Jak jsem se zmínila v článku Knihy o výchově aneb co nám radí literatura, výchova dětí podle anarchistických principů je (alespoň pro mě) plná otázek a obav, musí se vypořádávat se spoustou předsudků, musí být připravena čelit nepochopení okolí. Knihy o výchově nám v tomto směru nemohou být příliš vodítkem, protože odpovídají tradičním představám, jak má dítě na konci výchovného procesu vypadat. Přesto jsem v některých knihách nalezla zajímavé nápady a možné inspirace. Aby konstruktivní přístup alespoň trochu doplnil „destruktivní kritiku“, rozhodla jsem se vybrat pár situací a jejich řešení, které z mého pohledu rozvíjí rovnocenné partnerství mezi rodiči a dětmi.
Jedním ze zajímavých nápadů, které se dají uplatnit ve výchově dětí nebo vůbec v životě rodiny či komunity, jsou pravidelná setkávání jejích členů. V knihách jsou označována jako rodinné rady, porady či schůzky. Může to působit jako samozřejmost, ale význam tohoto setkávání vidím především v tom, že se jich účastní i děti. „Rodinné schůzky jsou pravidelná setkání všech členů rodiny. Diskutuje se zde o různých názorech, hodnocení, přáních, stížnostech, plánech, otázkách a návrzích členů rodiny. Je to příležitost pro všechny, aby vyjádřili svůj názor na veškeré záležitosti, které se v rodině mohou vyskytnout. Rodinné schůzky jsou vhodnou příležitostí pro plánování společné zábavy, předávání dobrých zkušeností a vyjadřování vzájemných vztahů. Pravidelné schůzky přispívají k rodinné harmonii tím, že poskytují příležitost pro stanovení pravidel, pro rozhodování, dávají možnost uvědomit si všechno dobré, co se v rodině děje, a poukázat na schopnosti jejích jednotlivých členů“ (Dinkmeyer, D., McKay, D., G., 1996, s. 121). Může to být dobrá příležitost, aby se celá domácnost sešla a probrala důležité záležitosti. Pokud se někdo nechce účastnit, nemá cenu ho nutit, ale musí přijmou rozhodnutí vyšlá ze společných schůzek. Knihy tvrdí, že kvůli tomu se nakonec účastní všichni a všechny, protože se tak mohou podílet na společných rozhodnutích. Otázkou může být, jak staré děti mají být, aby se mohly zúčastnit společných schůzek. „Jsme přesvědčeni, že jakmile jsou děti schopné komunikace, jsou připraveny také pro tuto zkušenost. Počáteční schůzky by měly být velmi krátké a jednoduché. Zpravidla je probírání jednoho problému na schůzce maximum, které od menších dětí můžeme očekávat“ (Tamtéž, s. 127). Z toho vyplývá, že záleží na dítěti a na rodičích, kdy to zkusí poprvé.
Další nápad vychází z obdobných principů jako společné schůzky. Jedná se o tabulky a smlouvy: „Tabulky a smlouvy využijte u dítěte k pěstování jeho zodpovědnosti. Tabulka graficky vyjadřuje dohodu mezi vámi a dětmi. Smlouva je písemnou podobou téhož. Tyto prostředky vám umožní, abyste se soustředili na zvolený cíl, vedli si záznamy, hodnotili pokrok v chování a vytipovali si prvky, na nichž je třeba nadále pracovat. Tabulky nebo grafy se nejlépe hodí pro děti do dvanácti let. Starší děti obvykle dávají přednost smlouvám“ (Severe, S., 2000, s. 49). Jsou to vlastně dohody, které uzavírají rodiče s dětmi. Týkají se určitého chování nebo plnění povinností, např. dělit se o hračky se sourozencem, uklízet v pokojíku. Součástí dohody je i systém odměn, např. sčítání bodů, za které si pak dítě může vybrat odměnu jako třeba návštěvu cukrárny, výlet s kamarády. To, co má dítě plnit, by mělo být konkrétně definované, aby to bylo možné posoudit. Smyslem je, že se rodič s dítětem dohodnou na určitých povinnostech nebo na odstranění negativního chování. Toto domlouvání už je samo o sobě přínosem, kdy rodič může vyjádřit své pocity, může ocenit dítě, vysvětlit, proč mu vadí, že se dítě pere se sourozencem apod. Jako motivace pro dítě se pak dají použít různé odměny, na kterých se opět mohou dohodnout.
Děti se někdy dožadují pozornosti rodičů různými způsoby, např. vztekáním, kňouráním, hádáním se mezi sebou. Toto vynucování pozornosti může být pro rodiče velmi nepříjemné. Řešením může být, že dětem budete věnovat pozornost, i když nezlobí, aby se zmírnila jejich potřeba si pozornost vynucovat. Některé knihy dokonce navrhují nevěnovat negativnímu chování pozornost a zareagovat až na pro vás přijatelné požádání o pozornost. „Když si dítě zlobením vynucuje vaši pozornost, přehlížejte to. Když toho během několika minut nenechá, upozorněte ho: ‚Já na kňourání nebudu reagovat. Až toho necháš, můžeme si popovídat‘“ (Tamtéž, s. 153).
Skoro ve všech knihách se objevuje problém, že děti chodí špinavé k jídlu. Rozhodla jsem se vybrat příklad řešení z knihy, která se snaží využívat logických důsledků jednání dětí. „Problém - dítě přichází ke stolu špinavé Typická reakce rodičů: Napomínání, dítě je od stolu posláno, aby se umylo nebo převléklo. Přirozené a logické důsledky: Sdělte dětem, že pokud chtějí přijít ke stolu, musí být čisté. Jestliže přijdou neumyté, prostě odstraňte jejich talíře a řekněte: ‚Vidím, že nejsi připravený/á k jídlu.‘ Nedodávejte nic víc. Nevracejte talíř na stůl, dokud se děti neumyjí či nepřevléknou. Pokud nepřijdou čisté do konce jídla, předpokládejte, že se rozhodly toto jídlo vynechat, a řekněte jim, že to mohou zkusit u dalšího jídla. Zabraňte jim, aby mlsaly mezi jídly. Vysvětlení: Děti jsou zodpovědné za to, že přišly k jídlu čisté a upravené. Tím, že klidně odstraníte jejich talíře a necháte je, aby se samy rozhodly, zda mají v úmyslu jíst, prokazujete pevnost v jednání“ (Dinkmeyer, D., McKay, D., G., 1996, s. 101).
Důsledky jsou často chápány jako dobrý způsob podporování samostatnosti a zodpovědnosti dětí. „Chápejte důsledky jako ochranu vás samých a ostatních členů rodiny před chováním dítěte. Jinými slovy, nejlepšími hranicemi jsou vaše vlastní hranice. ‚Nemám ráda, když se u jídla lidé hádají. Martine, běž do svého pokoje, a až se uklidníš, můžeš se vrátit. Mimochodem, v půl osmé budu sklízet ze stolu a žádné jídlo pak už nebude. Pozdější zákusek bude jen pro ty, kdo snědli večeři.‘ Nebo: ‚Byli bychom rádi, kdybychom společné místnosti, jako například obývací pokoj, mohli používat všichni. Vadí nám, když tu musíme zakopávat o tvé věci. Až půjdu spát, zabavím ti všechny hračky, které nebudeš mít uklizené, protože tu nechceme mít nepořádek‘“ (Cloud, H., Townsend, J., 1999, s. 57).
Jaké hodnoty bychom chtěli/y dětem předat? Jde je vůbec vyjmenovat, udělat jejich seznam? Kniha Jak naučit děti hodnotám tvrdí, že to lze. Vyjmenovávala jsem „jejich“ hodnoty v článku Knihy o výchově. Mě osobně přišly čistě vyjmenované hodnoty zvláštní, cítila jsem v nich silný vliv křesťanství. Přesto jsem si po prostudování knihy uvědomila, že některé hodnoty nebo spíš zmiňované dovednosti a vlastnosti mně osobně připadají důležité pro budoucí život dětí. Tak například kapitola o odvaze mi přišla zajímavá. V metodách pro předškoláky byl uveden následující příběh pro diskusi s dětmi:
„Příběh o odvážném srdci
Marii rychle bušilo srdce. Byla se třídou plavat a plavčík chtěl, aby skočila do vody z prkna. Marie plavat uměla a vody se nebála, ale vodní hladina vypadala z prkna velmi vzdáleně. Chtěla se obrátit a utéct, ale současně toužila najít odvahu a skočit. Cítila, jak ji prudce buší srdce.
Konečně sebrala odvahu a skočila. Když dopadla do vody, ponořila se pod hladinu, ale za chvíli vyplavala a zamířila ke kraji bazénu. Cítila se skvěle! Dokázala to! Smála se od ucha k uchu.
Příští víkend ji vzal táta do kina. Moc se jí to líbilo, a když se vraceli domů, přála si obejmout ho kolem krku a říct mu, že ho má ráda. Ale její tatínek nebyl příliš zvyklý dávat najevo svoje city a choval se velmi vážně. Proto se bála, že by se zamračil a řekl jí, že se chová hloupě nebo přecitlivěle – nebo by možná neřekl vůbec nic. Srdce jí rychle bušilo. Seděla vedle něj v autě, dívala se na něj a rozhodovala se, co má udělat. A pak si vzpomněla, že stejně rychle jí bušilo srdce, než skočila z prkna do bazénu, a připomněla si, jak si připadala skvěle, když to dokázala. Přitulila se k tátovi, objala ho a řekla: ‚Děkuji ti za kino, tati, bylo to skvělé. Mám tě moc ráda!‘
Její tatínek byl uzavřený muž. Moc toho neřekl, jenom ji pohladil a dojatým hlasem odpověděl: ‚Děkuji ti, zlatíčko.‘
Když mu pohlédla do tváře, připadalo jí, že vidí v jeho očích slzy. Cítila, jak se její srdce uklidnilo, a připadala si ještě lépe, než když dokázala skočit do vody“ (Eyrovi, L. a R., 2000, s. 35).
V metodách pro školáky a pro dospívající je v této kapitole uveden ještě jeden zajímavý příklad, který se týká odvahy. Jedná se o vyjmenovávání situací ze života dětí, kdy se mohou projevit odvážně. Například: „Máte příležitost hrát v divadelním kroužku, který máte na škole a který právě pořádá výběr herců pro nácvik divadelní hry. Divadlo vás moc baví, ale vaši kamarádi tím pohrdají. Myslí si, že je to úplná pitomost. (...) Všichni vaši spolužáci nosí něco, co se vám vůbec nelíbí. Rozhodnete se, že se budete oblékat jinak“ (Tamtéž, s. 38 a 42).
Vnímavost vůči pocitům vlastním i vůči tomu, co cítí jiní lidé, je důležitá dovednost, která nejspíš nebude nikdy dost procvičená. Popíšu teď dvě metody, které mne zaujaly. Pro předškoláky a předškolačky: „Jak se cítí lidé na obrázcích? Tato hra vaše děti naučí vcítit se do druhých lidí. Najděte v časopisech vhodné fotografie, na kterých jsou lidé v obvyklých i neobvyklých situacích. (...) Prohlédněte si je se svým dítětem a zeptejte se ho, jak se asi osoba na obrázku cítí. Můžete začít tím, že ho necháte představit si, co ten člověk vidí a slyší, jestli je mu horko nebo zima apod. Pak se snažte přijít na to, jaké mohou být jeho pocity. Nechte dítě, ať se pokusí do postavy na obrázku vcítit a popsat, co asi prožívá“ ( Tamtéž, s. 123). Pro dospívající: „Lovci pocitů. Vysvětlete dětem, že cvičit se v aktivním naslouchání je pouze začátek na cestě k pochopení, co druzí lidé prožívají a cítí. Pokud toho chtějí dosáhnout, musejí se naučit druhé poslouchat, porozumět jim a pak se snažit představit, jak by se na jejich místě asi cítily. Navrhněte jim následující hru: Jeden člen rodiny se zeptá druhého, co se mu tento den přihodilo. Ten mu něco poví a první mu to zopakuje svými slovy a snaží se představit si, že by se to stalo jemu. Potom dodá, jak se podle jeho představy ten druhý cítil. Například dvanáctiletý Honza se zeptá desetiletého Karla: ‚Co se ti dnes přihodilo?‘ Karel vypráví: ‚Psali jsme dneska písemku z matematiky. Myslel jsem si, že to bude lehké, ale učitel do ní dal spoustu otázek z jednoho tématu, které jsem se nestačil naučit, a skoro žádné z těch, která jsem uměl!‘ Honza opakuje: ‚Myslel sis, že jsi na písemku dobře připravený, protože ses učil, ale nestihl sis to přečíst celé a udělat některé příklady. A když jste psali písemku, byla většina příkladů právě z toho, co ses nenaučil. Myslím, že ses musel cítit dost naštvaný - na sebe, že ses na to nepodíval, a na učitele, že vám pořádně neřekl, na co se máte podívat‘“ (Tamtéž, s. 129).
S vnímavostí do jisté míry souvisí i další nápad - výměna rolí. „Když se nemůžete o něčem dohodnout a vaše děti vás odmítnou poslechnout, na chviličku si sedněte, nechte vzrušení opadnout a pak navrhněte, ať si s vámi děti vymění role. (...) Buďte tvrdohlavé dítě. Hrajte svou roli, jak nejlépe umíte (možná budete sami překvapeni, jak se vám to podaří), a nechte své dítě, aby vás vychovávalo a vysvětlilo vám, proč chce, abyste ho poslechli. Některé děti dokážou tuto hru sehrát hodně přesvědčivě, jiným to tolik nejde, ale všechny se naučí vidět situaci i z jiného hlediska a bude to pro ně velmi užitečné“ (Tamtéž, s. 153).
Dalším častým problémem, které řeší knihy o výchově jsou hádky a rvačky mezi sourozenci. „Vaše děti by měly vědět, že k hádce či rvačce jsou zapotřebí dva – jeden člověk těžko může bojovat – za boj jsou vždy nějakým způsobem odpovědné obě strany. (...) Mějte k dispozici tvrdou lavici nebo dvě tvrdé židle, na kterých se sedí rovně. Když se spolu vaše děti začnou prát nebo si nadávat, přikážete jim, aby se okamžitě posadily na ‚trestnou lavici‘. Dítě z ní může slézt, teprve když vám řekne, co udělalo špatně, a poprosí druhého za odpuštění“ (Tamtéž, s. 48 a 50).
Jak často by se děti měly dívat na televizi, je také častým tématem rad a doporučení. Někdy je dívání se na televizi chápáno jako odměna za plnění povinností. Spíš pro pousmání uvedu následující příběh: „Snažili jsme se vysvětlit naší čtyřleté dceři Elišce, která byla schopná strávit celý den před televizní obrazovkou, co to znamená sebekázeň a střídmost, ale moc jsme neuspěli. Máme u nás doma poměrně tvrdá televizní pravidla – o víkendech je úplně zakázaná, ale Eliška se s námi hádala, že to platí jen pro školáky, aby si udělali domácí úkoly. ‚A já do školy nechodím,‘ tvrdila vytrvale, ‚takže se můžu dívat na kreslené filmy.‘ Pomoc přišla z nečekaného místa. Náš vědecky zaměřený čtrnáctiletý syn se přidal do diskuse a spustil na ni spoustu informací, které se dozvěděl ve škole. ‚Průměrná americká rodina má televizi zapnutou skoro sedm hodin denně,‘ oznámil jí. ‚V roce 1970 to ještě byly jen tři a půl hodiny. Děti jako ty stráví před televizí skoro čtyřicet tisíc hodin do svých osmnácti let.‘ Eliška jeho složitým argumentům moc nerozuměla, ale protože svého bratra velice obdivuje, vzdala se další hádky“ (Tamtéž, s. 69).
Děti mohou mít problémy s vrstevníky, resp. s tím, že se od nich liší. Pokud se budete snažit vychovávat děti jinak, je tohle asi jedna z věcí, na které byste měli/y být připraveni/y. Jako nejdůležitější je zdůrazňována schopnost rodičů naslouchat dětem a vnímat jejich pocity. „Objasnit znamená opakovat myšlenku dítěte jinými slovy. Hledejte ve výroku dítěte skryté pocity nebo významy. Když máte dojem, že jste to pochopili, zkuste myšlenku opakovat jinými slovy, abyste měli jistotu. Ukážu vám, jak v takových případech mnozí rodiče reagují.
Líza: ‚Anna je pěkná kráva.‘
Matka: ‚Takhle nemluv. Už jsem ti to přece říkala.‘
Matka reaguje kritickým tónem. Reaguje na Lízina slova a její reakce je uzavřená. Jejím výrokem končí další komunikace. Líza už toho o svých problémech nebo pocitech moc víc neřekne.
Líza: ‚Anna je pěkná kráva.‘
Matka: ‚Jsi na ni rozzlobená?‘
Líza: ‚Jo. Vyzvonila ostatním holkám, že se mi líbí Béďa.‘
V tomto případě matka reaguje otázkou, takže Líza pokračuje v komunikaci. Matka má dojem, že Líza je rozzlobená, a ověří si to. Líza z toho vidí, že jí matka naslouchá. Váš první dojem nemusí být vždy správný. Otevřené odpovědi v každém případě vaše děti povzbudí k další komunikaci. Nesprávná otevřená odpověď je lepší než uzavřená odpověď.
Líza: ‚Tereza je pěkná kráva.‘
Matka: ‚Jsi na ni rozzlobená?‘
Líza: ‚Nejsem rozzlobená. Je mi líto, že mě nepozvala na svůj večírek.‘ (...)
Ujasňujte si, zda jste dítě správně pochopili, abyste ho povzbudili k pokračování rozhovoru o problému nebo o jeho pocitech“ (Severe, S., 2000, s. 186-187).
„Nejlepší sebeobranou dítěte proti vrstevnickému tlaku je sebedůvěra. Vyzbrojte své dítě zdravým sebevědomím tím, že poukážete na jeho silné stránky a úspěchy (...) Dítě se tím naučí věřit si a důvěřovat svým schopnostem a rozhodnutím“ (Tamtéž, s. 184).
Některé nápady, které jsem zde uvedla, vám možná budou připadat divné, protože vycházejí z toho, že je ve výchově potřeba trochu plánovat, ne se řídit jen svým instinktem. Možná vám naopak budou připadat obyčejné jako něco, co byste použili/y sami/y od sebe. Možná si říkáte, že si s dětmi vždycky nějak poradíte, že nepotřebujete žádné „moudré rady“. Možná vám naopak přijde, že vy se prostě k dětem nehodíte, a nezmění to ani nějakých pár řádek. Ať to cítíte jakkoliv, cílem textu bylo nabídnout vám několik návrhů, které můžete vyzkoušet nebo se jen zamyslet nad tím, jak byste postupovali/y vy. Chtěla jsem tím ukázat, že je možné k dětem přistupovat jako k partnerům, se kterými můžeme diskutovat, od kterých se můžeme i něco přiučit, které nemusíme ovládat. Už tím, jak k nim přistupujeme, jim můžeme ukazovat, že jsou jiné cesty než použití moci a existence hierarchie k tomu, aby skupina lidí úspěšně fungovala.
Literatura:
Cloud, H., Townsend, J.: Děti a hranice, Návrat domů, Praha 1999
Dinkmeyer, D., McKay, D., G.: STEP: Efektivní výchova krok za krokem, Portál, Praha 1996
Eyrovi, L. a R.: Jak naučit děti hodnotám, Portál, Praha 2000
Severe, S.: Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly, Portál, Praha 2000
Hedvika