V patriarchální společnosti hrají obě pohlaví rozdílné role. Jaké to jsou, jak a kdy je hrají, se učí během celého života. Nejvíce je ale formují rodiče během prvních let. Výchova má pro společnost klíčový význam. Vznikají o ní knihy, které rodičům radí, jak postupovat v jed­notlivých situacích, jak si zachovat autoritu, jak zabránit patologickému chování apod. Mnoho doporučení se vztahuje ke zlobení dětí. Znamená to vlastně, jak to udělat, aby děti rodiče poslouchaly a nedělaly problémy.

Výchova dodává chlapcům a dívkám takové vlastnosti a zkušenosti, se kterými v pozdějším životě uspějí. „Balíčky” určené pro mužské a ženské pohlaví se liší. Častým příkladem, který se na tomto místě uvádí u chlapců, je důraz na sílu, jak fyzickou, tak psychickou (např. aby neplakali). Zdá se to být značně ohraný příklad. Někteří muži se z toho­to pojmenovaného stereotypu už vyvázali a neberou pláč jako něco, co vyjadřuje slabost. Existují ale další pravidla, která se chlapci učí od svých matek a otců. Některá z nich jim opravdu pomáhají zvládat obtížné situace. Jiná jim naopak komplikují život a ochuzují je.

Zajímavým úvodem k problematice výchovy chlapců může být následující úryvek: „Jestliže máte dceru, může vás těšit, že vyhlíd­ky má dobré. Díky tomu, o co usilovaly a čeho dosáhly ženy v několika posledních desetiletích, bude mít stejnou šanci stát se lékařkou nebo ředitelkou jako zdravotní sestrou nebo sekretářkou. Bude mít právo na stejný plat jako muži, bude mít právo opustit manžela, kdyby se k ní choval špatně, a bude mít prostředky, aby to mohla udělat. A nikdo nebude mít právo jí poroučet. Všechno však ještě není takové, jaké by mělo být. Vaše dcera neb­ude moct bez obav chodit v noci sama. Ve svém životě narazí na mnoho překážek pocházejících z vnitřní nejistoty mužů. Možná pro ni bude těžké najít muže, s nímž by se mohla usadit a který by byl tak emocionálně vyspělý jako ona. Je zřejmé, že přes všechen pokrok, který feminismus přináší, ještě něco schází - ještě se něco musí stát s muži, něco, co by je přivedlo na stejnou cestu k svobodě, po které jdou ženy. A k tomu můžeme velmi přispět, jestliže o to začneme usilovat už od začátku - při výchově chlapců” (Biddulph, S., 1999, s. 106). I když tento úryvek může působit zjednodušeně a ide­alisticky, vystihuje, podle mne, realitu. Patriarchální společnost působí negativně jak na ženy, tak na muže. Protože znevýhodňování žen bylo v minulosti výraznější, ženy se proti některým věcem vzbouřily. To znamená, že si uvědomi­ly, co je omezuje, a začaly tvořit alternativy. Muži v mnoha ohledech nedošli tak daleko. To znamená, že si omezení způsobené patri­archátem někdy neuvědo­mují. V tomto smyslu jsou někdy nesvobodnější než ženy. Autorky knihy Matky dělají muže trefně pozna­menávají: „Studie ženské socializace vycházejí z toho, že tradiční představy výchovy dívky poškozují, ale že pro chlapce jsou výhodné. Děvčata jsou omezována, co se týče pohybu. Mají být čistotná, hodná, milá, zdvořilá. Chlapci si naproti tomu smějí užívat své motoriky, mohou být hluční, divocí, špinaví, drzí, mohou se jako děti chovat sebevě­domě” Benard, Ch., Schlaffer, E., 1997, s. 145). „Z toho však v žádném případě neplyne, že chlapci si zato mohou udržet svou barvitou, individuální osobitost, že jsou svobodní, že se smějí svobodně projevovat. Pouze cílové před­stavy o jejich postupném omezování jsou jiné. Mají být, ještě stále, chladní a nedotknutelní, tvrdí a kontrolovaní” (s. 148).

V jakých konkrétních rysech jsou vidět nevýhody výchovy chlapců? Jistě by se jich dalo najít více, obdobně jako u výchovy dívek, já bych se chtěla zaměřit na vliv výchovy na pozdější partnerský vztah. Do vztahu přináší oba partneři svou osobnost a svou historii. To znamená, že každý má na základě zkušeností z minulosti vytvořený určitý životní styl. Ten obsahuje hodnoty, tedy co je pro člověk v životě důležité, očekávání od druhých, reakce v určitých situacích apod. Obvykle na sebe naráží odlišné životní styly, které se někdy naučí navzájem se respektovat, někdy ne. Výchova dává ženám i mužům do vínku něk­teré přístupy, které oni pak uplatňují právě v partnerských vztazích. Mnohdy modely chování souvisí se zkušeností, s tím, jak se k sobě chovali jejich rodiče. Právě tématem, jaké obtíže v partnerských vztazích mohou způsobit specifika výchovy chlapců tak, jak se dnes děje, bych se chtěla zabývat v tomto textu.

Jednou z věcí, která se poměrně často uvádí, je obtížnost vyjadřování pocitů. To zna­mená, že se chlapci v dětství často nenaučí vní­mat, co cítí, a umět to sdělit ostatním (nebo je to pro ně obtížnější). Nebo tuto jejich schop­nost okolí postupně pot­lačí. Péče o chlapce bývá totiž často zaměřena více výkonově. To znamená, že s nimi rodiče tráví čas při různých hrách (od staveb­nice po fotbal). Jsou oceňováni za výkon, tedy za výsledek nějakého úsilí. „Chlapci mají sklon cítit se dobře, když něco dokážou vlastními silami. Dostane-li se chlapci uznání, vzroste jeho sebevědomí a je na sebe hrdý” (Gray, J., 2000, s. 186). „Chlapec má větší motivaci, když okolí uznává jeho schopnosti a přijímá ho přesně takového, jaký je. Mamutí dávky důvěry vyvolávají v chlapci pocit sebevědomí a síly vlastních schopností. A nejúčinnější pohonnou hmotou představuje pro chlapce uznání. A cítí-li chlapec uznání za to, co dělá, je motivovaný k další snaze. Neexistuje větší motivace než úspěch” (s. 190). Z tohoto přístupu k výchově vyplývá, že nejlepší, co můžete pro chlapce udělat, je dát mu prostor, aby si vše vyzkoušel sám, a pak ho za to pochválit. Je opravdu užitečné, když dítě má dost volnosti, aby mohlo objevovat svět tak, jak mu to vyhovuje. Na druhou stranu to přesně odpovídá orientaci na výkon, protože chlapci se dostane uznání, když se mu podaří něco zvládnout. V tomto pojetí chybí ocenění jeho samotného za to, že se snažil, i za to, jaký je sám o sobě nebo jaký měl na to názor. Jde o to, aby chlapec něco zvládl, ne o to, aby o tom povídal. S tím souvisí pocit, který se na základě takovéto výchovy může dostavit. Chlapec může mít pocit, že musí stále něco dokazovat, aby byl dobrý syn, aby dostal ocenění jako potvrzení přízně ze strany rodičů. Dalším vlivem může být komunikace mezi rodiči. Chlapec nejspíš nevídá svého otce, jak matce sděluje svoje pocity. A právě modely chování a komunikace v rodině významně ovlivňují pozdější chování potomků v partnerských vztazích. Chlapci a dívky se pozorováním a napodobováním od svých rodičů učí, jak se chovat k druhému pohlaví, jak se chovat k part­nerovi/partnerce. S. Biddulph apeluje v tomto směru na matky: „Chlapci jsou také citliví - to si pamatujte a učte to své dcery. Když se k chlapcům chováme tak, jako by žádné pocity neměli, mohou se bránit tím, že opravdu začnou být necitliví. Ptejte se svého syna, jak se cítí, a berte na vědomí, když je z něčeho smutný nebo se něčeho bojí. Dejte mu poznat, že máte tyto pocity také. Nedělejte nic, co by ho přimě­lo, aby se emocionálně uzavřel, protože to je u mužů příčinou stresu a deprese. Nikdy si nedělejte legraci z toho, na co je citlivý, přede­vším ne z jeho prvních milostných vztahů. Váš syn může být silný i citlivý. Tyto vlastnosti se totiž vzájemně nevylučují” (Biddulph, S., 1999, s. 117). Autor hovoří jen k matkám, protože od otců zřejmě neočekává, že by syna mohli učit citlivosti a schopnosti vyjádřit pocity. Jinak je jeho rady možno chápat jako opravdovou snahu dát chlapcům šanci, aby si vytvořili nebo zachovali umění chápat pocity svoje i druhých.

S vnímáním a vyjadřováním pocitů úzce souvisí další dovednost - narativita. To znamená schopnost vyprávět o sobě, povídat si o tom, co jsem zažil. Obecně se dá říci, že si ji děti osvo­jují, když si zvětšují slovní zásobu a začínají si s rodiči povídat. Začínají jim vyprávět, co celý den dělaly, jak si hrály apod. V této dovednosti mívají chlapci a později muži deficit. Není pochopitelně možné všeobecně říci, že všichni by neuměli povídat o sobě, o svých zážitcích, ale dá se říci, že většina s tím má obtíže. Opět v tomto smyslu působí několik vlivů. Jednak, jak už bylo řečeno, je péče o chlapce zaměřena více na výkon. Chlapci tráví více času s otci, se kterými společně něco kutí nebo hrají. Jejich komunikace je omezená díky charakteru hry (např. fotbal), nebo je zaměřená na činnost (např. oprava auta). Naopak děvčata tráví více času s matkami, se kterými si více povídají i o jiných věcech, než co se týkají dané činnos­ti (např. vaření). Rozlišení činností podle pohlaví uvádím schválně, protože se to tak v podstatě děje. A především se to i doporučuje v knihách o výchově buď přímo nebo nepřímo. Například: „Poznávat svět mužů je pro chlapce velmi lákavé. Mohou to být auta, počítače, koně, pozorování ptáků, výpravy do přírody, chytání ryb, práce se dřevem - cokoli, co se jim líbí a co vy rádi ukazujete. (...) Podělte se s nimi nejen o to, jak tuto činnost nebo věc dobře ovládáte, ale i radost, kterou vám přináší” (Biddulph, S., 1999, s. 113). Autor vybízí otce, aby své syny pomocí následujících činností uvedli do světa mužů. U chlapců se tedy v praxi využívá více učení pomocí nápodoby, tedy pomocí konkrétních činností. Děvčata jsou do mnoha „tajů zasvěce­na” matkou pomocí slov, vysvětlením, jak to ve světě chodí.

Se zmíněnými stránkami, tedy se schopností vyjádřit pocity a povídat si, úzce souvisí i dovednost vyjádřit svoje potře­by a chápat potřeby druhých. To znamená dokázat říci, že se mi něco nelíbí (pocit neli­bosti), a co chci udělat jinak (vyjádřit svoji potřebu). I když se to zdá být samozřejmostí, není vždy snadné ani pro ženy ani pro muže vyjádřit, co by od druhého očekávali/y. Muži v tomto směru mají větší deficit. Jak již bylo naznačeno, mnohem méně se od nich v dětství očekává, že budou svá přání vyjadřovat tímto způsobem. Když někteří chlapci mají více rysů považovaných za ženské (např. i díky rodině), sklízejí od ostatních vrstevníků (odpovídajících více genderovým stereotypům) posměch nebo rány. „Díky pozorování matek víme, že okolí a ostatní chlapci u jejich synů kontrolují, jak se přizpůsobují normám mužnosti. Existuje něco jako samozvaná policie pohlaví, dobrovolné milice skládající se z obvzlášť snaživých malých advokátů mužnosti, kteří ostatní chlapce chrání, aby nesešli z cesty. (…) Jejich sankcemi jsou výsměch, vyloučení z chlapeck­ých řad, násilí. (…) Karel byl hrozivě mučen, když se jeho kamarádi ze třídy dozvěděli, že předešlého večera zatelefonoval spolužačce, aby se jí zeptal na domácí úkol. Volat holce zna­mená, že je do ní zamilovaný” (Benard, Ch., Schlaffer, E., s. 159). Chlapec (obdobně i dívka) je postaven před pomyslnou komisi a není divu, že udělá téměř cokoliv proto, aby se nestal terčem posměchu.

Z důsledků výchovy chlapců, které tady byly naznačeny, se dají odvodit některé obtíže, které mohou vzniknout v partnerském vztahu. Jako častý příklad se uvádí problém s komu­nikací mezi partnery. Protože muži obvykle nej­sou zvyklí mluvit o tom, co jim vadí nebo co chtějí, neočekávají to ani od druhých. Může pro ně být často nepochopitelné, proč někdo takové věci vůbec řeší. A proto mohou význam mlu­vení o těchto záležitostech zlehčovat nebo je zesměšňovat. Často pak následují výčitky ze strany žen, které mají pocit, že nedosáhly dohody, ani nenašly pochopení. Pro muže je někdy obtížné opravdu vyslechnout výčitky ženy a pochopit, co přesně je jim vlastně vytýkáno. Někdy se zdá, že se muži v partner­ském vztahu po čase „smíří” s tím, že se na ně jednou za čas žena kvůli něčemu zlobí. Někteří se možná déle upřímně snaží pochopit, o co jde. Jiní dříve rezignují a při takových „scénách” prostě vypínají, tedy neposlouchají. Pro některé muže se tento stav stane normálním, neuvažují o tom, že by to mohlo být jinak. Mezi sebou si občas vyměňují obdobné historky, co „se zase starý nelíbilo”, po kterých někdy následuje chá­pavé přitakání, jak je to „s těma ženskejma” těžký. Přitom ale právě tímto způsobem vznika­jí mnohé konflikty, které znepříjemňují vztah oběma.

Při výchově je důležité, aby děvčata i chlap­ci poznali/y různé způsoby chování, aby nebyli/y determinováni jen jedním, který se od nich vyžaduje. To znamená, aby se v rodině setkávali/y s více možnostmi, jak se zachovat bez ohledu na pohlaví, aby si postupem času mohli/y zvolit ten, který jim nejvíce vyhovuje. Měli/y by mít stejné možnosti, co se týče výběru činností i povídání o událostech.

Jak bylo již řečeno, muži jsou na stejné cestě ke svobodě, po které jdou ženy. V něk­terých ohledech už postoupili, v některých jsou stále pozadu a jsou omezováni stereotypy. Cílem tohoto článku bylo připomenout, že patriarchální společnost nezpůsobuje obtíže jen ženám. Tím, jak nás formuje prostřednictvím výchovy, omezuje naši osobitost a rozmanitost našich reakcí. To platí jak pro ženy, tak pro muže. U každého pohlaví se omezení projevují jinak, některé jsou očividné, některé jsou nená­padné. Pokud nechceme žít neustále svázáni mnoha stereotypy a předsudky, musíme si je začít uvědomovat. Je důležité vnímat stereotyp­ní chování nejen u druhých, ale také u sebe, abychom nepodporovali/y patriarchální uspořádání. Už to, že si omezující stereotypy uvědomíme, je první krok k tomu, abychom zničily jejich schopnost nás ovlivňovat. Pak musí následovat ten druhý krok, jejich zničení…

Hedvika