Životní osudy věčné rebelky Emmy Goldman by bohatě stačily k naplnění hned několika lidských životů. Za sedmdesát let své existence toho stihla prožít opravdu mnoho: emigraci z carského Ruska do USA, několik let ve vězení, deportaci zpět do své původní vlasti v době po Říjnové revoluci, občanskou válku ve Španělsku... Svůj život prožívala vždy naplno, a tak měla v autobiografii nazvané příznačně "Living my life" hodně co psát. Na následujících stránkách se budu věnovat především politickému myšlení Emmy Goldman. Avšak vzhledem k tomu, že její ideologické názory byly pochopitelně silně spjaty s jejím životním osudem, nemůže její osobní příběh zůstat zcela stranou. Události, které silně ovlivnily Emmin život, se významně odrazily i v jejích politických názorech.

Názory na osobnost Emmy Goldman se dosti liší a prošly rovněž podstatným vývojem. Ve své době většina lidí (převážně v USA) Emmu považovala za společensky nebezpečnou osobu, představující reálné riziko pro společnost a pro stát. Tisk a autority ji tehdy častovaly jmény jako "dynamit pojídající anarchistka" apod. Obavy vládních autorit nakonec vedly dokonce k deportaci Emmy Goldman a mnoha dalších radikálů/ek ze Spojených Států. Důvodem deportace bylo jejich politické přesvědčení, považované za státu nebezpečné. (dodnes musí turisté cestující do USA zodpovědět otázku, jestli mají v plánu vyvíjet v zemi protistátní činnost; jak vidno, časy se až tak moc nezměnily.) Emma se do USA až do konce svého života nesměla vrátit.V současnosti už je obecně uznáván význam role, kterou sehrála v boji za svobodu slova, i když mnozí nesouhlasí s jejími politickými názory. Pro anarchistické hnutí je Emma Goldman pochopitelně jednou z klíčových postav, která může být zařazena po boku osobností jako Peter Kropotkin, její letitý vzor a učitel. Navíc byla jednou z prvních průkopnic anarchofeminismu.

Emma Goldman se vždy snažila žít v souladu s principy, které zastávala. Vystupovala proti institutu manželství, a proto se sama nechtěla vdát a založit rodinu. Při soudních procesech se odmítala nechat zastupovat advokátem, protože neuznávala celý soudní systém a nechtěla s ním spolupracovat. Tím, že uplatňovala své teoretické názory i v praxi, se lišila od většiny ostatních revolučních myslitelů. Za své postoje, ze kterých odmítala ustoupit, byla ochotná i nechat se zavřít. Co však činí v mých očích postavu Emmy Goldman ještě zajímavější je fakt, že i přes své silné politické přesvědčení pro ni na prvním místě vždy stáli lidé. Stejně jako se ona sama odmítala zcela obětovat pro anarchistické ideály, neočekávala totéž ani od ostatních a měla pochopení pro jejich lidské slabosti.

Přestože Emma Goldman chovala sympatie k anarchistické ideologii ještě před emigrací do USA ve svých sedmnácti letech, skutečnou anarchistkou se stala až o několik let později. S anarchismem se seznámila prostřednictvím knih ruských nihilistů, ale osudnou událostí, která silně ovlivnila její životní osud a učinila z ní anarchistku tělem a duší, byla Chicagská tragédie roku. 1886 (1). Tato tragická událost, kdy za falešné obvinění z pumového útoku bylo obviněno a popraveno pět nevinných anarchistů, měla obrovský vliv nejen na Emmu Goldman, ale i na mnoho jiných radikálů. Emma osudy pěti "Chicagských mučedníků" hluboce prožívala, dokonce je nazvala svými "intelektuálními rodiči." Podle svých vlastních slov byla anarchistkou celý život, ale do práce v hnutí se zapojila až po Chicagské tragédii.

Pohnuté události roku 1886 znamenaly pro Emmu skutečné intelektuální a ideologické probuzení. S pevným rozhodnutím zapojit se do hnutí odjela do New Yorku, kde velice rychle našla uplatnění a začala pracovat pro ideál, kterému zasvětila celý zbytek svého života. Jejím velkým vzorem v tomto období byl Johann Most, anarchista původem z Německa. S jeho myšlením se seznámila už před příchodem do New Yorku prostřednictvím časopisu Freiheit, který vydával. Most se stal Emminým učitelem a byl to právě on, kdo v ní objevil úžasný řečnický talent, který později přitahoval zástupy posluchačů na její přednášky.

Jedním z prvních lidí, se kterými se Emma záhy po svém příjezdu do New Yorku seznámila, byl Alexander Berkman. Berkman, také emigrant z Ruska, se stal Emminým životním partnerem a "soudruhem" a jejich osudy zůstaly navždy spjaty. Spolupracovali celých třicet let, které Emma strávila v USA, spolu byli deportováni do Ruska a odtud společně také uprchli. Událostí, která jejich životy spojila víc než osobní náklonnost či sdílené politické ideály, byl však Berkmanův atentát na průmyslníka Henryho Fricka roku 1892.(2) I přes to, že útok byl neúspěšný a Frick jej přežil jen s vážnějším zraněním, byl Berkman odsouzen k 22 letům vězení. Přestože atentát připravoval Berkman společně s Emmou, po zatčení její spoluvinu neprozradil a zodpovědnost za útok vzal zcela na sebe. Tím se mezi nimi vytvořilo nezničitelné pouto. "Často jsem chtěla utéct, už ho nikdy nespatřit, ale vždy mne zadrželo něco silnějšího než má bolest: vzpomínka na jeho čin, za který jenom on sám musel zaplatit. Uvědomila jsem si, že do posledního dechu to bude tvořit nejsilnější článek řetězu, kterým jsem k němu připoutána," píše Emma na stránkách své autobiografie.

Pokus o atentát na průmyslníka Fricka dokumentuje nejednoznačný vztah k použití násilí pro dosažení politických cílů, který je pro myšlení Emmy Goldman typický. Na jedné straně násilí odsuzovala a sama ho nebyla schopna, na druhé straně však měla pochopení pro lidi, kteří se politického násilí v krajních případech dopouštěli. V jejích očích tito lidé prostě dál nesnesli přihlížet nespravedlnosti a útlaku, a proto byli donuceni sáhnout k násilí, jakkoliv se příčilo jejich povaze. Podle Emmy byli pachatelé politických atentátů nesmírně citliví, a proto nemohli snést pohled na lidské utrpení, což je nakonec dohnalo až k násilným činům. Emma v tomto ohledu nesdílela názor většiny revolucionářů, kteří na akty politického násilí pohlíželi z utilitaristického pohledu anebo zdůrazňovali propagandistickou hodnotu těchto činů. Pro ni byli mnohem důležitější jednotlivci, kteří za politickými útoky stáli. V jejích očích se jednalo o idealisty, kteří byli ke svým činům hnáni jakousi vnitřní silou a většinou si tak zničili svůj vlastní život.

V době atentátu na průmyslníka Fricka Emma Goldman zastávala názor, že v některých případech účel světí prostředky, a proto je použití násilí ospravedlnitelné. Při přípravách na atentát Berkman po nocích vyráběl bombu v domě plném nájemníků a Emma hlídala, jestli někdo nejde. Byla si vědoma rizika, které Berkmanovy experimenty pro obyvatele znamenaly, ale v jejích očích daný cíl toto riziko ospravedlňoval. Ve své autobiografii píše: " Co když by několik lidí zemřelo? Mnozí budou osvobozeni a budou moci žít v kráse a pohodlí. Ano, účel v tomto případě světí prostředky." V průběhu let však svůj názor notně změnila. Jak sama píše, teprve léta zkušeností jí pomohla zbavit se "šílené myšlenky" o účelu světícím prostředky. Přestože měla nadále plné pochopení pro pachatele politického násilí a jejich motivy, sama by se nikdy nemohla podílet na činu, který by ohrozil lidské životy. Dokonce už takovéto metody ani neschvalovala. Své dřívější názory sama označila za fanatismus. I přes to, že Emma Goldman neschvalovala používání násilí, vždy stála na straně atentátníků. Svým postojem proto často vzbuzovala nevoli, dokonce i v řadách samotného anarchistického hnutí. To platilo zejména v případě Leona Czolgosze, který roku 1901spáchal úspěšný atentát na prezidenta McKinleyho. Přestože Czoglosz dokonce ani nepatřil mezi anarchisty a svým činem vyvolal odpor široké veřejnosti, neváhala Emma ani na chvíli a začala ho vášnivě hájit. Tím vyvolala pochopitelně silnou nevoli u ostatních anarchistů, protože svým postojem zdiskreditovala v očích veřejnosti celé anarchistické hnutí. Její obhajoba Czoglosze, v jejích očích nešťastného trpícího hrdiny, hnutí opravdu uškodila. Mnoho Emminých starých přátel se k ní otočilo zády, dokonce ani její nejbližší přítel Berkman neměl pro její obhajobu Czoglosze pochopení. Tyto události nakonec vedly k tomu, že se Emma roku 1902 na čas úplně stáhla z anarchistického hnutí, které do té doby zaujímalo ústřední postavení v jejím životě. "Hnutí pro mne ztratilo přitažlivost. ... Ještě bolestivější však bylo to, že ve mně nepřestávaly hlodat pochyby o hodnotách, kterým jsem dosud tak vroucně věřila," vyznává se Emma Goldman trpce ve své autobiografii.

 

V období, kdy Emma dočasně opustila hnutí, se věnovala povolání zdravotní sestry, které vystudovala ve Vídni. Její izolace však neměla dlouhého trvání a Emma se poměrně brzy vrátila zpět na řečnické tribuny, odkud dále šířila své představy o ideální společnosti: anarchii. Jak vlastně podle Emmy Goldman vypadala ideální anarchistická společnost, za kterou od svého mládí bojovala? Co pro ni znamenala anarchie?

Základním kamenem anarchismu podle Emmy Goldman je víra v člověka a jeho schopnosti. Současná společnost lidi omezuje a zotročuje, bere jim svobodu a možnost rozhodovat o svém životě. Anarchismus není žádné dogma, žádná neživoucí politická teorie. Je to osvobozující síla, která učí lidi věřit v sebe a své schopnosti, učí je věřit ve svobodu. Anarchismus inspiruje lidi k tomu, aby se snažili vytvořit spravedlivou společnost, společnost svobodnou a bezpečnou. V současném sociálním systému podle Emmy lidé nežijí ani svobodně, ani v bezpečí. Musí se podřizovat rozkazům shora, podřizovat se autoritám, které mají právo je trestat nebo jim dokonce vzít život. Stát ovlivňuje život lidí od kolébky až do hrobu.

Anarchismus vylučuje jakékoliv zasahování jednotlivců nebo skupin do životů ostatních lidí. Na rozdíl od ostatních sociálních teorií, které nechovají přílišnou důvěru v lidstvo, je založen na víře v člověka a jeho schopnosti. Většina sociálních teorií vychází podle Emmy z pesimistického obrazu člověka, a proto podle nich lidé nejsou schopni vládnout sami sobě. Výsledkem tohoto pojetí člověka je potom nutnost existence autority, která lidem vládne. Někteří lidé dokonce sdílejí přesvědčení, že čím silnější je vláda, tím lepší a úspěšnější bude i společnost. Podle Emmy Goldman je však opak pravdou. Čím více svobody a možností by společnost poskytovala všem sociálním vrstvám a skupinám, tím lepší by byli všichni jednotlivci. Zdokonalila by se tak celá společnost a život v ní by byl mnohem kreativnější a konstruktivnější.

A jak vypadá ona ideální anarchistická společnost podle Emmy Goldman? Nejprve je třeba zbavit se všeho, co lidi omezuje: státu, respektu k zákonům, strachu z církve, svatosti soukromého majetku, ale i všech rasových, náboženských a sexuálních předsudků a z nich pramenící diskriminace. Lidé musí zavrhnout všechny omezující puritánské představy o životě, musí se osvobodit od svazujících společenských konvencí. Musí být nastolena ekonomická, sociální a politická svoboda. Současná vláda existuje jen proto, aby chránila privilegia malé vrstvy vládnoucích a jejich majetková práva. Nutí lidi k podřízenosti a tím je zbavuje důstojnosti, sebeúcty a svobody, a proto musí být svržena. Každý člověk by měl podle Emmy Goldman být svým vlastním pánem a plně užívat plodů své práce. Měl by mít volný přístup k půdě a k výrobním prostředkům a plnou svobodu nakládat s výsledky své činnosti dle vlastního uvážení. Všichni lidé by měli mít neomezené a neodcizitelné právo sdružovat se s ostatními, ať už za politickými, ekonomickými či společenskými účely.

K nastolení anarchismu je tedy třeba nejen zbavit se vnějšího útlaku, představovaného státním zřízením, ale osvobodit se i od vnitřních bariér, které nás oddělují od ostatních. A právě v tom podle Emmy spočívá aktuálnost anarchismu: na odstranění vnitřních zábran a předsudků může každý začít pracovat okamžitě a ne až někdy v daleké budoucnosti. Anarchismus není pouhou suchou teorií, zabývající se obrazem vzdálené budoucí společnosti. Je to živoucí myšlenka, která pomáhá lidem k vnitřnímu i vnějšímu osvobození. Pomáhá jim odstranit diskriminaci, která je ve společnosti běžná: např. vůči ženám či homosexuálům.

V ideální společnosti, o kterou Emma Goldman usilovala, by neexistovaly peníze ani soukromý majetek. Právě peníze a honbu za ziskem, způsobující nárůst nerovnosti mezi lidmi, spatřovala jako hlavní důvod existence všech společenských problémů. Kdyby kapitalismus neexistoval, nebyli by lidé chudí, přepracovaní a nemocní, a tudíž by zanikla i kriminalita. Lidé by pracovali podle svých schopností. Dělali by práci, která je baví, a tudíž by jejich motivací nebyla pouhá nutnost vydělat si na chleba. Podle Emminých představ nikdo z lidí není líný, stačí jim jen umožnit vybrat si práci, která je opravdu baví.

Zvláště pro ženy má podle Emmy Goldman anarchismus zásadní význam. Mohl by jim přinést vše, co jim je ve společnosti odpíráno: svobodu a rovnost. Ženy se staly pouhými otrokyněmi svých mužů a dětí. Jsou nuceny se zcela vzdát své identity, včetně jména, a stávají se z nich "služky, milenky a otrokyně nejen svých manželů, ale i dětí." V ideální anarchistické společnosti by výchova dětí byla svěřena jakýmsi internátům. Podle Emmy jen málokterá žena umí dobře a svobodně vychovat své děti. Ve společných školách by pracovali lidé, kteří tuto dovednost ovládají, a dětem by se tak dostalo mnohem lepší výchovy a vzdělání než doma. Rodiče by své děti mohli kdykoliv navštěvovat a brát si je k sobě domů. Samozřejmě by ženy mohly své děti vychovávat i samy, pokud by si to přály. Ale získaly by možnost věnovat se i jiným aktivitám, než výchově dětí a péči o domácnost jako dosud, pokud by chtěly Takovouto možnost volby ženy podle Emmy Goldman v tehdejší době neměly.

V anarchistické teorii bývají většinou rozlišovány dva proudy: individualistický (představiteli byli např.Paul Ibsen či Max Stirner) a kolektivistický (nejznámějším autorem byl Peter Kropotkin). Přístup Emmy Goldman k této problematice je však odlišný: podle ní žádné takové rozdělení neexistuje. Anarchismus totiž staví jednak na samostatných a silných jednotlivcích, tak jak je líčí individualistický proud, ale i na vzájemné pomoci a spolupráci, popsané Kropotkinem. Zatímco Ibsen ve svém díle líčí "psychologický boj, který kulminuje revolucí v lidské duši, revoltou individuality," Kropotkin detailně popisuje společenské příčiny, vedoucí k revoluci. Oba úhly pohledu jsou podle Emmy Goldman stejně důležité. Je tedy nutné věnovat se nejen vlivu státních institucí a dalších vnějších faktorů, ale neopomínat ani vnitřní aspekty jako jsou psychologické motivy a potřeby jednotlivců.

Podle Emmy Goldman se někteří anarchisté dopouštějí chyby tím, že se domnívají, že vznik jakékoliv formy organizace nerozvíjí osobní svobodu, a že ji dokonce omezuje. Zastává názor, že skutečnou funkcí dobře fungující organizace je naopak pomáhat rozvoji a růstu osobnosti. Právě ve snaze o spolupráci s ostatními dosahuje lidská individualita nejvyššího stupně vývoje. Organizace v pravém smyslu slova sestává ze sebevědomých inteligentních bytostí, které se dobrovolně rozhodly spolupracovat. Možnosti a aktivity, kterými daná organizace disponuje, jsou jakýmsi součtem   vynaložené   energie   všech   jejích   členů.   Anarchismus prosazuje vznik

společenských organizací, ve kterých by neexistovala autorita, hierarchie, strach a trest. Cílem anarchismu je vytvořit na tomto základě nové společenské zřízení, které by zajistilo všem lidem dobrý život a osvobodilo je od neustálého boje o holé živobytí.

Jak už jsem zmínila v úvodu této práce, Emma Goldman se vždy snažila žít v souladu s ideály, kterým věřila. Navíc pro ni anarchismus nebyl pouhou mrtvou teorií, ale naopak živoucí myšlenkou, která ovlivňovala její každodenní život. Tato vazba mezi teorií a praxí pochopitelně fungovala i opačně: v důsledku životních zkušeností se měnilo i Emmino ideologické smýšlení. Při konfrontaci s realitou byla občas donucena poopravit nebo dokonce zcela změnit své politické názory, což se nejzřetelněji projevilo ve vztahu k Říjnové revoluci. Pobyt v sovětském Rusku ji vyléčil ze všech idealistických představ o bolševismu a pozměnil její názor na sociální revoluci jako takovou. Tématu revoluce bude věnován závěr této kapitoly.

Jednou z událostí v Emmině životě, během níž se jasně projevil její postoj k práci pro anarchistické hnutí, byl konflikt s několika anarchisty v době stávky textilních dělníků roku 1989. Emma se podílela na přípravě stávky a při jedné z tanečních zábav, pořádaných pro účastníky, se s chutí připojila k tanci. To se však setkalo s nesouhlasem několika z přítomných anarchistů, kteří její chování považovali za nepřiměřeně veselé a bezstarostné vzhledem k vážnosti situace. Jejich odsouzení vyvolalo Emminu bouřlivou reakci: "Nikdo ode mne nemůže očekávat, že se kvůli našemu ideálu stanu jeptiškou a že se celé hnutí promění v klášter." Anarchismus jakožto krásný ideál přece nemůže od lidí vyžadovat, aby se vzdali veškeré radosti a zábavy v životě. Anarchismus má člověka osvobodit od všech omezení, předsudků a konvencí, a ne mu bránit v tom, aby si svůj život užil. Emma toužila po svobodě a možnosti sebevyjádření, a právě to podle ní anarchismus všem lidem umožňuje. Pokud by se pro společný ideál musela vzdát všeho, co ji v životě bavilo, odmítala pro takový ideál pracovat. Možná nejznámější výrok Emmy Goldman zní: "Jestli nesmím tancovat, nechci být součástí vaší revoluce."

Emma sice byla ochotná v zájmu svého ideálu jít do vězení nebo pro něj dokonce zemřít, odmítala však podřídit se způsobu chování, vyžadovaným některými členy hnutí. Jejich přehnaná vážnost a asketický přístup k životu se jí příčily. Navzdory možnému odsouzení svými nejbližšími soudruhy si chtěla žít podle svého, zkrátka si svůj život užít. To se podle ní nikterak nevylučovalo s prací pro anarchistický ideál, kterému se rozhodla zasvětit celý svůj život. Pouhých pár měsíců po zmíněném incidentu uzavřela spolu s Berkmanem dohodu, že "svůj život zasvětí svému ideálu prostřednictvím nějakého svrchovaného činu, že společně zemřou, pokud to bude nutné, nebo budou dále žít a pracovat pro ideál, pro který jeden z nich možná bude muset obětovat svůj život." Jejich odhodlanost daný slib opravdu splnit se projevila při atentátu na průmyslníka Fricka o tři roky později.

Emma Goldman svůj celý život hnutí doopravdy zasvětila. Sjezdila celé Spojené Státy se svými přednáškami, věnujícími se kromě anarchismu i otázkám sexuality, kontroly porodnosti, rovnosti žen a mužů a dalších, na tehdejší dobu velmi pokrokových témat. Účastnila se celé řady stávek a podpůrných kampaní pro odsouzené aktivisty/ky. Za šíření svých revolučních názorů byla dvakrát vězněna. Poprvé to bylo za "podněcování k nepokojům" při stávce nezaměstnaných v době hospodářské krize roku 1893. Za projev přednesený během jedné z masových "hladových" demonstrací bylo odsouzena na rok odnětí svobody. Podruhé byla odsouzena spolu s Berkamnem roku 1917 za "spiknutí za účelem porušování branné povinnosti", když společně organizovali protesty proti branné povinnosti a účasti USA v první světové válce. Krátce po jejich propuštění v září roku 1919 následovala deportace z USA spolu s dalšími 247 radikálními imigranty/kami. To bylo 21.prosince 1919.

V Emminých představách měl být příjezd do sovětského Ruska, kam se s Bergmanem po své deportaci uchýlili, splněním dávného snu. Bude mít možnost zapojit se do budování vysněné ideální společnosti, kterou Říjnová revoluce umožnila nastolit. Konečně bude přímým svědkem naplnění revolučních teorií, kterým zasvětila celý svůj dosavadní život. A to vše ve své původní vlasti, kterou opustila v pouhých sedmnácti letech. Kdo by kdy čekal, že návrat bude vypadat tak slibně? Ovšem pobyt

v bolševickém Rusku jí brzy otevřel oči a probuzení ze snu o naplnění revolučních ideálů bylo velmi kruté... Emma se dlouho bránila otevřít oči. Věděla, že to, co uvidí, bude znamenat konec všech nadějí vkládaných do bolševické revoluce. A že bude muset přehodnotit mnohé z ideálů, kterým do té doby bezmezně věřila.

Popis dvou let, které strávila v Rusku, je nesmírně zajímavý. Jasně dokazuje, že už od samého počátku zde vznikalo totalitní společenské zřízení, které nemělo s proklamovanými ideály pranic společného. Ono tolikrát opěvované vedoucí postavení dělnické třídy a jejich převzetí kontroly nad výrobními prostředky bylo pouhou pohádkou. Velice rychle zde vznikla nová elita z čelních představitelů Strany a pracovní podmínky dělníků se naopak mnohdy ještě zhoršily. Zatýkání a popravování lidí pro jejich politické přesvědčení, neshodující se s Bolševismem, se stalo běžnou realitou. Událostí, která Emmu Goldman definitivně utvrdila v tom, že bolševický režim je vládou teroru, bylo krvavé potlačení povstání námořníků v Kronstadtu roku 1921.Ve srovnání se situací v Rusku se i léta kritizovaný politický systém USA najednou zdál být svobodným.

Nadšení, se kterým Emma před příchodem do Ruska líčila plody, které revoluce ruským masám přinesla, se záhy po příjezdu začalo vytrácet. Ještě v USA zapáleně psala, že Rusko je konečně svobodné, a že probuzené masy budují spolu s navrátivšími se sibiřskými vyhnanci a politickými vězni nové Rusko. Po příjezdu do Ruska přičítala násilné metody, používané Bolševiky, složitosti situace, ve které se země nacházela (kontrarevoluce, zahraniční intervence). I přes to, že se usilovně snažila bolševický revoluční teror sama pro sebe ospravedlnit a uchovat si tak víru v nový režim, nedokázala to. Ve své autobiografii píše: "Buď jsem blázen, nebo jsem nikdy nepochopila význam revoluce. Rozhodně jsem si nikdy nemyslela, že revoluce znamená bezcitnou lhostejnost k lidským životům a utrpení, nebo že revoluce nemá jiné metody řešení problémů než hromadné vraždění." Mířila tím na hromadné popravy "nepřátel revoluce", které byly běžné i přes oficiální zrušení trestu smrti v Rusku.

Její víra v bolševický režim se začala postupně vytrácet. Emma pochopila, jak moc se mýlila, když opěvovala Lenina a jeho stranu jako pravé nositele revoluce. Ovšem zbavit se naivních představ o Bolševicích bylo mnohem snazší, než ujasnit si postoj k revoluci jako takové. Realita se tak diametrálně lišila od toho, co Emma léta chápala a propagovala jako revoluci, že bylo nemožné vytvořit si na věc správný názor. Opět se vynořily pochyby o správnosti názorů a hodnot, kterým dosud věřila. Situace v Rusku podlamovala Emminu víru v revoluci jako takovou. Pomocnou ruku Emě nabídl Peter Kropotkin, který jí pomohl ono velké revoluční dilema vyřešit. Revoluci a bolševický režim chápal jako dvě diametrálně odlišné entity, které se od sebe stále více vzdalují. Revoluce jako taková měla pro lidstvo velký význam, ale komunisté její výsledky zmařili. Důvodem byla jejich inklinace k silnému centralizovanému státu a snaha zmocnit se politické svrchovanosti v zemi. K dosažení svých cílů neváhali použít sebedrastičtější prostředky, a jejich metody vedly k paralyzaci potenciálu lidových mas a terorizování lidí.

Události v Rusku rovněž demonstrovaly, jak důležitou součástí úspěšné sociální revoluce je dobrá organizace ekonomického života v dané zemi. Přesto anarchisté ve svých revolučních teoriích ekonomické aspekty neprávem opomíjejí. Bez dobré reorganizace ekonomiky nemůže revoluce uspět a následkem je pak hospodářská krize a hladomor jako v Rusku. Politické změny jsou nedostatečné, pokud nejsou provázeny i změnami ekonomickými a sociálními. Optimálním řešením se Emě proto jevil anarcho-syndikalismus, který by umožnil průmyslovou a ekonomickou restrukturalizaci země, založenou na systému výrobních družstev. Jen tak by se dalo zabránit katastrofickým následkům revoluce, jakých byla svědkem v Rusku.

Po svém odchodu se Emma Goldman usilovně snažila informovat ve světě o skutečné situaci v Rusku. Často se však setkávala s nevírou a nepochopením, hlavně na straně anarchistů a socialistů. Stejně jako ona sama nechtěla uvěřit, že bolševický režim je totalitní, dokud se o tom nepřesvědčila na vlastní kůži, odmítali nyní mnozí lidé z hnutí uznat ztroskotání Říjnové revoluce. Zbytek svého života Emma strávila převážně ve Francii, účastnila se také Španělské občanské války. Zemřela v Kanadě roku 1940.

Emma Goldman svůj život zasvětila práci v anarchistickém hnutí a prosazování svých politických ideálů. I přes mnohá zklamání a pochybnosti zůstala anarchistickým ideálům věrná až do své smrti. Nebyla pouhou hlasatelkou politických teorií: snažila se žít svůj život v souladu se svými principy a ideály. Kromě toho si svůj život chtěla také užít, což také činila. Práce v hnutí se podle ní nijak nevylučovala se zábavou a veselým životem. Díky tomuto přístupu se často stávala terčem kritiky ostatních anarchistů; přesto z něj však odmítala ustoupit. Emma byla také jednou z prvních slavných žen v anarchistickém hnutí, dominovaném v tehdejší době převážně muži. V anarchii spatřovala možnost zrovnoprávnění a osvobození žen. Anarchistická společnost znamenala rovnost a svobodu všech lidí, včetně žen a jiných diskriminovaných skupin. Prvním krokem k osvobození bylo podle Emmy zbavení se všech vnitřních zábran a předsudků, všech omezení a konvencí. Tato vnitřní revoluce je prvním a nezbytným krokem k revoluci společenské. I přes katastrofické zážitky v sovětském Rusku, které Emminu víru v revoluci silně podlomily, nepřestala v ní nikdy věřit. Španělská revoluce byla další šancí přiblížit se k vysněnému ideálu.

Roku 1886 došlo během demonstrace, pořádané anarchisty na chicagském Haymarket Square, k pumovému útoku, ze kterého byli falešně obviněni organizátoři demonstrace. Pět z nich bylo odsouzeno k smrti: Albert Parsosns, August Spies, George Engel a Adolph Fisher byli popraveni, Louis Lingg si vzal život sám ještě před popravou.

2 V červnu 1892 vypukla v ocelárnách Homestead v Pennsylvanii stávka, která přerostla v jeden z nejkrvavějších konfliktů v historii dělnického hnutí v USA. Odpovědnost za eskalaci násilí, kterému padlo za oběť sedm dělníků a tři policisté, nesl Henry Frick, ředitel oceláren. Nejprve vyhnal z domovů rodiny stávkujících, a když stávka i přesto pokračovala, přizval si na pomoc 300 Pinkertonů. A právě při srážce mezi stávkujícími a Pinkertony přišlo o život oněch deset lidí.

Projev přednesený na demonstraci v New Yorku 21.srpna 1893, Goldman 1931, str.122-123, překlad autorka.

"Muži a ženy, neuvědomujete si, že stát je nejhorší nepřítel, kterého máte? Je to stroj, který vás drtí, aby udržel u moci vládnoucí třídu, vaše pány. Jako naivní děti vkládáte důvěru do svých politických představitelů. Umožňujete jim plíživě si získat vaši důvěru jenom proto, aby vás při první příležitosti zradili. A i kdyby se nejednalo o přímou zradu, sociálně demokratičtí politici se spojí s vašimi nepřáteli aby vás udrželi na uzdě, aby vám zabránili v přímé akci. Stát je pilířem kapitalismu, a proto je nesmyslné čekat od něj jakoukoliv nápravu. Nepřipadá vám hloupé žádat o pomoc odkudsi z Albánie, když pouhých pár kroků odsud se nachází obrovské bohatství? Pátá avenue je vydlážděná zlatem, každý dům je pevností peněz a moci. A přesto tu stojíte jako obr, zbavený své síly, vyhladovělý a spoutaný. Už před dávnými časy kardinál Manning prohlásil, že "nutnost nezná zákony" a že "hladovějící má právo na kus chleba svého souseda." Kardinál Manning byl klerik zcela oddaný tradicím církve, která stála vždy na straně bohatých proti chudým. Ale měl v sobě aspoň trochu lidskosti, a proto věděl, že hlad je nepřekonatelná síla. Vy se také budete muset naučit, že máte právo na kus chleba svého souseda. Vaši sousedi nejen že ukradli váš chléb, ale sají i vaši krev. Budou dál okrádat vás, vaše děti a děti vašich dětí, dokud se neprobudíte, dokud si netroufnete říct si o svá práva. Tak tedy demonstrujte před paláci bohatých; žádejte práci. Když vám nedají práci, žádejte o chleba. Když vám odmítnou obojí, vezměte si chleba sami. Je to vaše svaté právo!"

Seznam literatury:

- E.Goldman: "A New Declaration of Independence", publikováno v  Mother Earth,

vol.IV, no.5, červenec 1909, http://www.sunsite.berkeley.edu/Goldman/Writings/Essays/idependence.html [1], 26/7/04

- E.Goldman: "An Anarchist Looks at Life", projev přednesený 1.3.1933 v Londýně,

Foyle's Twenty-Ninth Literary Luncheon, http://www.sunsite.berkeley.edu/Goldman/Writings/Speeches/foyles.html [2], 26/7/04

- Scénář dokumentu "Emma Goldman", webové stránky American Experience,

http://www.pbs.org/wgbh/amex/goldman/filmmore/pt.html, 26/7/04

- "What is there in anarchy for a woman?", rozhovor s E.Goldman pro St.Louis Post-Dispatch

Sunday Magazine, 24.10.1897, http://www.sunsite.berkeley.edu/Goldman/Samples/whatis.html [3], 26/7/04

- "Nelly Bly Again", rozhovor s Emmou Goldman pro New York World, 17.9.1893,

http://www.sunsite.berkeley.edu/Goldman/Samples/bly.html, 26/7/04

- "Emma Goldman, Anarchist, Dead", publikováno v The New York Times, 14.5.1940,

http://www.pbs.org/wgbh/amex/goldman/filmmore/ps_obit.html, 26/7/04