Ochutnávka z nové Přímé cesty: Hra (s dětmi) o lepší život

Musíme se spolu domluvit

            Lidé časem stárnou, to je jasná věc. A abychom teď mohli/y být takzvaně dospělí/é, jednou jsme museli/y být dětmi. Tento proces není snadný. Rozdělování lidí na děti a dospělé nemám příliš v oblibě, ale tentokrát se mu nevyhnu. V průběhu celého života nás ovlivňuje nepřeberné množství věcí, z nichž některé nám pomáhají utvářet pohled na život, jsou jakýmsi vodítkem, jiné jsou nevítaným nátlakem, kterému se mnohdy jen těžko vzdoruje. Dětství má ale jedno specifikum, které se jen těžko opomíjí - množství informací, které v tomto období získáváme, je obrovské, a naše kritické uvažování není příliš rozvinuto. Informacím věříme, protože nemáme důvod nevěřit.

            Toto číslo Přímé cesty jsme se rozhodli/y z velké části věnovat fenoménu rodičovství, protože rodiče jsou těmi osobami, které mají na člověka v jeho raném dětství stěžejní vliv. Není to stav, který považujeme za ideální, dokonce ani žádoucí, ale v současné době to tak v našem prostředí prostě je. Svým frustracím z tohoto stavu věcí jsem se věnovala více v článku O ne/slučitelnosti teorie a praxe..., kdo tedy chcete nasát atmosféru toho, jak věci nemusí vždy fungovat tak, jak jsme si představovali/y, čtěte zmiňovaný článek.

            Tentokrát se ale chci podívat na rodičovství i z trochu jiného úhlu pohledu. Život s dítětem/ dětmi je obrovská zábava a legrace. Byla jsem o tom přesvědčena před porodem, jsem o tom přesvědčena i po něm. Ať to ale děláme vědomě nebo si to nepřipouštíme, tím, že žijeme společně s dítětem, že na něj působíme ve vzájemné interakci, jej vychováváme. Krom toho, že je to tedy zábava, je to i značná zodpovědnost. Tato zodpovědnost může být rozprostřena mezi více lidí, často ale zůstává na bedrech rodičů. Uvědomění si této zodpovědnosti a její přijmutí nás nutí hodně přemýšlet a diskutovat o svých postojích, názorech a přístupech. Soužití s dětmi nejde nalinkovat dopředu, nejde si říct, budu se chovat tak a tak, řídit tím a tím, protože realita nás mnohdy zaskočí. Jedná se o proces, kterého se účastní více lidí, přičemž každý má své potřeby a přání. Někdy je lze sladit jen velmi obtížně. Někdy vůbec, buďme upřímní. Pak se musíme nějak domluvit. V této klišovitě řečeno „hře zvané život“ jsou si všichni rovni/y, bez ohledu na věk (a spoustu dalších věcí). A pro mě je stěžejní brát tuto hru jako spolupráci, nikoli jako soutěž.

            Články v tomto časopise by měly být příspěvkem do diskuze na toto téma. Každý či každá může mít jinou zkušenost, můžete s jednotlivými články souhlasit nebo nesouhlasit, ale nejdůležitější pro nás zůstává diskuze. Budeme opravdu velmi rádi/y, když se s námi podělíte o své názory nebo zkušenosti.

S dětmi v břiše a krku?

            Mít dítě v břiše rovná se těhotenství. To je asi celkem neoddiskutovatelný fakt. Protože rodičovství většinou předchází těhotenství, zdálo se nám logické toto období v životě neopomenout. Těhotenství není nic zvláštního ani nepřirozeného, proč se tedy k těhotné ženě přistupuje jako k nemocné? Proč porod mnohdy vypadá jako vysoce instrumentalizovaná záležitost? Proč je nám milejší přenést zodpovědnost za své tělo do rukou odborníků? Hledat paralelu s revolucí všedního dne v každé oblasti lidského života je pro mě zábavné a objevné. Ani těhotenství není výjimkou, i na něj, resp. na běžný přístup k němu, lze nahlížet kritickou optikou. Snažme se o to, je to skvělé období, stojí za to nenechat si ho ukrást všemi těmi doktory/kami a přístroji. A to tvrdí ta, která tři měsíce zvracela čtyřikrát denně.

            Mít dítě na krku rovná se rodičovství? Pro mě otázka bez jasné odpovědi. Ano, cítím odpovědnost za své dítě, jsem přesvědčena o tom, že mu zprostředkovávám spoustu informací, že můj úhel pohledu je tím úhlem, kterým řadu věcí nahlíží i ono. Ačkoli má východiska, tedy že vychováváme a cítíme zodpovědnost, ať se nám to líbí nebo ne, nabourává postpedagogika (viz článek Výchova je násilí!), není cílem tohoto článku s ní polemizovat. Jsem přesvědčena o tom, že vychovávám a situací, kdy přemýšlím, jak se zachovat, abych jednala „správně“, je několik do hodiny. Snažím se, abychom si každý den, co jsme spolu, užili/y oba, aby bylo naše soužití plné zábavy pro nás oba. Nechci celý svůj život podřizovat tomu, že jsem najednou matka, a nechci, aby mé dítě trpělo tím, že se nehodlám vzdát svých zájmů a sociálních kontaktů. V mnoha věcech rozhoduji za oba a jsem si toho vědoma, ale nějak nevím, jak bych to mohla dělat jinak. Pro mě je lepší uvědomit si svou autoritu a cíleně pracovat na její eliminaci než tvrdit, že žádnou autoritou nedisponuji. Mám ale své dítě na krku? Proto, že jsem rodič? Nejsem nadšená z toho, že závazek nesou většinou jen rodiče, ale prostě je to tak. Proto asi své dítě na krku mám, i když mě nijak neobtěžuje být s ním, naopak, jsem s ním strašně ráda. Je to ten nejcennější náhrdelník, co znám. Negativní akcent, který toto označení má, proto já nevnímám negativně kvůli tomu, že mu věnuji svůj čas na úkor jiných činností, ale kvůli tomu, že společné sdílení záležitostí kolem dětí je (zatím) z valné většiny otázka rodičovství.

            Ať k dětem přistupujete z jakýchkoli pozic, ať je vnímáte jako cosi malého, s čím nevíte, co dělat, nebo jste jimi obklopeni/y od rána do večera, jsou vždycky výzvou. Stojí za to se nad přístupem k nim zamýšlet  a podrobovat kritice zaběhlé stereotypní vzorce chování. Dělejme to, učme se a vytvářejme společně s nimi lepší svět.

Markéta Kajsa