Ženy v českém anarchistickém hnutí do první světové války

V minulém čísle Přímé cesty vyšel zajímavý článek týkající se účasti žen v dělnickém hnutí v 19. a na počátku 20. století. Čtenáře by mohlo zaujmout, že v článku pro anarchofeministický časopis nenalezl prakticky nic o ženách v českém anarchistickém hnutí, které ve stejné době existovalo, vyvíjelo celou řadu aktivit a pokud nebylo stejně silné jako ostatní politické proudy hnutí pracujících svou početností a organizovaností, přinejmenším z části tento handicap dohánělo značným vlivem v myšlenkovém a kulturním ohledu. Při bližším pohledu se ale není čemu divit.

Hnutí takřka bez účasti žen?
Malé účasti žen v českém anarchistickém hnutí si někteří autoři píšící o dějinách tohoto hnutí již povšimli a zmínili ji, dosud ale nebyla nikdy uceleně zpracována. Důvodů je několik a za hlavní z nich lze pokládat to, že dosud neexistují ucelené a uspokojivé dějiny českého anarchistického hnutí. Existuje několik více či méně (často více) zajímavých prací o jednotlivých úsecích tohoto hnutí či jeho jednotlivých osobnostech (a to vesměs o těch, které později prosluly jako umělci a/nebo jako bolševičtí politici) nebo o tomto hnutí zjednotli vých úhlů pohledu, ucelená historická práce ale chybí. V nyní dostupných pracích jsou některá témata zdůrazňována (např. role básníků-buřičů, role pozdějších bolševických politiků, filosofické aspekty českého anarchismu, jeho role na hornickém severu), jiná jsou naopak přehlížena – a role, nebo spíše ne-role žen mezi ně patří. Jedná se přitom o téma bezesporu zajímavé a důležité. Jako takové je pociťováno nejen anarchofeministy a anarchofeministkami zpočátku 21. století, bylo za ně pokládáno už i mnoha anarchisty z doby, o níž se zde píše. Snad tedy bude tento stručný příspěvek textem, který tuto otázku alespoň otevře a vyprovokuje její další zpracovávání.

České anarchistické hnutí se vyprofilovalo v 80. a 90. letech 19. století znejrůz nějších skupin a jednotlivců, převážně socialistů nespokojených s politickým kompromisnictvím a vnitrostranickým autoritářstvím sociální demokracie a zradikální mládeže. Nalezlo ohlas především mezi severočeskými horníky a textiláky a v určitých skupinách pražských intelektuálů a umělců. Hnutí seskupené do nejrůznějších lokálních - především dělnických - spolků se volně organizovalo kolem jednotlivých aktivit a akcí (především vydávání a distribuce různých časopisů, stávky v severních Čechách, ale např. také boj o české školy v pohraničí nebo snahy o družstevně-komunitní projekty). Postupně se počátkem 20. století vytvořilo několik organizací, jednak několik více či méně anarchistických odborů a jednak Česká anarchistická federace (ČAF). Hlavním organizačním těžištěm ale zůstaly časopisy, kolem nichž se formovaly skupiny v podstatě určující politiku hnutí. Mezi těmito skupinami mnohdy panovala značná politická i osobní nevraživost a ve vzájemných sporech se často odhalila velmi nízká politická kultura celého hnutí. To spolu s mnoha dalšími faktory způsobilo odchod celé řady anarchistů zhnutí. Těsně před první světovou válkou se v rámci hnutí pokusily některé skupiny o sebereflexi a zefektivnění aktivit, což vedlo ke snahám o vytvoření anarchokomunistické „svérázné“ politické strany. Ta během první světové války v podmínkách perzekuce a společného boje proti Rakousko-Uhersku organizačně splynula s národními sociály a v roce 1918 se už anarchisté podíleli (a to i ve vysokých státních funkcích) na vytváření první republiky, od níž si ovšem slibovali značnou míru sociální spravedlnosti. Tato jejich role je vede k odklonu od anarchismu a postupné zklamání z poměrů v první republice stejně jako nadšení zrusk é revoluce nakonec dovedli jejich většinu k aktivnímu členství v komunistické straně.

Jakou roli ale sehrály v tomto hnutí ženy?

V prvních letech hnutí, přesněji řečeno v dobách jeho krystalizace, nejsme o účasti žen informováni skoro vůbec. Anarchosyndikalista (a později poslanec československého parlamentu) Václav Draxl nám ve své vzpomínce na devadesátá léta 19. století zanechal popis jedné takové rané anarchizující skupiny. Jednalo se o konspirovanou organizaci s radikálně socialistickými cíli a stanovami, které zoba v před prozrazením nebyly napsány a členové se je museli učit nazpaměť. Ženy měly v tomto konspirativním spolku členství výslovně zakázáno, protože byly pokládány za nespolehlivé.1) Jedná se pochopitelně pouze o jeden konkrétní případ a je otázka, do jaké míry platilo něco podobného pro ostatní radikálně socialistické skupiny, které v devadesátých letech tvořily základní kámen pro vznikající anarchistické hnutí.

Jedná se ale patrně o projev relativně rozšířeného předsudku. Ani později, když se hnutí zkonstituovalo do veřejných spolků a organizací, které účasti žen žádné překážky tohoto druhu nekladly, se situace příliš nezlepšila. Zajímavým svědectvím je anketa, kterou ve svých řadách uspořádala rok po svém založení Česká anarchistická federace. Z ní vyplývá, že z226 členů/ek této organizace byly pouze dvě ženy.2)

Navíc pokud už ženy v hnutí jsou, dostávají se tam spíše „po boku“ „svých“ mužů – ať už manželů nebo druhů. Podobně jako se jim starají o domácnost, přebírají v krizových situacích i část jejich politické práce, aby se po překonání dané krizové situace vracely „k plotně“ a k okrajové úloze ve hnutí, zatímco politická práce se vrátila zpět k muži. To je případ snad všech redaktorek tehdejších českých anarchistických časopisů. V době věznění Jana Opletala, anarchistického socialisty a antiklerikála vydávajícího v letech 1896-1900 časopis Matice dělnická (a poté až do poloviny dvacátých let časopis Matice svobody), vydala Anna Nejedlá v z áří 1899 jako náhradu za tento časopis jedno neperiodické číslo pod názvem Volnost. Asi půl roku (od června do listopadu 1904) přinejmenším podle tiráže redigovala Neumannův Nový kult jeho manželka Kamila Neumannová (dlužno dodat, že ta zůstala ediční práci věrná a proslula i později jako nakladatelka – to už ovšem bylo po rozchodu s Neumannem a přinejmenším do jisté míry i s anarchismem). V roce 1906 byla jako vydavatelka časopisu Nová omladina (navazoval na zakázanou Omladinu) uvedena Marie Vohryzková, manželka skutečného vydavatele, předáka českých anarchosyndikalistů Karla Vohryzka. Redaktorku Práce, čtrnáctideníku vydávaného ČAF, dělala relativně od května 1906 do března 1907 Marie Müllerová. Tato asi nejvýznamnější žena v českém anarchistickém hnutí své doby (i později byla např. členkou koordinačního orgánu ČAF a v podstatě celého českého anarchistického hnutí, byla také členkou Federační komise a až do roku 1914 se pravidelně účastnila různých anarchistických aktivit) byla zároveň přímo ukázkovým příkladem výše uvedeného – jednalo se o milenku Stanislava Kostky Neumanna a poté, co ji opustil, o družku jiného významného anarchisty a vydavatele Práce, Michala Káchy. „Zodpovědnou redaktorkou“ Práce se stala kvůli právním problémům a jednu dobu i kvůli věznění původních redaktorů tohoto listu, svého druha a básníka Fráni Šrámka. A aby tento výčet nebyl neúplný, měli bychom zmínit ještě družku dalšího anarchisty, Aloise Věkoslava Hábera, Annu Málkovou, která s ním v posledních měsících jeho života začala vydávat anarchistický časopis Tribuna a po jeho smrti v lednu 1908 se ve vydávání snažila pokračovat ve spolupráci s mladým literátem Kepkou.3)

Ženy tedy měly vedle mužů zcela druhotnou roli, jejich aktivní úloha se v podstatě hodila pouze jako východisko z krajní nouze. Nejen to. Docházelo i k situacím, kdy se ženy stávaly přímo argumentační zbraní v mužských konfliktech – např. Alois Věkoslav Háber v jedné brožurce kolem roku 1905 varoval před Karlem Vohryzkem a jedním zjeho argumentů bylo, že mu údajně svedl ženu a nakazil ji pohlavní chorobou.4)

Ženy reflektují české anarchistické hnutí

Tento stav nebyl pro anarchistické hnutí hlásající rovnost a emancipaci nijak uspokojivý. Již v té době proto docházelo k různým pokusům o jeho reflexi. Ale ještě předtím, než se k nim dostaneme, bude možná zajímavější podívat se na to, jak české anarchistické hnutí reflektovaly samy ženy, které se ocitly sice ne v jeho řadách, ale rozhodně v jeho těsné blízkosti. Právě ony totiž poskytly dvě nedocenitelná svědectví o soudobém anarchismu. Jednalo se o Boženu Hodačovou-Neumannovou, která byla po mnoho let družkou a pak i manželkou Stanislava Kostky Neumanna, a o Marii Majerovou, ženu, jíž má většina čtenářů zafixovanou jako „socialisticko-realistickou“ klasičku, v dané době se ovšem krom toho, že se jednalo o organizovanou sociální demokratku a pilnou žurnalistku této strany, rovněž pohybovala v anarchistickém prostředí a byla také milenkou několika čelných anarchistů.

Kniha Byla jsem ženou slavného muže 5) Boženy Hodačové-Neumannové líčí nelehké soužití ženy s básníkem, který byl zároveň jednou ze skutečně určujících osobností českého anarchismu, schopnou mít na něj zásadní ideový vliv po většinu doby existence hnutí. Je jasné, že je určujícím způsobem ovlivněna svým rozčarováním z nezdařeného manželství a že její text rozhodně nelze přijímat nekriticky jako nějakou zjevenou objektivní pravdu. Na druhou stranu jde v mnoha ohledech o unikátní svědectví o vztahu jednoho z čelných představitelů českého anarchismu k ženám a o tom, jak korespondovaly jeho názory na osvobození člověka s tím, co sám dělal ve svém osobním životě.

Božena Neumannová rozhodně nebyla nějakou hloupou dívenkou, která by nedosahovala intelektuálních kvalit svého muže a v zajetí úzkoprsých předsudků odmítala i jeho pokrokové myšlenky. Božena Neumannová krom toho, že byla zamilována do svého milence a později manžela, s ním také sdílela jeho ideály. Reprodukce patriarchálních schémat i mezi „pokrokáři“ ale určila i jí roli služky v domácnosti. Postupně navíc poznávala různá anarchistická hesla v jejich poněkud odvrácené podobě, když svými velkými slovy zakrývaly nepříliš radostnou realitu. Například tolik skloňovaná „volná láska“ znamenala pro jejího manžela svobodu k nejrůznějším formám nevěry bez ohledů na její city. Neumann ale na druhou stranu nebyl schopen tolerovat ani neskonale nevinnější Boženiny kontakty s jinými muži. Božena Neumannová ukazuje nejen to, že v jejich domácnosti rozhodně nevládla žádná rovnost, muž pro sebe vyžadoval plnou obsluhu, pozornost své ženy a naprosté pochopení a upřímnost, nebyl ale schopen oplácet stejným, a to ani v dobách, které byly pro jeho družku krizové. Právě naopak jí svým chováním (často způsobovaným i jistou mírou psychické lability a záchvaty prchlivosti, někdy posilované alkoholem) silně přidával – příběhy o tom, jak ji těhotnou pronásledoval s holí, nebo o tom, jak ji před nabytou hospodou označil za „couru“ jen proto, že se jej snažila vyvést zpobouřeného ovzduší, které vyvolal, pak byly spíše jen vrcholem neradostného soužití.

Autorka ale připomíná i autorovy značně kontroverzní názory, které zůstaly spíše skryté a poukazují na jiný obraz Neumanna než je anarchistický bojovník proti jakékoli nerovnosti: „…musela jsem dojít k názoru, že feministou vůbec není, že nepřeje ženám svobodu ani sociální ani politickou, vždy říkal, že ženám patří jen vařečka. Teprve postupem doby, až si ženy dobývaly stále větší míru rovnoprávnosti, začal se s ženskou otázkou vyrovnávat a došel k názoru, že emancipace žen má skutečně velký význam a hodnotu ve společnosti. Ale tehdy, v začátcích našeho soužití, pohlížel na všechno, čemu se říkalo sebeurčení žen, s posměchem a odporem. (…) A přestože život zasvětil nejlevějšímu socialismu, bylo mi hrozně, když pronášel svoje úsudky o ženách.“6) Neumannová píše: „Muži, jak jsme je v té době poznala, měli vesměs stejný názor: Vše co bylo mužské, bylo lepší, vše, co bylo ženské, podřadné. Ženy-včeličky, které o ně pečovaly, byly hmotně zajištěny a dál nebylo mužům třeba je nějak zvlášť doceňovat.“7) Když se jeho manželka snažila získat pro socialistické a snad i anarchistické názory své sousedy z vesnice, odbyl to lakonicky slovy „každé lidské vši věnuješ pozornost.“8) Rozšiřující se propast mezi hlásanými a doma uplatňovanými názory vedla pak nejen autorku, ale i rozličné jiné lidi, o nichž ve své knize vydává svědectví, k názoru, že Neumann vlastně skutečným anarchistou ani není. Sama Božena Hodačová-Neumannová pak s hnutím i svým druhem zúčtovala velmi ostře: „Čím větší socialista nebo anarchista, tím více dává přednost vlastní kapse. Nahodilo se mi poznat i jiné kamarády, kteří byli ochotni společně zaflámovat mnoho a pěkně, ale přinést větší oběť věci, myšlence či osobě bylo jim vzdáleno, i u nich byla touha po penězích větší, než bylo slušno. Ač to zní paradoxně, slýchávala jsem samotného Bouřliváka /Neumanna/ nejednou, ale tisíckrát vzdychat: ‚Chtěl bych být bohat… chtěl bych mít hodně peněz.‘ Popírali kapitalismus, ale vždy čekali, že oni sami jednoho dne jakoby zázrakem se stanou bohatci, jsouce přitom bezpečně přesvědčeni, že kapitál by se ocitl v zasloužených rukou.“9) A se samotným „Bouřlivákem“ Neumannem účtuje takto: „Ne nadarmo vytýkali mu jeho nepřátelé, že žije buržoazně. Nejsem a nebyla jsem dost slepá, abych neviděla, že patřil do řad socialistické, lépe řečeno anarchistické buržoazie.“10)

Takřka nesnesitelné soužití s milovaným i nenáviděným Neumannem vyústilo roku 1907 v pokus o jeho opuštění a útěk s Rudolfem Těsnohlídkem, rovněž anarchistickým básníkem. Tomu ztroskotal jeho minulý vztah, jeho milenka (původně nadaná literátka Jindra Kopecká) spáchala sebevraždu a on sám byl vyšetřován pro možný podíl, který se ale nepodařilo prokázat. Neumann se snažil získat svou ženu zpět a po nejrůznějších trapných epizodách, během nichž např. oba anarchisté měli Boženu Hodačovou vydírat pohrůžkami sebevraždy, se mu to i podaří. Není schopen ani splnit vlastní slib, že jí epizodu nebude připomínat a vyčítat a naopak ji uráží. Když se to dozví Těsnohlídek, reaguje tím, že Boženě Hodačové „přikáže“ sebevraždu… Neumannové tak nezbylo nic než znechucení nad oběma muži – anarchisty.11) Od Neumanna nicméně neodešla, i kvůli svému dítěti, za války se za něj dokonce vdala a byla jím opuštěna až uprostřed dvacátých let.

Jinou soudobou ženskou reflexí anarchistického hnutí je román Marie Majerové Náměstí republiky12). Tento text se ovšem od svědectví Hodačové-Neumannové výrazně liší. Především není o českých anarchistech, a navíc, i když v něm vystupuje celá plejáda skutečných postav, jedná se o román, nikoli o vzpomínky, hlavním hrdinou je navíc muž. Přesto jde o zajímavé svědectví o tom, jak vzdělaná a emancipovaná, socialisticky smýšlející žena vnímala některé rysy anarchismu. Jedná se o příběh ruského emigranta, který odejde zVídně a v Paříži narazí na svéráznou anarchistickou komunitu, zabývající se nejen revoluční politickou činností, ale také diskusemi o různých oblastech života a žitím „teď a tady“. Postupně se ovšem ve skupině zklame – nalézá v ní demagogii, rozpory v hlásaných myšlenkách a nevíru v proklamované ideály např. o budoucí společnosti, což jej pak vede spolu s deziluzí z republikánské Francie k militantnímu vystoupení – střelbě po policistovi na prvomájové demonstraci.

Kritický pohled Majerové se projevuje zejména na kritice vztahů uvnitř anarchistické komunity. Literárními prostředky upozorňuje nejen na rozhádanost jednotlivých skupinek, ale i na existenci vnitřních hierarchií. 13) Za společensky v podstatě neudržitelnou označuje Majerová většinu „komunistických kolonií“, znichž jednu popisuje.

Anarchistické hnutí reflektuje neúčast žen

Ženy tedy v anarchistickém hnutí silně vnímaly rozpor ideálů a praxe a poznávaly, že přes všechny proklamace o rovnosti a emancipaci pro ně v anarchistickém hnutí je pouze malé místo, a to spíše místo opor „jejich“ mužů, než prostor pro samostatnou aktivitu. To samozřejmě nikterak neposilovalo jejich účast na aktivitách hnutí. Tento stav ovšem nebyl pro anarchistické hnutí nikterak uspokojivý. Docházelo tedy k jeho reflexím zanarchistick ých řad, přičemž si alespoň ty nejvýznamnější stručně zmíníme.

V časopise Práce se objevil pokus o rubriku Pro ženy, který byl nadepsán jako „stálá rubrika“ 14). Autor (podepsaný jako Joe Salm, jednalo se o pseudonym Fráni Šrámka) oslovuje čtenářky svého textu „družko, milenko nebo ženo mého kamaráda“ a celý text je v podstatě o tom, že by se tyto ženy měly snažit chápat „sociální ideál“ svých mužů s tím, že nepochopení tohoto ideálu mimo jiné „vražedně studenýma rukama sahá na jeho lásku“. V následujících číslech již nicméně tato „stálá rubrika“ nepokračovala.

Tématu ženské emancipace se věnoval ve svém prvním ročníku (1908-1909), tedy v době kdy jej redigoval Stanislav Kostka Neumann, významný anarchistický časopis Zádruha. Vedle rozsáhlého seriálu Původ a povaha mravnosti15), který je Neumannovým přepracováním historika kultury Eduarda Fuchse a překladu čelné americké anarchistky Emmy Goldman Tragédie ženské emancipace16), se zde nachází velmi zajímavý článek Svobodná žena17). Ten patrně pochází přímo z pera Stanislava Kostky Neumanna.18) Článek se velmi tvrdě ohrazuje proti ženské emancipaci a feministickému hnutí. Obojí pokládá za následek soudobého stadia vývoje kapitalismu, ve kterém bylo nutno nahnat ke strojům i ženy. Vedle velmi zajímavých postřehů, které jsou ovšem mnohdy podobné kritice emancipace v již zmiňovaném článku Emmy Goldman, zde nalezneme především kritiku úpadku „ženství“, jež prý ženská emancipace přinesla. V některých pasážích článek v anarchistickém časopise přímo zaráží mírou reprodukce genderových stereotypů, jíž obsahuje: „Zkusme to jakkoli a kdekoli, vrátíme se vždy k onomu primitivnímu poměru, jehož jádro jest prosté, jasné, sladké a užitečné: muž s kořistí vrací se z lovu, doma ho čeká teplé objetí, teplé ohniště, teplá večeře. Dejme tomuhle jádru jakoukýkolivěk obal, skořápku, ale neporušujme jeho povahu.“ Jasně diskriminační je pak jiná věta v článku: „Smysl existence mužovy jest v poměru k dílu, jemuž se věnoval, smysl existence ženiny jest v poměru k muži, kterého si zvolila.“ Tento přístup přitom není v Zádruze ojedinělý.

Mezitím ovšem začal v roce 1910 vycházet zajímavý časopis anarchistické mládeže Mladý průkopník19). Skutečně průkopnické v otázce o níž hovoříme bylo jeho osmé a na dlouhou dobu poslední číslo, které sama redakce charakterizovala: „Toto číslo listu, ač nejsme přáteli separace ve věci této, věnovali jsme ženské otázce, poněvadž se nám shrnula vhodná k tomu látka a pak proto, aby se nám hodilo k agitaci mezi dívčí mládeží.“20) Číslo je uvedeno článkem Stanislava Kostky Neumanna Epištola k dělnické dívce21). V něm autor básnickým jazykem adresuje čtenářce Mladého průkopníka výzvu: „Tvé místo /je/ po boku bratra tvého, jež stohlavou saň autority vyšel potřít“. Uvědomuje si, že stávající poměry nejen kapitalismu, ale také patriarchální rodiny dělají zžen y „sešlou otrokyni vykořisťovaného otroka“ a reaguje na to kritikou prosazovatelů omezené emancipace: „Shledali, že první podmínkou svobody ženiny jest její neodvislost hmotná, ale zapomněli, krátkozrací a domysleti se bojící, že stejně základní podmínkou jest její neodvislost ve věcech lásky a mateřství.“ Ještě zajímavější jsou ale další články, především pseudonymní Získejme ženy a Láska Slávy Herlase. Zejména první znich velmi upřímně a sebekriticky hodnotí neschopnost hnutí získat ženy a zamýšlí se nad příčinami. Na vině je podle něj především nedůslednost hnutí v realizaci anarchistických myšlenek v každodenních životech samotných anarchistů: „Jak můžeme od ní žádati pochopení našich snah, když je sami nedovedeme či nechceme uskutečniti. Žena jako milenka jest nám jen předmětem k ukájení rozkoše, jako manželka je naší otrokyní a posluhovačkou, jako matka je chůvou a kojnou našich dětí. Ona jest otrokyní nás, kteří máme plná ústa svobody, ale ani duchem nedovedli jsme se ještě z otroctví osvoboditi.“ Herlasův článek pak kritizuje anarchistické muže, kteří si vybírají ženy nemající pochopení pro jejich myšlenky a uzavírá výzvou: „Příště přijde každý se svou milenkou na naše týdenní schůzky.“

Jestliže Mladý průkopník byl průkopnický v tom, že se o změnu pokusil, ale podle všeho nebyl příliš úspěšný, k praktickému průlomu došlo o pár let později a byl spojen s jinými jmény.

K propojení anarchismu a radikálního pojetí ženské emancipace došlo až roku 1912 především díky tomu, že se do hnutí aktivně zapojila Luisa Landová-Štychová (původním jménem Vorlíčková), již sedmadvacetiletá a vdaná za politicky aktivního hvězdáře a socialistu Jaroslava Štycha (spolu s ním ve zhruba stejné době spoluzakládala Svaz socialistických monistů). 25. května 1912 jí anarchistická skupina Politický klub Vilém Körber uspořádala přednášku na téma Manželství, rodina a volná láska22). Tento text byl opravdu značně radikální. Kromě značné pozornosti věnované nespravedlivému přesouvání domácí práce na ženy a kritice rodiny jako opory „kapitálu, militarismu a klerikalismu“ zde zaujmou především rozsáhlé kritické analýzy pojmů jako láska a mateřství. Štychová, která v přednášce sama připomněla svůj stav vdané ženy a matky zde označuje jakékoli manželství a mateřství za odnož soukromého vlastnictví a v podstatě velmi nebezpečný cit, který zabraňuje objektivnímu posuzování skutečnosti. Kritiku rozvíjí: „Láska není ničím více, něž útokem na osobní svobodu a lidskost samu.“ Přednáška navíc nebyla osamocenou akcí, ale následovaly další přednášky a články s nejrůznějšími tématy, včetně např. návrhu stávky žen jako zbraně proti válce a militarismu.

Právě vlivu provokativních myšlenek Štychové můžeme dle mého soudu přičíst značnou zásluhu na dalším prohlubování zájmu hnutí o emancipaci žen a také sebereflexi hnutí v tomto směru. Jiným zajímavým představitelem tohoto proudu se stal Rudolf Máša (později proslul jako autor několika antiklerikálních brožur). Právě on měl 9. 11. 1913 na setkání severočeských bezvěrců zřad ČAF poměrně zásadní projev.23) Zde silně napadl dosavadní opomíjení žen v anarchistickém hnutí a vyzval k nápravě. Zároveň se velmi silně stavěl proti samostatnému ženskému hnutí, které zpochybňoval mimo jiné poukazem na nízkou úroveň pouze ženských spolků. Jeho referát vyvolal diskusi, jejímž závěrem byl mimo jiné apel na získávání žen do hnutí, prozatím především žen a dcer jeho mužských příslušníků. Byla také schválena komunikace s Landovou-Štychovou, která měla v té době údajně psát brožuru o ženském anarchistickém hnutí, a to, že příspěvky žen v hnutí budou používány na tisk „ženské“ literatury. Charakteristická je pro tuto konferenci i celkový status žen v hnutí následující poznámka v zápise z konference: „Na konferenci přítomné ženy se debaty nezúčastnily, přes to, že jevily při diskusích velmi živý zájem o svou věc. Nechalo se to předpokládat a také jsme s tím téměř počítali, známe své ženy a víme, že pro diskuse musí být teprve odchovány.“ Následkem toho nebyla prozatím ani vytvořena plánovaná ženská pracovní komise a byl vytvořen pouze prozatímní kontakt (jednalo se patrně o ženu Rudolfa Máši). Rudolf Máša měl v té době rovněž na několika místech v severních Čechách přednášky o situaci žen v soudobé společnosti. Na sjezdu v Duchově bylo rovněž usneseno vytvořit v rámci časopisu Zádruha čtyřstránkovou přílohu pro ženy. To ovšem nebylo zrealizováno, teprve v 6. čísle Zádruhy (a poté v dalších dvou) se začala objevovat ženská hlídka, která ovšem měla podstatně skromnější rozměry. I tak se jednalo o významný počin a další kamínek v mozaice snah o začlenění žen a „jejich“ témat do českého anarchistického hnutí. Další snahy v tomto směru, právě tak jako další vývoj anarchistického hnutí jako celku, pak už ovšem přervala válka. Ta sice vedla k posílení role žen, u nás ovšem nebylo (snad s výjimkou Luisy Landové-Štychové) příliš koho posilovat. Štychová se skutečně spolu se svým manželem dostala v době internace ostatních předních anarchistů k významné roli v hnutí a přispěla ke zdnešního pohledu značně kontroverznímu sblížení a posléze i organizačnímu splynutí anarchistů s dalšími socialistickými silami – nejprve s národními sociály, posléze po různých peripetiích s bolševickými komunisty. Proslula jako feministka, dělnická organizátorka, propagátorka ateismu, náčelnice socialistických skautek i jako poslankyně (v letech 1918-1923 za národní sociály, v letech 1925-1929 za KSČ), po roce 1929 byla odstavena od většího vlivu i mezi komunisty a mezi tímto obdobím a svou smrtí v roce 1969 napsala několik velmi zajímavých vzpomínkových prací. To vše už ale nepatří do dějin českého anarchismu, tak nanejvýš v první fázi do dějin jeho postupného zániku.

Závěr

Dějiny českého anarchismu nám tak skýtají až zarážející pohled na velké emancipátory celého lidstva, kteří zaujímají často velmi prazvláštní postoj k jeho celé polovině. V lepším případě byli čeští anarchisté schopni alespoň deklarativních prohlášení o tom, že jim jde i o svobodu pro ženy nebo u řídkých výjimek i sebereflexe svého vlastního hnutí. V horším případě pak reprodukovali genderové stereotypy „ženství“, které je obklopovaly. Celá řada projevů převažující mužské části hnutí ukazuje, že navzdory všem řečem o rovnosti byl prototypem emancipovaného, osvobozeného člověka muž a že hnutí příliš neodráželo takové požadavky, které by byly schopny zajistit svobodu i pro ženy. Právě naopak – zejména v osobních životech jednotlivých protagonistů hnutí bylo této svobody mužů dosahováno často na úkor nesvobody žen. To zase vytvářelo překážky ženám v zapojování se do anarchistického hnutí… a kruh se uzavíral.

Na druhou stranu by bylo zcela ahistorické a velmi nespravedlivé, kdybychom tehdejší hnutí jednostranně odsoudili a dívali se na něj jen pod zorným úhlem těchto faktů. Toto hnutí udělalo celou řadu záslužné práce mezi severočeskými horníky, zajistilo anarchismu místo v politických i kulturních dějinách Čech a jeho antimilitaristická a antiklerikální aktivita má dle mého názoru jisté dopady i na odpor k válkám, armádám, církvím a náboženstvím v české populaci dodnes. Bylo by povrchní a ahistorické toto hnutí „soudit“ za to, že neodpovídalo představě nějakých dokonalých „genderově korektních“ anarchistů zdnešní doby. Spíše bychom se měli zamyslet nad tím, zda některé jeho chyby neopakujeme v té či oné podobě sami.

Ondřej Slačálek

Poznámky

1 – Viz Draxlův příspěvek ve sborníku Dvacet pět let práce Československé strany socialistické, Praha, 1922.

2 – Práce č. 18, ročník 1 (15. září 1905). Je třeba dodat, že anketa nebyla kompletní, protože se jí účastnilo 19 skupin ČAF, zatímco čtyři nebyly schopny odpovědět.

3 – Zde jsem vycházel hlavně z disertační práce Václava Štěpána Český anarchismus: Od začátku 90. let XIX. století do roku 1914 (zroku 1966), v jejímž rámci je zpracována bibliografie českých anarchistických časopisů zdaného období.

4 –Poslední údaj viz Andrej Funk: Vilém Körber a Alois Věkoslav Háber, Svobodná práce 17.

5 – Božena Hodačová-Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže, Brno, 1998.

6 – Tamtéž, str. 27.

7 – Tamtéž.

8 – Tamtéž, str. 192.

9 – Tamtéž, str. 68-69.

10 – Tamtéž, str. 192.

11 – Tamtéž, str. 167-183. Neumannův pohled na stejnou událost viz S. K. Neumann: Stati a projevy II, str. 527-528.

12 – Marie Majerová: Náměstí republiky, Praha, 1976.

13 – V uvedeném vydání viz str. 193, 206-7.

14 – Práce č. 2, roč. II (8. 2. 1906), str. 2-3.

15 – Zádruha č. 8-11 a 13-15, roč. I. (říjen – prosinec 1908).

16 – Zádruha č. 26, roč. I. (27. 2. 1909).

17 - Zádruha č. 23, roč. I. (6. 2. 1909).

18 – Není ovšem obsažen v jeho sebraných nebásnických spisech vyšlých pod názvem Stati a projevy (ač jinak obsahují všechny jeho texty včetně urgencí předplatitelů a jiných marginálních noticek).

19 – Téhož roku ovšem vycházet přestal a byl obnoven až roku 1912.

20 – Mladý průkopník 8/I (15. 10. 1910).

21 – Tento článek vyšel původně již o osm let dříve, v Kalendáři revolucionářů na roku 1903, je též otištěn v S. K. Neumann: Stati a projevy I, str. 431-435.

22 – Tu později otiskla na pokračování Zádruha (č. 5 a 6, roč. IV, 31. 5. a 7. 6. 1912).

23 – Zápis ze sjezdu byl otištěn v Matici svobody č. 1, roč. XV (3. 12. 1913). Obrázek je převzat z knihy Český anarchismus a jeho publicistika 1880-1925 od Václava Tomka, kterou v uplynulých dnech vydalo nakladatelství Filosofia