„Obleky proti děvkám“: vývoj hnutí homosexuálů ve Spojených státech

Hnutí homosexuálů bylo prakticky od počátku svého vzniku rozděleno na dvě křídla: umírněné asimilanty a radikály. Rozpor mezi těmito dvěma proudy se v různých obdobích projevoval s větší či menší intenzitou, ovšem byl vždy přítomen. Zatímco umírnění se snaží o pouhou toleranci gayů a leseb ve společnosti a usilují především o získání stejných práv jako zbytek populace, radikální část hnutí reflektuje celkovou společenskou nespravedlnost a kritizuje proto současný společenský, ekonomický i sexuální režim.

70. léta: homofilové kontra osvoboditelé

Za počátek masovějšího hnutí homosexuálů jsou všeobecně považovány pouliční nepokoje v New Yorku roku 1969, tzv. Stonewall Riots. Tyto nepokoje znamenaly vznik nového radikalismu v rámci komunity a vyústily v založení osvobozenecké organizace gayů a leseb Gay Liberation Front. Tato organizace měla za cíl boj proti homofobii, rasismu, sexismu a militarismu. Také usilovala o osvobození sexuality, přeměnu instituce klasické rodiny a odstranění násilí vůči homosexuálům. Její stoupenci si byli vědomi toho, že útlak založený na sexuální identitě je pouhou součástí všeobecného společenského útlaku ve světě. Důležitým heslem tohoto radikálního hnutí bylo rovněž "osobní je politické", typické pro druhou vlnu feminismu. V praxi to znamenalo, že na rozdíl od omluvného a tajnůstkářského postoje existujících homofilních organizací usilujících a naprostou společenskou asimilaci, které až do té doby představovaly hlavní proud v rámci komunity, radikálové usilovali o maximální zviditelnění homosexuálů ve společnosti.

 Erotika byla v té době chápána jako oblast, v níž bylo snadné dosáhnout úplného osvobození, a proto na ni byl kladen velký důraz. Aktivisté/ky věřili/y, že naprosté osvobození sexuality, zbavené veškerých předsudků (jakási metoda anything goes  neboli vše je možné), zbaví společnost všech existujících forem represe. Jejich nadšení pro sexuální osvobození bylo však natolik slepé, že přehlíželi existenci mocenských vztahů v rámci samotné sexuality a genderu. Tento fakt kritizovaly především feministické lesbické skupiny, které byly obzvlášť citlivé na spojení sexuálních praktik se společenskou nerovností. Zatímco lidé z GLF měli tendenci chápat sexualitu pouze ve spojení se svobodou, lesbické feministky ji naopak téměř výhradně spojovaly s mocí.

Podle radikálů měl veškerý společenský útlak jednu společnou příčinu: existenci bílé, heterosexuální, muži dominované kapitalistické společnosti. Tento postoj dokonale vystihuje citát ze San Francisco Free Press: "Stejná represivní vláda a společnost, která masakruje lidi ve Vietnamu a odsuzuje americké brance k boji v nespravedlivé imperialistické válce, utiskuje a odcizuje nás všechny, kdo odmítáme přistoupit na její koncept přijatelného chování." Proto bylo hnutí za osvobození homosexuálů chápáno jen jako jeden z aspektů celkového osvobození společnosti. Kromě útlaku gayů a leseb totiž státní režim potlačuje "vše, co není bílé, prorežimní, heterosexuální a měšťácké."

V pojetí GLF měla identita gayů revoluční charakter, schopný přispět k odstranění všech represivních institucí jako tehdejší školství, psychiatrie a policie. Aktivisté rovněž věřili, že úplná sexuální svoboda, zbavená veškerého studu a pocitů viny, umožní všem lidem, nejen gayům, být sami sebou a časem tak ze společnosti zmizí i rozdělení na sexuální kategorie homosexuálů a heterosexuálů. "Sexualita by tak přestala sloužit k vytváření společenského statutu a jako jeho indikátor a byla by chápána jako něco příjemného a vztahového," popsal tuto vizi bývalý člen GLF.

Pro mnoho gayů byl radikální přístup GLF pochopitelně naprosto nepřijatelný, a tak se záhy po jejím vzniku vytvořila umírněná organizace Gay Activist Alliance, jejímž hlavním cílem bylo lobovat za legislativní reformy pro homosexuály. Ve své zakládající ústavě skupina výslovně zdůrazňovala, že se zaměřuje výhradně na otázky homosexuálů a všechna ostatní témata považuje ve své činnosti za naprosto irelevantní. Vytvořil se tak zásadní konflikt, který v hnutí přetrvává dodnes. Konflikt nazvaný obleky proti děvkám, neboli suits versus sluts. V následujících letech se osvobozenecké hnutí gayů stále více institucionalizovalo o postupně ztrácelo svůj revoluční charakter. Aktivita se stále více přesouvala z ulic do soudních síní. 

Výraznou událostí, která silně ovlivnila vývoj hnutí, bylo rozšíření smrtelné choroby AIDS v osmdesátých letech. Nemoc ohrožovala existenci celé komunity gayů, ovšem americká vláda dlouho odmítala vznik epidemie řešit a naopak se snažila celou věc zamést pod koberec. Roku 1987 aktivisté při tradičním pochodu na Washington poprvé nesli plátno se jmény všech, kdo zemřeli na AIDS. Při kladení tohoto plátna před Bílým domem bylo 64 lidí zatčeno. Krátce před tímto masovým protestním pochodem byla založena The AIDS Coalition to Unleash Power - ACT-UP. V boji proti vládní lhostejnosti vůči šířící se epidemii se na krátký čas celé hnutí sjednotilo.

Také se znovu objevil radikální militantní proud, navazující na původní ideje GLF, který představovaly nově vzniklé organizace ACT-UP a Queer Nation. Aktivisté opět začali spojovat tematiku sociální spravedlnosti a vlastní problematiku postavení homosexuálů. V boji proti AIDS se totiž jasně projevilo, že existující státní systém umožňuje šíření smrtelné nemoci díky nedostatečnému přístupu ke zdravotní péči a převládajícímu rasismu, homofobii a třídnímu rozdělení společnosti. Epidemie mnohem více ohrožovala chudé, drogově závislé, ženy z etnických menšin a lidi ve třetím světě. Zkrátka všechny ty, kdo si nemohli dovolit hradit léky, které mohou vývoj nemoci pozastavit. To znamenalo, že společně s bojem proti AIDS bylo nutné se angažovat proti celému společenskému systému. Jak prohlásil Vito Russo, HIV pozitivní gay: "Poté, co zatočíme s touhle nemocí, mám v plánu zůstat naživu, abych mohl zatočit s tímhle systémem, aby se to už nikdy nemohlo opakovat."

90. léta: rozštěpení na radikální hnutí queer a asimilanty

Přelom 80. a 90. let znamenal výrazný předěl v historii hnutí, neboť se v něm začaly opět jasně vyhraňovat dva odlišné politické směry: umírněné křídlo gayů a leseb a radikální hnutí queer. Umírněný proud se nadále zaměřoval především na asimilační politiku a zdůrazňování rovných práv pro homosexuály. Hnutí queer navazovalo na radikální osvobozeneckou politiku sedmdesátých let a navíc bylo po ideologické stránce zaštítěno postmoderními a post-strukturalistickými teoriemi, vycházejícími hlavně z myšlenek Foucaulta a Deleuze. Radikální aktivisté se vehementně distancovali od umírněných reformních strategií, které hnutí dominovaly v osmdesátých letech. Výslovně odmítali taktiku boje za občanská práva homosexuálů, která se omezuje na získání rovnoprávného postavení v jinak nezměněném heterosexuálním světě. Oživeny byly naopak myšlenky militantního osvobozenectví sedmdesátých let jako zviditelnění gayů, zrušení povinného rodinného systému atd.

Součástí vymezení se vůči poslušnému mainstreamovému proudu byla i změna identity. Pro mnohé aktivisty už pojmenování gay či lesba postrádalo dřívější politický podtext, a proto se místo něj ujalo označení queer. Navíc označení gay či lesba vylučovalo mnohé skupiny, jako například bisexuály, transsexuály či transgendery. Homosexualita se podle mnohých stala mainstreamovou záležitostí, někteří ji dokonce neváhali nazvat novou heterosexualitou. Onen výrazný subversivní podtext, který byl dříve typický pro označení gayů a leseb, se postupně vytratil. Právě tato ztráta radikality přiměla mnohé k přijetí nové sexuální identity. "Moje identita je queer. Tak mi prosím neříkejte lesba," vyjádřila tento postoj americká aktivistka. Zajímavým faktem je, že i podle výsledků sociologického průzkumu, který proběhl ve čtyřech amerických státech roku 2003, jsou lidé prohlašující se za queer politicky i sexuálně radikálnější než ti, co se označují za gaye a lesby.

V 90. letech se gay a lesbická komunita výrazně komercionalizovala a soustředila se stále více do speciálních barů, restaurací, obchodů, kaváren atd. Neoddílnou součástí image homosexuálů se stalo speciální drahé módní oblečení, doplňky a účesy. Postupně vymizely nekomerční prostory, komunitní centra a neziskové akce, typické pro sedmdesátá léta. Byly postupně vytěsněny v důsledku vzniku komerčního sektoru zaměřeného na homosexuály, ze kterého se stal výnosný byznys. (Je ovšem nutno dodat, že tento byznys se orientuje mnohem více na gaye než na lesby, které se dosud nestaly terčem cílené marketingové kampaně. Důvodem je mimo jiné fakt, že mají nižší ekonomický potenciál než muži.) Následkem tohoto vývoje byla komunita výrazně narušena, neboť přístup do všech výše zmíněných podniků mají pochopitelně jen ti, kdo jsou finančně dobře zajištěni. Velká část gayů a leseb je tímto způsobem z komunity naprosto vyloučena. Napomáhá to rovněž udržování falešné představy, že většinu homosexuálů tvoří lidé s vysokými příjmy.

Rovněž mnohé legislativní změny, jako například registrované partnerství, přinesly užitek jen části homosexuálů a naopak ještě zvýraznily propast mezi jednotlivými skupinami. Mohou z nich totiž profitovat jen ti, kdo se otevřeně hlásí ke své orientaci a navíc se maximálně přizpůsobují klasickému společenskému modelu. To znamená, že žijí v monogamním partnerském vztahu a mají stálé zaměstnání a dostatečné příjmy. Ti, kdo takovýto způsob života nechtějí nebo si ho nemohou dovolit anebo se z různých důvodů obávají přiznat své skutečné zaměření, jsou tak naprosto negováni a společensky vytěsňováni. Týká se to především gayů a leseb z různých etnických menšin, kterým při prozrazení jejich sexuální orientace hrozí naprosté vyloučení z vlastní komunity a v některých případech dokonce může být ohrožen i jejich život. Úsilí o získání rovných práv pro homosexuály tak paradoxně napomáhá snahám co nejvíce se podobat heterosexuální většině, snahám vypadat a chovat se v souladu s heteronormativní společenskou představou.  

Právě ona snaha být "stejní jako oni" je ostře kritizována radikálním hnutím queer. Radikálům se příčí všechno to zdůrazňování "rodinných hodnot" a pojetí homosexuálů jakožto "vzorných občanů", které má za cíl dokázat, že jsou "normální." "Místo toho, abychom se soustředili na fakt, že jsme všichni lidé, a že všichni lidé jsou kulturně, nábožensky a jinak odlišní, se tento přístup snaží vytvořit představu, že jsme úplně stejní jako ti, kdo nás napadají," píše se na stránkách americké skupiny Queer Nasty. Hnutí queer rovněž kritizuje fakt, že se organizace gayů a leseb zaměřují výhradně na problematiku homosexuálů a naprosto ignorují celkovou společenskou a ekonomickou nerovnost. "Tato jednostranně zaměřená politika znamená, že si myslíme, že jsme pouze homosexuálové. Ale to my nejsme. Chceme plně žít v téhle společnosti. Osvobození neznamená pouhé osvobození části sebe sama... Chceme vytvořit lepší svět nebo chceme vytvořit lepší svět pro homosexuály?", výstižně shrnula tento problém jedna americká aktivistka.

Jana

Pravidelně pořádanou akcí evropských radikálních aktivistů/ek je Queeruption. Koná se v různých městech (letošní ročník proběhne 1.-7. června v Amsterdamu) a je určena "pro radikální queers všech ras, věků, schopností, velikostí, genderů a sexualit." Cílem akce je mimo jiné podnítit diskusi v rámci komunity o tématech jako např. rasová, třídní a kulturní výlučnost nebo udržování opresivních sexuálních norem v rámci radikálních komunit. Ve středu zájmu je osobní i politická oblast života.

B.H.Shepard: The queer/gay assimilationist split: The suits vs. the sluts, in Monthly Review, New York, květen 2001

J.Rollins a H.N.Hirsch: Sexual identities and political engagements: A queer survey, in Social Politics, 2003

A more radical identity, in The Advocate, Los Angeles, 12. říjen 2004

J.Heckert: Towards Consenting Relations: Anarchism and Sexuality, příspěvek na konferenci "Socialism and Sexuality"

Queeruption 6, http:// www.queeruption.org/q6/index2.htm