V tomto článku Vám přinášíme dva historické dokumenty anarchofeministického hnutí a také Vám představujeme základní teze z prohlášení dvou významných anarchofeministek Peggy Cornegger a Carol Ehrlich. Text, který si přečtete jako první, se týká obecně teorie anarchofeminismu, autorky v něm konstatují, že spojení anarchismu a feminismu je dokonalým spojením principů a ideálů.Další dva příspěvky jsou dobovými dokumenty, jde o anarchofeministické manifesty, které reagují na situaci v tehdejším ženském hnutí - na propojování marxismu a feminismu, které Carol Ehrlich nazvala „nešťastným manželstvím“. Oba dva na tuto situaci reagují negativně, ale jiným způsobem. Zhodnocení, jak se jednotlivé skupiny s tímto fenoménem vypořádaly, necháme na Vás. Jak jsme již zmínily na začátku tohoto textu, tyto materiály Vám přinášíme jako historické dokumenty a ne jako něco, co bychom bez váhání podepsali/y.

Linda a Tamara

Anarchofeminismus

Revoluční feminismus je analytický rámec a zároveň hnutí, které požaduje zrušení všech institucí, které vykořisťují ženy ať už sociálně, tělesně, ekonomicky, politicky či sexuálně. Revoluční feministky si uvědomují, že všechny ženy nejsou stejné a tudíž stejná zkušenost všech žen z vykořisťování je iluzorní. A proto je lepší říci, že vykořisťování na základě pohlaví působí rozdílně podle rasy, třídy, a sexuality té které ženy. Aby bylo vykořisťování všech žen u konce, je třeba společně bojovat proti patriarchátu, mezinárodnímu kapitalismu a západnímu imperialismu. (Guest, Kristy: Feminism and Anarchism - Towards a Politics of Engagement, http://black.cat.org.au/vof/versions/guest.html [1])

Moderní anarchofeministická teorie stojí a čerpá zejména z děl dvou amerických anarchofeministek Peggy Kornegger a Carol Ehrlich. Tyto dvě radikální feministky se angažovaly zejména v sedmdesátých letech 20. století, tzn. v druhé vlně feminismu. Jejich myšlenky a myšlenky jejich současnic byly samozřejmě nadále diskutovány a rozvíjeny. Rády/i bychom vám teď představily/i několik základních tezí z prohlášení výše zmíněných radikálních feministek.

 1) Radikální feministky jsou samozřejmě i anarchistky:

Na základě jejich náklonnosti k nehierarchickým vztahům, jejich zálibě spolupracovat v malých skupinách, dále na základě jejich schopnosti využívat sílu, která je v masách, se feministky můžou nazývat anarchistkami.

2) Anarchismus a feminismus si navzájem odpovídají a mohou se navzájem doplňovat. Jeden z hlavních důvodů, proč si anarchismus a feminismus tolik odpovídají je, že oba tyto společenské koncepty kladou důraz na proměnu, resp. že obě tyto učení pamatují na revoluci všedního dne.

3) Anarchismus poskytuje feminismu revoluční koncept, tzn. jasné porozumění společenské hierarchii a autoritě. Anarchismus předkládá ekonomickou analýzu, navrhuje organizační principy a také možný plán revoluční akce. Anarchismus posiluje vědomí o nutnosti masového hnutí a revoluce, která bude vedena a organizována masami, na místo elitářských konceptů revolucionářů z povolání.

4) Feminismus rozšiřuje anarchismus o zahrnutí jiných vykořisťovatelských vztahů, doplňuje ho o „ženskou složku“, a tím celou jeho teorii zaokrouhluje. Feminismus poznal, že všechny druhy vykořisťování stojí na společných principech, že se osobní, ekonomický a politický útlak manifestuje v našem životě. Feminismus nabízí anarchistickým mužům objasnění jejich maskulinního dědictví, které zapříčinilo zakrnění emocí a schopnosti sebevyjádření. Feminismus dal anarchismu smysl pro spojení stávajícího anarchistického povědomí s lidskou potřebou krásy, přátelství a sebevyjádření.

Kornegger/Ehrlich zdůrazňují, že Kropotkinův anarchistický komunismus je dokonale slučitelný s feminismem, protože také klade, stejně jako feminismus, důraz na duchovní, emocionální a individuální aspekty lidské přirozenosti. Tyto aspekty jsou totiž pro feminismus velmi důležité.

Pojem feminismus autorkám nedostačoval. Hlavně proto, že už tehdy byl silný proud tzv. buržoazního feminismu, (tento proud dnes nazýváme liberální feminismus, pozn. překl.) jehož základní charakteristika je snaha o rovnoprávnost obou pohlaví v rámci kapitalistického systému, proti čemuž se už tehdy v sedmdesátých letech postavil jak tzv. černý feminismus (černošský feminismus, který byl od začátku velmi radikální) tak radikální feminismus, který je možno chápat jako myšlenkový předvoj anarchofeminismu. Revoluční anarchofeministky požadovaly nejen zrušení patriarchátu (což měly společné i s jinými feministickými proudy) ale také zrušení všech jiných forem útlaku, protože cílem anarchofeminismu je odstranění všech forem útlaku ve všech oblastech života! Anarchofeministky samozřejmě odmítají matriarchát jako alternativu k patriarchátu, protože samy nejlépe vědí, co se za nadřazeností jednoho pohlaví nad druhým skrývá.

Anarchofeministky1) velmi kritizovaly nukleární rodinu, v její struktuře totiž spatřovaly jednu s forem autority, snažily se najít jinou formu spolužití. Stejně jako Emma Goldman viděly Kornegger a Ehrlich šanci ve volné lásce. Všechny tři tvrdí, že sexualita nesmí být zatížení pocitem viny, každá/ý by měl hledat své sebeurčení a určit si svobodně kdy, kde a s kým bude navazovat sexuální vztahy. Protože osvobozená sexualita je důležitým předpokladem pro novou svobodnou společnost.

Anarchofeministky nehledaly alternativu pouze k nukleární rodině, ale i k jiným společenským institucím. Neměli tendenci narozdíl od liberálních feministek zapojovat se do struktur, ať už politických, mediálních či hospodářských. Proti soukromému vlastnictví jakožto pilíři kapitalismu stavěly společný užitek, spolupráci a dobrotu. Vytvářely alternativní struktury pomoci například pro znásilněné nebo svobodné matky, zakládaly alternativní rádia, svobodné školy, nezávislé časopisy.Tento „protisystém“ byl budován na samých hranicích kapitalistické společnosti. Nejednalo se tedy o nevládní organizace. Cíl anarchofeministického hnutí byl tedy i v podkopávání systému založeného na konkurenci a profitu pomocí těchto alternativních svépomocných a solidárních struktur.

Další myšlenka byla, že prostředky společenské přeměny musí odpovídat ideji cíle, který má být dosažen. Anarchofeministky vždy kladly velký důraz na slučitelnost teorie a praxe.

Podle anarchofeministek nemusela být sociální revoluce bezpodmínečně nenásilná, ale musela obsahovat tyto tři součásti: výměnu zkušeností a idejí, přímou akci jako stávku, sabotáž či bojkot, a hlavně permanentní zkoušení alternativního nehierarchického způsobu života.

Kornegger a Ehrlich podobně jako Goldman si uvědomovaly, jak důležité je pro revoluci obnovování energie skrz hru a zábavu. Anarchofeministky sedmdesátých let požadovaly vlastní organizaci, která bude zastupovat jejich koncepci, ale v žádném případě se nebránily spolupráci s dalšími antiautoritářskými subjekty.

Podle knihy: Silke Lohschelder a kol. Anarchafeminismus, auf den Spuren einer Utopie, UNRAST, Münster 2000.

Volně přeložila a redakčně upravila: Tamara

Feministické hnutí, které se začalo rozvíjet v 60. letech 20. stol (tzv. druhá vlna feminismus, pozn. překl.), přineslo svou vlastní organizační formu a praxi, kde středem byla malá skupina (např. sebeuvědomovací), která se často skládala z blízkých přátel. Z tisíců takových skupin potom vyrostlo rozsáhlé mezinárodní hnutí.

Pro feministické hnutí byla v jeho začátcích typická absence vůdců a vůdcovství, decentralismus, federalismus - což dokazují tisíce časopisů, novin a brožur vydávaných jednotlivými skupinami - nedogmatičnost a odmítání všech ideologií a směrů. Z toho všeho pak pramenil důraz na nehierarchičnost hnutí. Tyto organizační formy se zrodily spontánně bez jakýchkoliv vnějších příkazů a předpojatých programů.

V polovině 70. let začaly být tyto principy ohrožovány nástupem politických ideologiích. Těch ideologií, které byly některými ženami nahlíženy jako typicky mužské, např. marxismus a jeho odnože. Hnutí se začalo ubírat směrem masových a reformistických kampaní, kterým byla vlastní hierarchie a centralismus a které často apelovaly na krajní projev patriarchátu - stát.

Ty feministky, které již byly seznámeny s anarchistickými myšlenkami, pochopily nebezpečí takového vývoje ihned a anarchofeministická kritika si získala řadu příznivců. První anglická anarchofeministická skupina se zrodila v roce 1977 a brzo se z ní stala celonárodní síť s vlastními zpravodaji a novinami, s dvěma národními a mnoha regionálními konferencemi. V tomto období publikovala řadu brožur na téma anarchofeminismus skupina Black Bear, mnoho z nich bylo velmi populárních, vycházely v reedicích a prodávaly se po tisících.

V 80. letech však anarchofeministické hnutí i přes všechny své úspěchy a záměry přestává fungovat. Jedním z důvodů, proč bylo období jeho existence tak krátké je, že anarchofeminismus čelil opozici marxistických a reformistických feministek, a také to, že tradiční, muži ovládané anarchistické hnutí, nahlíželo na anarchofeministky jako na něco, co ohrožuje jejich pozice. Částečně i z těchto důvodů se anarchofeministky přesunuly do jiných oblastí, velká část jich odešla do protiatomového hnutí.

Kdo jsme: Anarchofeministický manifest

všem, kteří se nepřizpůsobují státním příkazům. Nejlepším slovem, kterým se dá vyjádřit náš postup proti patologickým státním strukturám, je slovo zbavit se. Je mnohem vhodnější než slovo zničit či svrhnout. Tento proces vyžaduje, kromě jiného, nesmírnou důvěru ve vzdělávání a komunikaci mezi lidmi. Ženské inteligence bylo doposud využíváno pouze v rámci tak opresivních mužských struktur jakými jsou církev a legální rodina, nyní musí být využita k přehodnocení poslední bašty mužské dominance - státu.

 Naše analýza zla státu se musí rozšířit na jeho kapitalistickou i komunistickou verzi, ačkoliv si uvědomuje důležité rozdíly mezi oběma soupeřícími systémy.

Chceme podrobit zkoušce svobodu projevu, která, jak věříme, bude zahrnuta v ideologii nastávajícího Socialistického sesterství, které je předurčeno hrát rozhodující roli v budoucnosti lidstva. Jestliže bude nějaká budoucnost.

Jsme socialistky. Odmítáme se vzdát tohoto předmarxistického výrazu, který je používán mnohými anarchistickými mysliteli a myslitelkami. Jiným výrazem pro anarchismus je libertínský socialismus jako protiklad jeho státním a autoritářským variacím. Anarchismus (z řeckého anarchos - bez vlády) je negativním potvrzením lidské svobody a důstojnosti a říká, že nikdo nemá právo vládnout jiné osobě násilím, nebo pod hrozbou násilí. Anarchismus označuje to, co by lidé neměli dělat jeden druhému. Socialismus pak znamená všechny ty úžasné věci, které mohou lidé dělat a budovat, jakmile jsou schopni spojit svoje úsilí a zdroje na základě obecného zájmu, racionality a kreativity.

Anarchofeminismus považujeme v současné epoše historie za nejelementárnější a nejdůležitější radikální postoj, za mnohem radikálnější než jakoukoliv formu marxismu.

Ženské revoluční hnutí nesmí napodobovat, ale zničit muži ovládanou mocenskou strukturu - stát - s celým jeho aparátem vězení, armád, ozbrojených loupeží (daňového systému); se všemi jeho vraždami; s celou jeho absurdní a represivní legislativou a vojenskými pokusy, vnitřními i vnějšími, pomocí nichž se snaží zasahovat do soukromého života lidí a svobodně volených kolektivů.

Svět už nemůže existovat další desetiletí pod nadvládou gangů ozbrojených mužů, kteří sami sebe nazývají vládami. Situace je šílená, obskurní až sebevražedná. Ozbrojený stát ohrožuje životy náš všech, ať už je forma jeho ospravedlňování jakákoliv. Stát je ze své vlastní podstaty nereformovatelný. Skutečného socialismu, míru a dostatku pro všechny může být dosaženo pouze lidmi samotnými, ne jejich představiteli, kteří jsou schopni a připraveni obrátit zbraně proti

Milujeme naše sestry marxistky a všechny naše sestry, ať jsou kdekoliv. Nechceme se vylučovat z jejich konstruktivního boje, vyhrazujeme si však právo kritizovat jejich politiku v okamžiku, kdy pocítíme, že je překonaná, irelevantní nebo ženám nepřátelská.

Jako anarchofeministky usilujeme o to, abychom měly odvahu pochybovat a diskutovat o všem - pokud to bude nutné, i o našich vlastních předpokladech.

Věříme, že pouze žena může legitimně vyjádřit svůj vlastní útlak. Jedině žena, bez ohledu na své předchozí politické angažování, zná důkladně pouze svůj vlastní útlak a odtud plyne, že to, jakou formu nabude její osvobození, může a musí definovat ona.

Proč tolik žen odmítá „hnutí“? Říkáme, že chyba neleží v jednotlivých ženách, ale v samotné povaze hnutí. Politická hnutí, tak jak jej známe, separovala naše politické aktivity od našich osobních snů o osvobození. Tak jsme nuceny opouštět svoje sny jako neuskutečnitelné, nebo opustit hnutí, protože příliš pevně věříme ve své sny. Jako skutečné anarchistky a feministky říkáme: sněte o nemožném a nikdy se nespokojte s ničím menším, než s přeměnou nemožného ve skutečnost.

V ženském osvobozovacím hnutí existují dvě principielní akční formy. Jednou z nich jsou malé, lokální, dobrovolně organizované sebeuvědomující skupiny, které se v tom lepším případě zabývají velmi významnou formou útlaku, útlakem na osobním stupni a v tom horším případě nikdy nepřekročí hranice terapeutické skupiny.

Druhým způsobem participace jsou vetší byrokratické skupiny, které své aktivity soustředí kolem specifické politické linie a které věnují značné úsilí tomu, aby vyjádřily ženský útlak v rámci konkrétních programů týkajících se jednoho problému. Ženy v tomto typu skupin byly velmi často po určitý čas zapojeny do formálních levicových skupin, ale nemohly překonat jejich vnitřní sexismus. Nicméně poté, co se postavily proti výše zmíněným názorům mužů levice, neakceptovaly platnost toho, co cítily jako pouhé „terapeutické skupiny“ svých sester z předměstí; stále totiž setrvávají ve sféře muži založené marxisticko-leninské, trockistické, maoistické rétoriky a pokračují ve způsobu politické organizace využívané mužskými levicovými skupinami, proti kterým dříve bojovaly. Elitářství a centralismus staré mužské levice tak otrávily část ženského hnutí názorem, že politická sofistikovanost znamená „budovat“ hnutí na jedno-bodových programech. Tím také naznačují, že „musíme být trpěliví, dokud uvědomění mas nedosáhne našeho stupně“. Jak povýšenecké předpokládat, že utlačované osobě se musí říci, že je utlačována! Jak povýšenecké předpokládat, že její uvědomění poroste pouze pomalým posunem od jednoho problému ke druhému.

Odnepaměti byly levicové ženy důsledně zastrašovány, aby nebojovaly za své vlastní osvobození, tak se zastíral samozřejmý fakt, že všechny ženy jsou utlačovanou skupinou. Je nás však tolik a jsme tak rozptýlené, že jsme se mylně identifikovaly

jako příslušnice určitých tříd na základě třídy „našich mužů“ - našich otců, nebo manželů. Ženy levice se považovaly více za střední třídu, než za utlačované ženy a tak byly odváděny od svého vlastního boje jako boje primárního. Místo toho jsme se věnovaly boji za jiné utlačované lidi, tak jsme se odcizily svému vlastnímu závazku. I když mnoho lidí říká, že tento názor, který vznikl z pocitu viny bílých mužů střední třídy, už v ženském hnutí není, tak i dnes ženy v autonomních ženských hnutích hovoří o tom, že je nutné organizovat ženy z pracující třídy, aniž bychom organizovaly sebe samé - jako bychom tuto úroveň již překročily. To však neznamená (jestliže trváme především na svém osvobození), že své utlačované sestry milujeme méně; naopak cítíme, že nejlepší cestou, jak být věrné všem osvobozeneckým bojům, je akceptovat a přímo se zabývat svým vlastním útlakem.

Proč anarchismus? Nemyslíme si, že odmítnutí marxisticko-leninistické analýzy a strategie je politickým naivismem. Nevěříme, že je politickou naivitou podporovat názor, který říká, že „demokraticky centralizované“ skupiny jsou naším předvojem. Povahou skupin, které se angažují v „budování“ hnutí je: 1) zředit „extrémní“ sny do „realistických“ požadavků a 2) časem se stát nástrojem tyranie. Ne, děkujeme!

Proti marxisticko-leninské teorii a praxi se po celou moderní historii radikalismu stavěla jiná celistvá radikální tradice a tou je anarchismus - od Bakunina, Kropotkina, Sophie Perovské a Emmy Goldman k Erricu Maltestovi a Murrayi Bukchinovi. Pro většinu radikálů je tradicí méně známou, protože byla důsledně dezinterpretována vysoce organizovanými státními a marxisticko-leninskými organizacemi.

Anarchismus není synonymem pro neodpovědnost a chaos. Ve skutečnosti nabízí smysluplné alternativy zastaralým organizačním a politickým praktikám zbytku levice. Základní formou anarchistického organizování je malá skupina, dobrovolně organizovaná a udržovaná, která pracuje na definování útlaku svých členů a také na definování formy, kterou by jejich boj za osvobození měl nabýt.

Organizování žen v Nové levici a v marxistické levici je považováno za shromažďování oddílů pro revoluci. Ale my prohlašujeme, že každá žena, která se přidá k boji je Revolucí. MY JSME REVOLUCÍ!

Musíme se naučit jednat impulsivně, zbavit se zákazů, které na nás a naše chování uvaluje společnost. „Hnutí“ je pro mnoho z nás věcí, která nás odcizuje od sebe samých. Musíme o sobě přestat přemýšlet jako o členkách hnutí a začít o sobě uvažovat jako o individuálních kooperujících revolucionářkách. Dvě, tři, pět, nebo deset takových individuálních revolucionářek, které se navzájem znají a důvěřují si, je schopno jednat revolučně a vytvářet svou vlastní politiku. Jako členky afinit-ní skupiny bez vedení se každá z nás podílí na moci rovným dílem, a to anuluje hierarchickou funkci moci. PRYČ S VŮDCOVSTVÍM! Tak nebudeme ztraceny v hnutí, kde směr určuje vedení - jsme svým vlastním hnutím, my určujeme jeho cesty. Odmítáme nechat se režírovat, nechat za sebe mluvit a nakonec se nechat uklidnit.

Nevěříme, že štěpení ženského hnutí znamená konec veškeré revoluční účinnosti. Ne! Ženská duše je příliš velká na to, aby byla vedena a manipulována „hnutím“. Malé skupiny, které jednají podle svého a které se sami rozhodují, jsou logickým vyjádřením revolučních žen. Toto samozřejmě nevylučuje spolupráci různých skupin na různých projektech a konferencích.

Protože chceme komunikovat i s ostatními ženami, jsme organizovány jako autonomní kolektiv v Cambridgském ženském centru (Women’s Centre in Cambridge) ve státě Massachusetts. Toto ženské centrum funguje jako federace, ne jako politiku vytvářející skupina. Je centrem pro různé ženské skupiny. Jakmile pocítíme, že je to potřeba, budeme psát další podobná prohlášení. Těšíme se na Vaše reakce!

Red Rosia and Black Maria - Black Rose Anarcho-feminists

Anarchofeministický manifest napsaly Chicago Anarcho-Feminists. Krvácející květinu napsaly Red Rosia a Black Maria z Black Rose Anarcho-Feminists.V roce 1971 byly k dosažení v The Women’s Centre, 46 Pleasant Street, Cambridge Mass.

Oba manifesty poprvé vyšly v Siren - A Journal of Anarcho-Feminism, Vol 1 No 1 (už nevychází) publikovaném v Chicagu.Seattle section of the Social Revolutionary Anarchist Fedration and the Revolutionary Anarchist Print Fund (c/o 4736 University Way NE, Seattle, Wn 98105) vydaly tyto manifesty jako brožuru.

Quiet Rumours - an anarcha-feminist anthology, London: Dark Star.

Tento sborník najdete v Archivu anarchofeministických materiálů Feministické skupiny 8. března.

 

Překlad: Linda