Proč anarcho-feminismus? Proč spojovat anarchismus a feminismus? A proč nám nestačí samotný anarchismus? Jednou z odpovědí může být, že „neexistuje žádný anarchismus bez feminismu.“ Pro mě zároveň ani neexistuje žádný feminismus bez anarchismu, ale to je, zdá se, věc názoru. Nicméně anarchismus bez feminismu myslet neumím.
Již Lisa Bendal poukázala na to, že anarchismus a feminismus jsou v podstatě totožné ideologie s rozdílnými odstíny kladení důrazu. Jejich základní principy jsou podobné, ne-li identické. Obě se zabývají svobodou a tvořivostí, obě formulují společenskou kritiku žádající a směřující k rozsáhlé společenské změně. Ačkoliv a možná právě proto, že mají odlišný záběr, je velice přínosné je spojovat.
Anarchismus podporuje práva jednotlivců žít tvořivě své životy a být svobodní s ohledem na komunitu/společnost, jelikož zde, v interakci s ostatními, může jednotlivec rozvinout svůj potenciál. Dále s sebou přináší kritiku státu a kapitalistické ekonomiky jakožto představitele moci, která svobodu jednotlivců (i komunit) omezuje. Feminismus se také zabývá svobodou a tvořivostí, hlásá rovnocennost žen a mužů – uznání žen jako lidských bytostí se stejnými schopnostmi pro svobodu, inteligenci a tvořivost.
Zde si však všimněme zásadního rozdílu. Anarchismus řeší zejména svobodu jednotlivců, která je omezována vnějšími vlivy – jedinec něco nemůže, protože vnější okolnosti jsou nepříznivé, jeho vnitřní intergrita však není narušena. Kdežto feminismus se zde podobá spíše boji proti rasismu – omezení ženy totiž spočívá v ní samotné, v její vnitřní dispozici; protože je žena, její potenciál je nižší stejně jako potenciál „ne-bílých“. Sexismus stejně jako rasismus znamená útok na osobnost jedince.
Často slýchám a vlastně i sama říkám, že anarchofeminismu by nebylo třeba, kdybychom principy anarchismu uplatňovali/y ve svých životech. Kdybychom se pokoušely/i jeho principy promítat do všech oblastí reality, nejenom do sociálně-ekonomicko-politické sféry. Ano je pravda, že anarchismus je schopen zcela pojmout agendu anarchofeminismu, nicméně ten vzniká právě proto, že to anarchismus nedělá, nebo ne v uspokojivé míře. Anarchofeminismus vzniká s tím, že je potřeba klást zvláštní důraz na otázku rovnosti mezi pohlavími a na rovnostářské a anarchistické principy ve vztazích obecně. Anarchofeminismus je tak spojením ekonomické analýzy vztahů, kterou předkládá anarchismus, a analýzy vztahů na základě pohlaví, genderu, sexuální orientace a věku, který předkládá feminismus. Domnívám se však, že agenda anarchismu a feminismu není takto snadno rozdělitelná ve dvě, anarchismus a feminismus jsou mnohem provázanější.
Peggy Kornegger spatřuje v anarchofeminismu jakousi přípravu na revoluci, volá po vytvoření takových alternativ, takové situace, ve které vláda sama padne. Nevěří na dělení před a po revoluci. „Způsob, jakým žijeme, mění způsob, kterým myslíme a vnímáme, a pokud se změny ve vědomí stanou změnami v chování a činnosti, revoluce začala.“ Právě u Kornegger můžeme vysledovat začátky jednoho anarchofeministického principu – revoluce všedního dne.
Další úhel pohledu přidává Lisa Bendal, která upozorňuje na to, že vláda není pouze skupina lidí s určitou mocí, ale že je koncepcí, která proniká všemi aspekty společnosti; vláda je výrazem způsobu, kterým je společnost strukturovaná – tj. hierarchicky, myslíme a jednáme hierarchickým způsobem. A sexismus je projevem zvnitřnění hierarrchie. Otázky sexismu ap. by tedy měly být pro anarchismus ústřední, a ne okrajové. Jednotlivci musí přehodnotit způsob, jakým jednají. Boj za změnu musí probíhat na všech rovinách. Anarchismus by se měl pokusit rozbít hierarchické struktury, ať už existují kdekoli. I Lisa Bendal předesílá revoluci všedního dne. Nesouhlasí s tím, že se má čekat až na revoluci se zahájením organizování společnosti odlišným způsobem. Tvrdí, že „zvyšujeme životaschopnost revoluce tím, že již nyní žijeme podle anarchistických a feministických zásad. Destrukce a tvorba jsou současnými okamžiky. Narušit tradiční vzory, a je to právě tento kontinuální proces, který způsobí, že staré vzory nakonec ustoupí.“
Klaudie