Publikováno na webu: Anarchofeminismus.org (http://anarchofeminismus.org)
Ochutnávka z nové Přímé cesty: Vánoční lež

Rodiče Jonášovi nikdy nelhali/y o Ježíškovi, vždycky se k němu snažili/y být upřímní a říkat mu pravdu. Každý rok měli/y vánoční stromek a pod ním dárky, o kterých Jonáš věděl, že jsou od mámy a táty. Stejně jako všechny ostatní děti se na tento den těšil, vždyť rozbalování dárků je přece zábava.

Vánoce se blížily a děti ve škole se bavily o tom, co jim letos Ježíšek přinese. Jonáš se těšil stejně jako oni, ale jako jediný věděl, že to není Ježíšek, kdo mu každý rok nosí pod stromeček dárky, ale jeho rodiče.

Jejich učitel, pan Tupý, cítil mezi dětmi velké vzrušení a radost z Vánoc. Proto dal dětem za úkol, aby nakreslily obrázek dárku, který si letos od Ježíška přejí ze všeho nejvíc. Jonáš však nevěděl, co má dělat, věděl totiž, že žádný Ježíšek není, proto mu ani nic nepřinese.

Pan Tupý si všiml, že jediný Jonáš nic nedělá. Zeptal se ho tedy před celou třídou, proč nekreslí stejně jako ostatní.

„Já nemůžu.“ odpověděl mu Jonáš.

Učitel se zeptal proč.

„Protože žádný Ježíšek nepřijde,“ řekl.

„Proč by nepřišel,“ zeptal se pan učitel, „copak jsi nebyl celý rok hodný?“

„Žádný Ježíšek není,“ odvětil Jonáš.

„To neříkej,“ zvážněl pan Tupý. „Pojď se mnou za dveře, musíme si promluvit.“

Jonáš se bál, že něco provedl. Vyšel ze třídy na chodbu, pan učitel za nimi zavřel dveře a podíval se na něj.

„Jonáši,“ začal, „co ti řekli/y rodiče o Ježíškovi?“

„Vůbec nic,“ odpověděl Jonáš, „nikdy mi netvrdili/y, že Ježíšek existuje, a já vím, že dárky pod stromeček dostávám od nich, protože na každém z nich je napsaný vzkaz 'S láskou, táta' nebo 'S láskou, máma'. Žádný Ježíšek není.“

„Jonáši, někteří rodiče tvrdí svým dětem, že je to Ježíšek, kdo jim nosí dárky, a já nechci, abys to všem ostatním zkazil,“ řekl přísně pan učitel. „Ostatním dětem o Ježíškovi nic nevykládej a prostě nakresli obrázek toho, co chceš k Vánocům.“

Jonáš byl velmi rozrušený. Vrátil se do třídy na místo a zůstal zticha. Už neměl takovou radost jako předtím. Vůbec se mu nelíbilo, že mu někdo říká, o čem může nebo nemůže mluvit. Není žádný Ježíšek! Naštvalo ho, že mu někdo zakazuje říct pravdu.

Když se vrátil domů ze školy, byl smutný. Maminka si toho všimla, a tak se zeptala, co se stalo.

„Pan učitel mi dneska zakázal ve třídě mluvit,“ odpověděl.

„Proč? Řekl jsi něco nevhodného nebo jsi vyrušoval?“ ptala se máma dál.

„Ale ne, jen jsem odpověděl na otázku. Řekl jsem pravdu. Šel se mnou ven ze třídy a říkal, že nemám s ostatními mluvit,“ řekl rozčíleně.

„Co jsi tedy řekl?“

„Měli/y jsme nakreslit obrázek toho, co si nejvíc přejeme od Ježíška. Řekl jsem mu, že nemůžu, protože Ježíšek není, a tak se na mě naštval.“

„Ach Jonášku, to je mi moc líto,“ omlouvala se mu máma. Sedla si s ním na pohovku a snažila se mu celou věc vysvětlit. „Pan učitel se bojí, že by se na něj mohli/y rodiče ostatních dětí zlobit. Spousta rodičů říká svým dětem, že jim dárky pod stromeček nosí Ježíšek. Snaží se, aby tomu jejich děti věřily, a proto by neměli/y radost, kdyby některé z nich přišlo domů ze školy a ptalo se, jestli Ježíšek opravdu existuje.“

„Pan učitel se bojí pravdy?“ vyzvídal Jonáš.

„To nevím, ale bojí se rodičů tvých spolužáků a spolužaček,“ odpověděla mu.

„Proč by se měli/y naštvat kvůli pravdě?“ nechápal Jonáš.

„Myslím, že jen neví, jak svým dětem vysvětlit, proč jim neříkají pravdu. Rodiče si o Ježíškovi vymýšlejí celé roky, a když musejí s pravdou ven, je pro ně dost obtížné přiznat, že jim lhali/y.“

Jonáš vypadal velice zmateně. Dospělí musejí být tedy podivíni. „Proč lžou svým dětem?“

„Z mnoha důvodů,“ pokračovala máma. „Každý, kdo byl vychováván v iluzi o Ježíškovi, si pamatuje ten magický pocit. Když jako děti věřili/y v Ježíška, cítili/y nadšení už jen při myšlence na malého nahatého chlapečka v jesličkách.“

Oba se tomu začali smát.

„Jejich rodiče zkrátka chtějí, aby zažily to stejné vzrušení. Cítí se dobře, když vidí, že jejich děti mají radost. Život dospělých nebývá tak často zábavný, a tak se chtějí alespoň postarat o to, aby jejich děti byly šťastné, i když tímto zvláštním způsobem, který vydrží jen na pár let.“

„Ale mami,“ přerušil ji Jonáš, „co se potom stane, když jim musí říct, jak to opravdu je? Přece jim nemůžou lhát pořád.“

„Tohle je lež, které nemůžou věřit navždy,“ řekla Jonášovi máma, „někteří lidé ale věří v jiné lži celý svůj život. Věří v Boha, v jejich vládu, věří, že jejich národnost nebo barva kůže je dělá lepšími. Lidé věří ve spoustu zvláštních lží. Ta o Ježíškovi je možná způsob, jak se na to připravit. Možná, že tato lež jim potom usnadňuje věřit v další lži, opravdu nevím. Co ale vím je, že dřív nebo později musí svým dětem prozradit, že Ježíšek není skutečný.“

Jonáš se zamyslel, a pak se mámy zeptal: „Proč jste si o pro mě nevymysleli/y Ježíška?“

Maminka si vzpomněla na chvíli, kdy se dozvěděla, že Ježíšek není, a tvářila se trochu smutně.

„Moji rodiče mi tvrdili/y, že Ježíšek je skutečný. Jako každé jiné dítě jsem jim vždy důvěřovala. Oblíbila jsem si Ježíškův příběh a těšila jsem se na něj každé Vánoce. Jak jsem ale rostla, moji rodiče mi neřekli/y pravdu. Ostatní děti si ze mě dělaly srandu a říkaly mi, že Ježíšek není. Měla jsem mladší sourozence a táta s mámou si nepřály, aby o to kouzlo přišli, takže lhali/y nadále i mně. Jednou po cestě ze školy domů, se mi parta holek posmívala. Říkaly o mé mamince, že je lhářka. Já jsem maminku bránila a z hádky vznikla rvačka. Když si máma všimla, že jsem se domů vrátila s pláčem a celá potlučená, objala mě a zeptala se, co se stalo. Vysvětlila jsem jí, že o ní ostatní děti říkaly, že je lhářka, protože mi tvrdí, že Ježíšek je skutečný. Pověděla jsem jí, že jsem ji bránila a říkala, že není žádná lhářka. Moje máma začala plakat a pohladila mě po zádech. Omluvila se, že mi pravdu o Ježíškovi neřekla už dřív.“

„Na mámu jsem se kvůli tomu zlobila,“ pokračovala, „ptala jsem se jí, proč mi o Ježíškovi celou tu dobu lhala, a ona odpověděla, že to bylo proto, že mě má moc ráda. Chtěla, abych byla každé Vánoce šťastná. Odpustila jsem jí, protože jsem věřila tomu, co mi řekla, ale rozhodla jsem se, že jestli budu mít někdy svoje vlastní děti, že jim vždycky budu říkat pravdu. To je důvod, proč jsem k tobě byla upřímná.“

Jonáš se usmál: „Mám tě moc rád, mami.“

„Já tebe taky, Jonášku,“ odpověděla s úsměvem na tváři jeho máma. „Řekni mi, přál by sis, abych ti bývala říkala o Ježíškovi?“

Podíval se na ni a šťastně jí řekl: „Radši bych dostal dárek od své mámy nebo táty než od nějakého miminka, které jsem nikdy neviděl!“

Maminka Jonáše objala.

 

Stephen DeVoy

 

Z Anarchist stories for children přeložil Jindra

 

Copyleft anarchofeminismus.org 2009

Source URL (retrieved on 07/01/2009 - 02:28): http://anarchofeminismus.org/cs/ochutnavka-z-nove-prime-cesty-vanocni-lez