Revolucí všedního dne je překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti, tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání. Vychází z předpokladu, že naše chování je naučené, je tedy možné ho měnit ve vzájemné interakci jedinců s okolím. Nechceme jen se založenýma rukama čekat na dobu, kdy nastane vhodná situace pro svržení kapitálu, patriarchátu a státu. Pakliže bychom se už dnes nesnažili/y překračovat omezující stereotypy v našem chování a nazírání na svět a neučili/y se vytvářet mocensky nezatížené vztahy, nebyli/y bychom připraveni/y na život ve svobodné společnosti.

Táto veta sa stala heslom druhej vlny feminizmu. Na prvý pohľad možno nepochopiteľná, najmä keď mnohí z nás majú stále pocit, že osobné by (predovšetkým v „aktivistickom“ živote) ani existovať nemalo.
Jej vysvetlenie je jednoduché – neexistujú dve sféry – jedna súkromná, dotýkajúca sa iba konkrétnej osoby, nášho správania k iným ľuďom, našich názorov na každodenné „apolitické“ starosti,  a nik iný by nemal právo zasahovať do tejto sféry. Druhá sféra je verejná, politická, aktivita v nej znamená vzdať sa osobnej, citovej účasti, často ospravedlniť formu našich vyjadrení a činov ich cieľom, účel by tu mal svätiť prostriedok. Osobná sféra bola (a stále čiastočne ostáva) zasvätená ženám, verejná sféra sa spája s mužmi.

Rozhovor s Honzou a Pavlem je volným pokračováním rozhovoru s Jindřichem, Lídou a Maxem na téma výchova, který vyšel v minulém čísle Přímé cesty pod názvem Formou neautoritářské výchovy. Honza s Pavlem se spolu s dalšími lidmi podílejí na výchově Maxe. Zajímalo mě, jakým způsobem probíhá jejich interakce s Maxem a na jakých principech je postavena. Zároveň mě zajímal jejich názor na výchovu všeobecně. Z našeho rozhovoru se vyv­inula zajímavá diskuze nad různými koncepty edukace a výchovy. Bohužel psané a mluvené slovo je značně odlišné, a proto i tento rozhovor musel projít mnohými úpravami. Přesto doufám, že neztratil příliš na své autenticitě a jeho čtení pro vás bude stejně zábavné a zají­mavé jako pro nás jeho vytváření.

Problematikou svobody, resp. svo­bod, se zabývá celý vědní obor, takže tenhle článek nebude aspirovat na detailní popsání této problematiky. Spíše o pokus vysvětlit, jak svobodu chápeme v kontextu anarchofeministické revoluce všedního dne.

Co je to za heslo? Vysvětlení je snadné:  je důležité chovat se podle vlastního přesvědčení. To znamená podle toho, co považuji za správné.

Historie italského anarchismu není a nebyla oddělena od mezinárodního hnutí. První libertinské ideje formuloval již Carlo Pisacane (1818-1857) v první polovině 19. století. Carlo Pisacane byl silně ovlivněn francouzským anarchistou Pierrem Josephem Proudhonem. Svou činností pomohl připravit půdu pro myšlenky Michaila Bakunina, který  s konečnou platností formoval italský anarchismus.

Tvořivost je často spojována s výjimečným uměleckým nadáním a se schopností originál­ních a jedinečných nápadů. Zdá se, že skupina lidí, kterých se tento pojem týká, je tedy poměrně malá. V tomto pojetí by nejspíš větši­na z nás neuspěla. Takový postoj k tvořivosti a tvoření vůbec je hodně omezující. Většinou se s ním setkáváme ve škole, kde jsou děti rozděle­ny na ty, co něco umí (např. kreslit, vyrábět, zpí­vat) a na ty, co to neumí. Toto jasné označení ukončí často „kariéru“ dětských umělců, zač­nou podle něj samy sebe hodnotit. Začnou o sobě prohlašovat, že malovat nebudou, protože to neumí a nebaví je to.

Proč považujeme toto téma za jeden ze stěžejních principů anarchofeminismu? Za prvé proto, že je možné ho uplatňovat už dnes, teď a tady, a samozřejmě také z toho důvodu, že je důležitým pilířem anarchistické společnosti. Co je však jeho obsa­hem? Asi každý nám řekne, že spolupráce a svémoc jsou důležité aspekty lidského chování, takže by se dalo říci, že svépo­moc i spolupráce jsou úplně běžné a samozřejmé. Ale je tomu doopravdy tak? Setkáváme se dnes často se svépomocí a spoluprací?