Tvořivost je často spojována s výjimečným uměleckým nadáním a se schopností originál­ních a jedinečných nápadů. Zdá se, že skupina lidí, kterých se tento pojem týká, je tedy poměrně malá. V tomto pojetí by nejspíš větši­na z nás neuspěla. Takový postoj k tvořivosti a tvoření vůbec je hodně omezující. Většinou se s ním setkáváme ve škole, kde jsou děti rozděle­ny na ty, co něco umí (např. kreslit, vyrábět, zpí­vat) a na ty, co to neumí. Toto jasné označení ukončí často „kariéru“ dětských umělců, zač­nou podle něj samy sebe hodnotit. Začnou o sobě prohlašovat, že malovat nebudou, protože to neumí a nebaví je to.

Tvořivost ale můžeme chápat i jinak. Můžeme ji vidět jako schopnost vymýšlet a hle­dat nová řešení a nové cesty. Myslím si, že tuto schopnost mají všichni lidé. Možná takové přesvědčení vyznívá příliš optimisticky. Ale není, je to jen odraz toho, co vidím a zažívám, jaké potkávám lidi. Každý člověk dokáže vymýšlet řešení, která mu vyhovují, dokáže zavrhovat nevyhovující a upřednostňovat ta, které se mu líbí více. I lidé, kteří mají objek­tivně nižší inteligenci (např. lidé s mentálním postižením, se kterými pracuji), jsou schopni podle svých možností hledat a nalézat řešení různých situací, aniž by jim je někdo ukazoval. Bohužel v dnešní době je mnoho tohoto poten­ciálu v lidech potlačováno, ať už zmíněným podceňováním ve škole, tak existencí státního zřízení. Lidé ve spoustě věcí nemají prostor pro svoje nápady a inovace. Klasickým případ je zaměstnání. Kolik z nás může v práci tvořivě myslet a svoje nápady pak v praxi uplatnit? Většinou jsou naše nápady, pokud je vůbec můžeme vyslovit, z různých důvodů zavrženy nadřízenými. Někdy třeba máme prostor, zdán­livě můžeme měnit pracovní postupy, dokud nepřekročíme určitou mez, např. příliš náročné změny, tzn. náročné na aktivitu a uvažování nadřízených. Někdy je prostor pro naši tvořivost veden hesly jako „participace zaměstnanců“ atd., kdy je cílem ani ne tak využít našich nápadů, ale dát nám pocit, že jsme důležití, a zvýšit tak naši motivaci k práci.

Každopádně i přes tyto omezené podmínky má naše tvořivost prostor. Můžeme nejen vymýšlet různé způsoby, jak něco organizovat, jak překonat nějaké překážky, můžeme také povzbuzovat ostatní, aby se spoléhali/y na své myšlení a schopnosti, ale i na dovednosti svých známých. Aby tak nemuseli/y využívat profe­sionálů a odborníků v oblastech, kde to není potřeba. Aby také nespoléhali/y na rozhodnutí oficiálních či neoficiálních expertů. Může to znít samozřejmě, ale určitě znáte spoustu lidí, kteří spoléhají na rozhodnutí a názory ostatních a říkají: „Já tomu nerozumím, mě nic nenapadá.“ To, že budeme ponoukat tyto lidi k vyjádření jejich názoru a zamyšlení se, budeme podporovat jejich schopnost samostat­ně se rozhodovat a nestát se jen přívěškem těch, „co vědí a znají“.

Tvořivost můžeme ale vnímat taky jako schopnost tvořit umělecká díla. Už jsem naz­načila, jak normativní přístup školy může navždy utnout vyjádření některých lidí uměleckým způsobem. Znovu bych zde chtěla vyjádřit pozitivní pohled na lidské schopnosti. Myslím, že všichni lidé mohou umělecky tvořit. Mohou malovat, dělat sochy či plastiky, hrát divadlo, zpívat. Toto přesvědčení vychází z toho, co od uměleckého díla očekávám. Mělo by být vyjádřením daného člověka a proces jeho tvoření by pro něj měl být zábavou. Z prvního bodu vyplývá, že žádné dílo nemůže být hodno­ceno jako dobré či špatné, když se na něj díváme jako na autentické vyjádření pocitu, stavu, zážitku apod. Stejně tak, když někdo něco dělá jenom proto, že ho to baví, že si díky té činnosti odpočine, je těžké posuzovat konečný výsledek. A to hlavně proto, že je celkem jedno, jak vypadá. Smyslem bylo bavit se a relaxovat, ne vytvořit obraz do galerie. Zajímavý je vůbec systém, kterým se hodnotí, co je hezké a co ne, jak to například známe právě ze školy. Toto posuzování probíhá jako konfrontace díla dítěte s nějakou normou (buď s normou učitele/ky nebo s nějakou aktuálně společensky uznávanou). To, co normě neod­povídá, je špatné. Pak někdy dojde ke snaze, aby se dítě svým vyjadřováním normě přiblížilo. Vyjádření dítěte je tak potlačeno, a je označeno za ošklivé a nestojící za snahu.

Proces, který jsem zde popsala, asi všichni a všechny znáte, asi jsme jím prošli/y podobně. Mé povídaní mělo ukázat na další oblast, ve které jsme často omezeni/y. Výsledkem by mohlo (či mělo?) být zamyšlení, jak se tento fakt u nás projevuje. Potom doufám, že se nám všem bude snáze „umělecky tvořit“. Doufám, že se dokážeme odpoutat od toho, že jsme z hudebky a výtvarky měli/y nejhorší známky. A že si budeme moci užít spoustu příjemných chvil při umělecké činnosti bez ostychu před ostatním. Je jasné, že to nejde mávnutím kouzelného proutku. Ale když to nebude měnit my, kdo teda? Když se sami/y nebudeme snažit osvobozovat se a zbavovat se toho, co nás omezuje, nikdo to za nás neudělá…

Hedvika