V srpnu se uskutečnil anarchistický tábor o výchově a vzdělávání s účastí dětí, o kterém jsme vás informovali/y na stránkách minulého čísla Přímé Cesty. Jednalo se svým rozsahem a zaměřením o akci v našem prostředí ojedinělou. Byla pořádána kolektivem lidí napříč českou a moravskou anarchistickou scénou a účastnilo se ho průběžně 40-50 lidí včetně 10 dětí.
Výchova je pro společnost klíčovou záležitostí. Ač se nám moderní biologové snaží namluvit, co chtějí, drtivou většinu stereotypů a světonázorů se dítě učí. To, do jaké míry se je skutečně naučí, je dáno nejen tlakem společnosti, ale i individuálním prostředím a zkušeností. Jedná se vždy o interakci jedince a stereotypu.
Podle toho jak vypadá společnost tedy můžeme odhadnout, jaký bude pro jedince ten balíček stereotypů, aby se mohl ve společnosti uplatnit. Žijeme v hierarchizované společnosti, kde přežití znamená přijmout nelegitimní autoritu; anonymní hlas, který nám každý den říká co máme a co bychom měli. Ve společnosti, kde uplatnění se znamená být lepší než ti ostatní, sám se stát nelegitimní autoritou a z pozice moci rozhodovat o životech „těch slabých“ pod sebou.
K tomuto cíli státu (jež je výkonnou složkou represivní mašinerie dohlížející nad našimi životy) slouží bezpočet institucí, společnosti pak bezpočet vlastních stereotypů. Dítě je většinou už odmala vedeno k podřízení se nelegitimní autoritě. V rámci nukleární rodiny může být vrženo do nerovného vztahu s rodiči, jejichž zákazy a příkazy jsou první ranou bičem na záda přirozeně neautoritářského a spravedlivého dětského nahlížení na svět. Další rána přijde ve škole, z rukou učitelů/ek, kde není prostor pro vysvětlování a diskuzi nad smyslem vykládaných věcí. Každodenní dril se bude jen hodit, aby s dítěte vyrostl schopný a poslušný zaměstnanec či zaměstnankyně.
   
Cílem tábora bylo tedy otevření tématu výchovy a vzdělávání, a to nejen po stránce teoretické, ale zejména praktické. Vzhledem k tomu, že nežijeme v anarchistické společnosti, bylo třeba začít od začátku, naučit se soužití s ostatními lidmi na principech svobody, volné dohody a samosprávy. K tomu sloužilo každodenní večerní shromáždění. To probíhalo na dvou úrovních. První bylo samostatné oddělené shromáždění dětí a dospělých, kde byl v menším množství lidí větší prostor pro diskusi a vyjádření každého ze zúčastněných. Vždy byl/a zvolen/a moderátor/ka, případně delegát/ka. Druhou úrovní pak bylo shromáždění všech, kde se navrhoval a domlouval program na následující den, případně řešily vzniklé problémy. I když byla účast aktivitou dobrovolnou, vždy se ho zúčastňovali prakticky všichni dospělí a většina dětí. Objevil se ovšem problém s tím, že každý z nás má jinou potřebu se k věcem vyjadřovat, a stávalo se, že často se v diskusi ozývali ti stejní lidé.Všichni ale věděli, že shromáždění je tou instancí, kde každý o sobě a za sebe může rozhodovat.
Funkcí organizátorů/ek bylo program pouze navrhnout, na jeho realizaci se pak podíleli všichni. V nabídce bylo vždy několik přednášek a diskusí, týkajících se zejména výchovy (historie alternativního školství, legislativní podmínky domácího vzdělávání, psychologický vývoj dítěte, řešení potenciálních kritických situací ve vztahu rodič-dítě atd.), anarchofeminismu a anarchismu, sexuality a dalších společenských témat. Kromě toho paralelně probíhaly různé workshopy. Zaměřené byly jednak umělecky (malování, drátkování, vyrábění sádrových masek atd.) jednak sportovně (sebeobrana, softbal, fotbal atd.). Zároveň bylo připraveno množství her, zaměřených na rozvoj emocionálního cítění, sociální inteligence a solidarity, psychiky a hravosti. Jejich společným jmenovatelem byla snaha o eliminaci soutěživých principů. Pro nedostatek času a vůle jsme však mnoho z těchto her nehráli/y.
Většinou zvlášť probíhal program pro malé děti. Vzhledem k tomu, že je pro ně nutný individuální přístup, byla na každý den vyčleněna skupinka lidí, kteří jejich program měli na starosti. Tím se jednak umožnilo rodičům těchto dětí účastnit se dalšího programu a zároveň umožnilo někomu dalšímu učit se a užívat si interakci s nejmenšími. Nádherné bylo, že často se k tomuto programu hlásily i starší děti.
Zvlášť proběhla během dvou dnů celotáborová hra. Cílem byl pokus o „klasickou“ táborovou hru, jako známe z různých skautských (fuj!) a jiných táborů. Zábavné dobrodružství a intenzivní vtažení do děje. Samozřejmě s notnou dávkou anarchistické revize. Podmínkou úspěšného absolvování byla spolupráce a vzájemná pomoc mezi účastníky. Na závěr se  nečekaně dramaticky obrátila role a účastníci/ce připravili organizátorům/kám (ne)milé překvapení.
Zvláštní poděkování patří kuchařům, kteří celý týden zásobovali tábor vynikajícím veganským jídlem.
Jedním cílem, kterého se z větší části podařilo dosáhnout, bylo, aby se setřela hranice mezi těmi, co organizují a těmi, co se účastní. Během tábora se většina lidí podílela  na přípravě workshopů a diskusí a na zajišťování praktických věcí nutných pro chod tábora, jako pomáhání v kuchyni, úklid nebo tvorba programu pro nejmladší děti. Domnívám se ale, že iniciativa v těchto věcech mohla být ode všech větší.
Co se ale skutečně podařilo bylo vytvoření příjemného a otevřeného prostředí, kde se každý mohl věnovat činnosti, která ho bavila a ve které se realizoval. Ukázalo se, že nejsme sobecká stvoření, neschopná jakékoli dohody nebo spolupráce, ale naopak společně dokážeme tvořit hodnoty, na kterých bude stát svobodná společnost, společně dokážeme psát historii.
Honza

PS: Všichni jsme se shodli/y na tom, že bychom rádi/y, aby se tábor konal i napřesrok. Nicméně se ukázalo, že organizace takovéhle akce je velice náročná, a to jak na shánění finančních prostředků, tak i na přípravu samotné akce. Proto apeluji na všechny, kdo by se chtěli v následujícím roce organizování zúčastnit ať se ozvou na e-mail tabor [at] anarchismus [dot] org