Revoluce všedního dne

Revolucí všedního dne je překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti, tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání. Vychází z předpokladu, že naše chování je naučené, je tedy možné ho měnit ve vzájemné interakci jedinců s okolím. Nechceme jen se založenýma rukama čekat na dobu, kdy nastane vhodná situace pro svržení kapitálu, patriarchátu a státu. Pakliže bychom se už dnes nesnažili/y překračovat omezující stereotypy v našem chování a nazírání na svět a neučili/y se vytvářet mocensky nezatížené vztahy, nebyli/y bychom připraveni/y na život ve svobodné společnosti.

Společnost, ve které žijeme, je rozdělena na veřejnou a soukromou sféru. Domníváme se, že tyto dvě sféry nelze od sebe oddělovat. To, jaké vztahy člověk vytváří ve svém soukromí a jak se chová ke svému bezprostřednímu okolí, by mělo korespondovat s jeho chováním na veře­jnosti. Ani jedna z těchto oblastí by neměla být upřednostňována na úkor té druhé. Naše chování v soukromí není jen záležitostí úzkého kruhu lidí, ale promítá se do našeho jednání navenek. K čemu je člověku teoretická znalost principů, na nichž chce stavět svobodnou společnost, pokud není schopen vytvářet „férové“ vztahy ani ve svém nejbližším okolí? To bychom se pak mohli/y dočkat zástupů teo­retických revolucionářů a revolucionářek, kteří nejsou schopni teorii uvést v praxi.

Uvědomujeme si, že vztahy, které v každodenní interakci vytváříme, jsou pod­míněny společností a kulturou, proto i naše snahy o jejich změnu jsou do jisté míry omezeny. Vzhledem k tomu, že si v průběhu socializace osvojujeme do jisté míry mocensky podmíněné způsoby chování, nemůžeme se jich ve svém myšlení ani ve svém jednání zcela zbavit. Přestože tedy za stávajících podmínek nejsme schopni/y vytvářet zcela svobodné vztahy, ale pouze svobodnější, snaha o jejich překračování není podle nás zbytečná.

Vzhledem k tomu, že jsme už odmalička tlačeni k tomu přijmout heslo „Přežívají jen ti nejsilnější“ a je v nás pěstována soutěživost, touha zvítězit a být nejlepší, osvojujeme si a dále prohlubujeme majetnické a směnné vztahy.

Z našich životů se v zájmu vyšších zisků a lepších pozic vytrácí hra a zábava. Není prav­da, že hra a zábava se z našich životů vytratila z důvodu nedostatku času. Příčinu jejich absence je možné hledat v rozdílném očekávání od jedinců v závislosti na věku. Protože jsou dospělí „dospělými”, neočekává se od nich, že si budou hrát. Co to ale znamená být „dospělý“? Vypovídá toto označení vůbec o něčem?

Znamená, že už nad námi nikdo nemusí držet ochranou ruku nebo za nás dokonce rozhodovat? Že už má spoustu povinností a nemůže už si tedy hrát a vnášet zábavu do každodenního života? Myslíme si, že „hrát si“ neznamená pouze hrát společenské či sportovní hry, pro nás to znamená akcentovat hravost v našem jednání a z běžných záležitostí tak dělat zábavu. Hra a zábava by tedy neměly být doménou dětí, protože užívat si život a bavit se při tom by měl mít právo každý z nás.

Jedním ze základních principů, na kterých je vystavěna koncepce revoluce všedního dne, je diskuze. Důvodem, proč na diskuzi klademe takový důraz, je, že jejím prostřednictvím můžeme své myšlenky permanentně podrobo­vat kritickému nahlížení. Naše myšlenky a názory nejsou a ani by neměly být konstantní a je jedině dobře, pokud se mění pod vlivem vzájemné interakce aktérů či aktérek. Samozřejmě tím nemyslíme slepé přejímání názorů od ostatních, důležitým bodem je vyjádření názoru každého zúčastněného. To, jestli se na základě diskuze změní či nikoli, záleží na dané situaci. Diskuze nám může zároveň pomoci verbalizovat naše myšlenky a rozvíjet vyjadřovací schopnosti. S tím souvisí poměrně častý problém strachu z neznalosti. Mnohdy se bojíme prezentovat vlastní názor, pokud si nejsme jisti/é, že je „tím správným“, nebo se dokonce bojíme zeptat, pakliže něco nevíme. Děti s tímto většinou problém nemají. S výjimkou tabuizovaných témat (která každé dítě může vnímat různě v závislosti na prostředí, ve kterém se pohybuje) se zeptají téměř na cokoli. Problém nastává ve chvíli, kdy na otázku dítěte je odpovídáno z pozice „dospělého“ a jeho autority. Domníváme se, že vztah mezi „dospělým“ a dítětem by měl být postavem taktéž na principu diskuze. „Dospělý“ člověk by neměl vnucovat dítěti své názory, ale naopak by se měl snažit na věcech s dítětem dohodnout, a to i ve chvíli, kdy je zcela přesvědčen o své „pravdě“. Plně si uvědomu­jeme složitost situace, kdy například dítě se chce dívat na některé pořady v televizi a jeho rodičům se to nelíbí, protože podporují gen-derové stereotypy či konzumní a mocensky podmíněné uvažování. Je třeba se snažit nalézat společná východiska a ne něco zakazovat z poz­ice autority. Velmi významná je též diskuze v partnerských a přátelských vztazích. Častým neshodám, které mohou eskalovat v hádku, je možné předejít včasným vyjasněním si pocitů. Pokud nám na druhém něco vadí nebo nás něco trápí, není dobré to dlouhodobě přecházet, protože z malé neshody se po čase může stát neřešitelný problém. V diskuzi mezi partnery by měla být zahrnuta i témata intimního charakteru. Tím máme na mysli ať už intimní soužití, tak i niterné stavy, například deprese.

Revoluce všedního dne není jen o velkých věcech, ale i o malých každodenních překážkách v podobě zažitých konvencí. Ve své prezentaci sebe sama bychom se neměli/y nechat svazovat normativním ideálem krásy, tím, jak by měl vypadat správný muž a správná žena. Do své úpravy zevnějšku, ať už jde o odívání či líčení, bychom si neměli/y nechat mluvit a neměli/y bychom se řídit ani diktátem módních časopisů vzhledem k našim postavám. Konvence lze překračovat třeba i jen tím, že se nalíčíme jinak, než je to zrovna v módě, nebo tím, že si kluk oblékne sukni.

Dalším aspektem, který si v průběhu social­izace osvojujeme, je vlastnictví. Tím, že jsme od odmalička zvyklí/é na pocit něco „mít“, něco vlastnit, promítají se nám pak tyto tendence do většiny oblastí našich životů. Díky této logice si pak nárokujeme právo vlastnit nejen věci, ale i přírodu, zvířata a lidi. S vlastnictvím jsou propojeny i směnné vztahy. Na základě toho, že něco vlastníme, můžeme to i směnit. Tento model se pak promítá nejen do směny zboží za zboží či práci za peníze, ale i například krásu za sociální kapitál (v podobě úspěchu a společen­ského uznání). Uvědomujeme si, že odbourat směnné vztahy a celkově vlastnictví je velmi obtížné a do jisté míry v současné společnosti nemožné, přesto je podle nás nutné se o to snažit. Za stávajících podmínek je pro nás nutné na některou směnu přistoupit. To ovšem nezna­mená, že bychom neměli/y přemýšlet nad různými alternativami, které je možno uskutečňovat již dnes. Ačkoli se dnes lze jen těžko obejít bez finanční odměny za námi vyko­nanou práci, neměli/y bychom se řídit heslem „něco za něco“ a svou pomoc či radu nabízet, aniž bychom očekávali vlastní zisk nebo vyžadovali/y protislužbu.

Jednou z možností, jak se postavit proti soukromému vlastnictví, je squatting. Není nic špatného na obsazování prázdných prostor a vytváření místa pro výstavy, divadla, koncerty či bydlení, kavárny, knihovny.A to i přesto, že objekt má svého majitele nebo majitelku, který/á jej ale nevyužívá. Tím ale nechceme říct, že by bylo výhrou soukromé vlastnictví nahra­dit vlastnictvím společným. I to s sebou totiž nese zárodky směnných vztahů.

Jak už jsme zmínily, vztahy jsou vystavěny na konkurenčním boji. Určitou snahou o změnu může být vytváření vztahů postavených nejen na principech diskuze a zábavy, ale též spolupráce a solidarity. Tato snaha se může pro­jevit třeba ve formě společného hlídání dětí, společných kuchyní.

Dita a Markéta