Revoluce všedního dne a svoboda

Co je to svoboda?

Je to stav, možnost, potřeba? Je to proces, vývoj, cíl? Ač o svobodě slýcháme dennodenně, těžko si lze představit jednu její konkrétní definici. „Svoboda je protiklad otroctví“, zní encyklopedický výklad. Ale je to tak jednoduché? Nepochybně byla v his­torii významnou hybnou silou, a to bez ohledu na to, jak byla dotyčnými chápána. Dnes o ní slýcháme ze všech stran. Ale co je to svoboda?

Problematikou svobody, resp. svo­bod, se zabývá celý vědní obor, takže tenhle článek nebude aspirovat na detailní popsání této problematiky. Spíše o pokus vysvětlit, jak svobodu chápeme v kontextu anarchofeministické revoluce všedního dne.
Svoboda je možnost se volně rozvíjet. Rozvíjet se bez útlaku a vlivu autorit(y).1 Pakliže jsou tyto podmínky ve společnosti splněny, je společnost svobodná. Jen takový stav umožní rozvoj všech lidských potřeb ve tvořivý potenciál.

Svobodný člověk není individualista, protože svobodný rozvoj jedince je možný pouze v interakci s ostatními. Svoboda není nezávislost. Naopak určitá závislost je podmínkou svobody. Závislost na jedincích nás obklopu­jících, tedy na společnosti. Jen v inter­akci s nimi je možný náš plný rozvoj. Jsme na ně odkázáni/y nejznatelněji v období po narození a v dětství. S naším růstem by se zdálo, že podíl závislosti na okolí klesá. Opak je ale pravdou! Jen už nejsme závislí na konkrétních lidech, kteří nám zabezpečují vše nezbytné pro přežití. Nyní jsme závislí jednak na anonymních lidech tvořících (stejně jako my) hodnoty společnosti a jednak na lidech, kteří jsou nám blízcí, s nimiž jsme v přímém kontaktu. Zkrátka naše svoboda je závislá na společnosti. Ač by se jevil jako ideální příklad svobod­ného jedince člověk žijící sám na pustém ostrově, ve skutečnosti jím není. Jeho samota mu neumožní plně uspokojit svoje potřeby jako tvora společenského - bez interakce s ostatní­mi jedinci si neuvědomí svoje možnosti, natož aby je mohl rozvíjet. Tedy aby mohl naplnit svoji svobodu.

Dnes se ohání svobodou kdekdo, ale ruku na srdce, kdo z nás si připadá svobodný? Všech výsad „svobody“ dnes mohou užívat jen ti, co na to mají. Na co nám je možnost „svobodně“ ces­tovat po světě, když na to nemáme? Tato zdánlivá svoboda, resp. ekonomi­cká svoboda menšiny, naproti ekonomi­ckému otroctví většiny, se prakticky rovná totalitě! Dalo by se říci: „Pokud nemáme dost peněz na to, něčeho dosáhnout, jsme právě tak nesvobodní, jako kdyby možnost dosažení této věci nám byla zapovězena zákonem.“

Svoboda není svévole jedince. Taková „svoboda“ nevede k rozvoji lid­skosti. Zvůle je silou destruktivní, nikoli tvořivou. Boří prin­cipy svobody ve společnosti. A jedině ve svobodné společnosti může být jedinec svobodný. A logicky ve společnos­ti nesvobodné nikdo svobodným být nemůže.

Cílem revoluce všedního dne je už dnes si uvědomit tento rozpor. Rozpor mezi tím, co nám společnost nabízí a mezi naším potenciálem (tedy společností, která je nesvobodná, a je­dinci s potenciálem budování si svo­bodných vztahů vzájemně mezi sebou). Potom se můžeme už dnes snažit eli­minovat negativní vlivy na jedince - snažit se mu poskytnout svobodné prostředí pro jeho rozvoj (což se nám ale v dnešní společnosti úplně nepo­daří). Zasahovat můžeme jednak na úrovni vnější, tedy vytvářet si mezi sebou vztahy nezaložené na hierarchii, ale naopak na rovnosti, ale také na úrovni, řekněme, vnitřní, tedy snažit se ve vyvíjejícím se jedinci nebudovat společenské stereotypy, které by ho v budoucnu nevědomky mohly nega­tivně ovlivňovat, a které by tak nepřímo fungovaly jako autorita, kterou by si ani nemusel uvědomovat.

Honza

 

Poznámky:
  1. 1. Pro potřeby článku definujme autoritu jako autoritu nelegitimní. Tedy nevycházející ze schop­ností, umění dotyčné/ho v dané oblasti. Autoritu legitimní neboli přirozenou potom nazvěme respektem.
přidáno 17/12/2007