiscích. Jistě takový vztah nebude ohrožen, ale naopak obohacen širší sexuální zkušeností partnerů.

Nejjednodušší je prosté adoptování manželského modelu se všemi jeho chorobnými negativy na všední soužití, sexuální život (věrni až za hrob), výchovu dětí a širší přátelské a soudružské zázemí. I takový model má však potenciál k překračování jistých patologií. Minimálně uvědomění, že věrnost je nesmysl, protože emoce ovládat neumíme (a taky by byla pěkná nuda, kdybychom uměli), a tedy minimálně v myšlenkách si jednoho dne nevěrni prostě budeme. Společnou pílí mohou partneři eliminovat dopady monogamního vztahu: rozvázat vzájemný majetnický poměr, otevírat vzájemné problémy svému okolí (nenechávat je doma pod pokličkou) a vyhýbat se výchově dětí čistě v rámci nukleárního vztahu. Jistě náročnější z hlediska překračování našich stereotypů a na praktické provedení je společné soužití více párů. V takové skupině je již jistě možnost k diskusi nad postupným smazáváním emocionálních vazeb pouze na jednoho člověka a nad překračováním bariér párových sexuálních pozemků. Z teoretického protimajetnického (mějme na paměti, že soukromé vlastnictví je krádež, a natožpak u člověka!) hlediska by ideálem bylo soužití na principech volné lásky, kdy vzájemná důvěra a respekt jsou v jednotlivých členech komunity natolik zvnitřnělé, že intimitu, sexuální radost a vzájemný růst jsme schopni cítit a prožívat s více blízkými lidmi. Takové soužití je dle mého mínění i ideálem z hlediska výchovy dětí a je pevnou základnou odporu proti systému.

Samozřejmě, že v našich podmínkách, s genderem a sexuálně normativními předsudky, které máme ve vínku, bude tahle cesta dlouhá několik generací a málokdo z nás ji je schopen nastoupit už dnes, ale jistě už dnes bychom měli podrobovat kritice vztahy, které navazujeme, a pokoušet se, se vzájemnou oporou svého okolí, posouvat dál od klasického monogamního vztahu.

Změna sexuálního života

Pokud si uvědomíme, že smyslem sexu není rozmnožování, ale zábava, je jasné, že bychom mohli opravit i některé naše sexuální praktiky. Mám na mysli například přehnané lpění na penetraci. Výzkumy, zkušenost i nové morfologické poznatky ukazují, že klitoridální dráždění je pro ženu většinou příjemnější a více vzrušující než dráždění vaginální, např. při vaginálním pohlavním styku. Není nic snazšího než se prostě domluvit.

Na jedné straně bychom si měli uvědomit, že sex nemusíme provozovat jen s cílem orgasmu, na straně druhé bychom si však měli uvědomit fakt, že všichni mají potenciál ho dosáhnout. Pokud se to někomu nedaří, je na zúčastněných, aby si popovídali, kde může být překážka dosáhnutí tohoto sexuálně-emocionálního zážitku. Je to stereotypní nuda sexuálního života nebo neschopnost se dostatečně uvolnit (jak častý jev, zejména u lidí, kteří se dostatečně důsledně během dospívání nevěnovali autosexualitě) nebo neempatický partner? Často je třeba, aby se dotyčný/á vrátil/a nejprve zpět k objevování své vlastní sexuality a poznávání reakcí svého těla.

O blahodárném vlivu autosexuality snad nemusí být ani řeč. Ač nám budou křesťanští sexuologičtí „odborníci“ tvrdit do skonání věků, že masturbace je příznakem nefungujícího vztahu, opak je pravdou. Autosexualita, ať samostatná nebo společná, nám přináší uklidnění, uspokojení a troufám si tvrdit, že je dokonce předpokladem fungujícího sexuálního vztahu. Negativní vliv nedostatku autosexuality v dětství je všeobecně akceptován a často má katastrofální následky na pozdější sexuální prožívání. Dítě si v jistém věku začne hrát samo se sebou zcela spontánně a nesmíme do jeho potřeb represivně vstupovat. Naopak bychom mu měli vysvětlit, o co se jedná a proč je to pro něj zdravé.

I když námětů a úvah o změnách v našem sexuálním životě, by mohlo být ještě mnoho, myslím, že je právě cílem společné komunikace vzájemně poznat a rozkrýt své sexuální touhy a představy.

Hravost a tvořivost

Tento princip vnímám jako vymezení se vůči stereotypu a hledání a objevování nových cest. Je to pohyb proti stagnaci, pozitivní a negativní kritika, vzájemný růst. Jednotvárnost je často důsledkem rozpaků a nedostatku sexuálních zkušeností, při začínání nového sexuálního vztahu nebo upadajícího dlouhodobého vztahu, kde se sex zredukuje na to „nejefektivnější“ a stává se jen nutnou součástí vztahu partnerského. Obávám se, že vzhledem k řetězům křesťanské morálky, které si stále každý z nás nese, nám bude dlouho trvat než bude kreativita v sexuálním životě vycházet ze spontaneity a okamžitého nadšení zúčastněných. Ale jsem optimista v tom, že v dlouhodobějších vztazích je prostor pro otevírání tohoto tématu i mimo samotný sex, a že i spontaneita se v tomto smyslu dá naučit (respektive odnaučit se nebýt spontánní). Sex je hra a ta nás baví, proto ji hrajeme. Pokud si chceme hrát na to, že sex je něco transcendentního a navýsost intimního, hrajme si tak, ale nevnímejme to jako jediný možný úhel pohledu. Tak jako si hrajeme šachy, tak jako tančíme a tak jako si povídáme, tak se i milujeme.

Sex je formou komunikace. Je prostředkem společného sdílení. Jakým způsobem bude naplněn, je jen na nás. Sex stejně jako slovo, může pohladit i ublížit. Pokud se zvládneme oprostit od majetnických a sobeckých pocitů, od schémat dominance a submisivity, dokážeme osvobodit naší sexualitu. Dokážeme chápat potřeby druhých a umět rozkrývat a sdělovat ty vlastní. Potom si skutečně budeme užívat vzájemný a nádherný sex, který nás bude pokaždé obohacovat a sbližovat.

Honza