Musím se přiznat, že se mi do psaní této úvahy příliš nechce. Na druhou stranu mi to ale jednoduše nedá a již asi půl roku si říkám, že ji napsat musím. Cítím totiž nějaký dluh – dluh vůči těm, kterým třeba srovnání s mými pocity může v podobné situaci pomoci a které by tehdy možná pomohlo i mě, kdybych nějaké měla. Taktéž cítím dluh vůči otřepanému, ale pravdivému heslu „osobní je politické“.

Patřily na umělecké scéně k prvním, kdo vstoupily na půdu, jež byla ženám vždy zapovězena, a když se na ni odvážily vstoupit,znamenalo to pro ně velké riziko. Jejich tvorba hovoří o sociálních poměrech, politice, každodenním životě,násilí a sexualitě. Ať už jde o lehkou ironizaci či velmi ostrou kritiku, donutí diváka zastavit se a zamyslet se.

Hnutí homosexuálů bylo prakticky od počátku svého vzniku rozděleno na dvě křídla: umírněné asimilanty a radikály. Rozpor mezi těmito dvěma proudy se v různých obdobích projevoval s větší či menší intenzitou, ovšem byl vždy přítomen. Zatímco umírnění se snaží o pouhou toleranci gayů a leseb ve společnosti a usilují především o získání stejných práv jako zbytek populace, radikální část hnutí reflektuje celkovou společenskou nespravedlnost a kritizuje proto současný společenský, ekonomický i sexuální režim.

Životní osudy věčné rebelky Emmy Goldman by bohatě stačily k naplnění hned několika lidských životů. Za sedmdesát let své existence toho stihla prožít opravdu mnoho: emigraci z carského Ruska do USA, několik let ve vězení, deportaci zpět do své původní vlasti v době po Říjnové revoluci, občanskou válku ve Španělsku... Svůj život prožívala vždy naplno, a tak měla v autobiografii nazvané příznačně "Living my life" hodně co psát.

Sexuálny a politický utopizmus (história voľnej lásky vo Veľkej Británii)
Judy Greenway vyučuje na oddelení kultúrnych štúdií University of East London, zaoberajúc sa predovšetkým homosexuálnymi kultúrami, utopizmom a feminizmom a filmom. Výsledkom jej práce o utopizme s dôrazom na anarchizmus, gender a sexualitu je nasledujúci úryvok, ktorý prezentovala v októbri 2003 na konferencii v Amsterdame venovanej minulosti a súčasnosti radikálnej sexuality a politiky.

Pojem homofobie poprvé použil v roce 1972 George Weinberg. Tehdy tento pojem označoval iracionální strach, nenávist a odsuzování homosexuálně orientovaných lidí. Od té doby se obsah tohoto pojmu značně rozšířil. Dnes je homofobie chápána jako soubor negativního  vnímání, cítění, myšlení a konání vůči lesbám, gayům a bisexuálům. Homofobie může nabývat různých forem od různých vtipů a narážek, přes diskriminaci v rámci legislativy a medicíny až po násilné útoky (např. ze strany policie a neonacistů).