Nešťastné manželství marxismu s feminismem: lze je zachránit?

Jeden znejpalčivějších problémů před­stavuje pro marxistické feministky vytvoření feministické analýzy v rámci kontextu (marxis­mus), jenž její konstrukci znesnadňuje. Patriarchát, institucionalizovaná dominance mužů nad ženami, byl pro tradiční marxisty historicky neviditelný. Většinou bývá chápán jako zohyzďující, avšak pouze lokální nádor na kůži kapitalismu, který lze léčit silným lékem státního socialismu.

Nicméně vzrůstající počet marxistických feministek se snaží otevřeně ukázat rozsah a trvalost patriarchátu. Existuje v systémech lovu a sběru, pěstitelství a zemědělství stejně jako v kapitalismu; vyskytuje se v takzvaných egalitářských společnostech i v těch s přísnou stratifikací. V kapitalistických zemích patri­archát existuje jak napříč společenskými třída­mi, tak v jejich rámci a velmi komplikovaným způsobem spolupůsobí s dalšími formami útlaku založenými na rase, věku a sexuální ori­entaci. A patriarchát – což je pro všechny marx­isty nejvíce znepokojující – přetrvává i v socialistických zemích.

Ačkoli se patriarchát v různých společnos­tech může široce lišit ve formě a stupni, zdá se, že je přítomen všude. Nemůže být tedy zre­dukován na něco tak prostého jako instituci soukromého majetku a (vezmeme-li v úvahu jeho trvání v podmínkách státního socialismu) nemůžeme počítat s jeho více či méně automat­ickým vymizením v komunistické budoucnosti. Feministky/-é, které/-ří studovaly/-i postavení žen v socialistických státech a které/-ří jsou si vědomy/-i skutečných výsledků, jichž bylo dosaženo při získávání ekonomické a sociální rovnosti, si stále kladou stejné otázky, na něž zřejmě neexistují uspokojivé marxistické odpovědi. Například: Proč je v socialistických zemích tak málo žen v rozhodovacích funkcích? Kdo dělá domácí práce? Proč jsou lesbismus a mužská homosexualita pot­lačovány? Jsou děti v socialistických zemích socializovány podle stereotypů založených na pohlaví? Jsou ženy rovnoměrně zastoupeny ve všech zaměstnáních? Jsou jejich platy rovné platům mužů? Jak je ženám zajištěna svobod­ná volba v oblasti sexuality a reprodukce? Mají právo vychovávat vlastní děti pokud a tehdy, když chtějí? A nevychovávat je, pokud nechtějí? Mají přístup k bezpečné, účinné antikoncepci? K potratům na požádání? Kdo o těchto záležitostech rozhoduje – žena, anebo převážně mužské vedení, které má málo (pokud vůbec co) do činění se zájmy žen, jichž se rozhodnutí týká? Souhrnně, pokud patri­archát v socialistických zemích nadále existu­je, tak proč?

Teoretici/-čky, kteří/-ré se snaží podat marxistické odpovědi na výše zmíněné otázky, stojí před dvěma možnostmi: buď jsou marxi­stické analýzy „ženské otázky“ chybné, anebo neúplné. Pokud jsou chybné – tedy pokud marxistická teorie obsahuje zásadní chybu, díky níž není schopná vysvětlit patriarchát – pak je potřeba vytvořit teorii novou. Jsou-li všechny marxistické analýzy patriarchátu neú­plné, pak je třeba je doplnit tak, aby byly schopny vysvětlit situaci žen. Hartmann a další marxistické feministky se snaží vys­tavět všezahrnující teorii, která vysvětlí prin­cipy, na nichž funguje jak patriarchát, tak kap­italismus, a to cestou rozšíření marxismu, a nikoli jeho odmítnutí.

Hartmann věří, že lze vytvořit jednotu marxismu a feminismu, v níž budou oba rovno­cennými partnery, přestože „nedávné pokusy integrovat marxismus a feminismus … zahrnu­ly feminismus do ‚širšího‘ boje proti kapitálu“ (Hartmann, s. 2). Hartmann se ptá, proč marx­ismus trval na své dominanci vůči feminismu v tomto nešťastném svazku? Její odpovědí je, že ačkoli „marxistická analýza nabízí základní vhled do zákonů historického vývoje, přede­vším ohledně kapitálu, kategorie marxismu jsou slepé, co se týče pohlaví“ (Hartmann, s. 2). To znamená, že ačkoli chápou kapitalismus, nechápou, že inter­akce patriarchátu a kapitalismu odlišuje postavení žen od postavení mužů.

Navíc, Hartmann-ová poukazuje na to, že i ti marxističtí teo-retici/-čky, kteří/-ré rozšířili/-y analýzu práce vykonávané ženami (zejména aby se zaměřili na význam domácí práce a reprodukce dělníků pracujících za mzdu), se stále dívali/-y na ženy ve vztahu ke kapitalismu, a nikoli ve vztahu k mužům. Částečně tedy napravili/-y nedo­statek pochopení, jež má marxismus vůči ženám, avšak takové analýzy jsou stále příliš úzké. Zcela vynechali prvky patriarchátu: fakt, že ženy jsou utlačovány, protože jsou ženy, a že muži (nejen kapitalisté) mají prospěch zinsti-tucionalizované podřízenosti žen.

Souhrnně řečeno, základem kritiky marxis­mu vyslovené Hartmann je skutečnost, že marxismus se zaměřil pouze na útlak žen kapitálem a zcela přehlédl podřízenost žen mužům. Avšak nenavrhuje nahradit marxismus feministickou analýzou – neboť kritizuje femi­nismus jako od základu ahistorický a zaměřený na psychologické aspekty situace žen na úkor aspektů materiálních. Namísto toho Hartmann chápe marxismus a feminismus jako dvě neú­plné teorie, které musí spolupracovat, aby poskytly definitivní analýzu situace žen v současné kapitalistické společnosti.

Může být „co má být uděláno“ uděláno?

Z mé vlastní perspektivy (jsem anarchi-stická feministka se silnými kořeny v radikál­ním feminismu) je pokus Hartmann o znovuus-tavení svazku marxismu s feminismem na zák­ladě rovnosti zaměřen primárně na marxisty/-ky, nikoli feministy/-ky. Zejména je určen marxistkám, které politicky nevycházejí z radikálního feminismu a které dobře porozuměly kooptační povaze „buržoazního“ feminismu. Hartmann se snaží zmírnit tlak ze strany marxistických mužů, kteří v důsledku kombinace slepoty a vlastních zájmů nutí své ženské soudružky k tomu, aby „se vykašlaly na všechny ty hlouposti a staly se ‚oprav-dovými‘ revolucionářkami” (Hartmannová, s. 32); mužů, kteří chtějí, aby ženy zmlkly a přijaly tradiční marxistickou analýzu ženské otázky, jež by ovšem nedokázala vybudovat takový socialismus, jaký by chtěli ženy i muži. Esej Hartmann je tedy určena těm, kteří nechtějí opustit marxismus, nýbrž chtějí najít způsob, jak marxismus aplikovat na obě pohlaví, nikoli pouze na jedno.

Proč tvrdím, že Hartmann nepíše primárně pro radikální feminist/-ky? Metafora sňatku (jež se mi zdála problematická z důvodů, které jsem původně nedokázala pojmenovat) nám poskytne hlavní klíč. Kdybychom měli jednat jako poradci pro politické sňatky, zjistili bychom, že může existovat několik různých druhů sňatku marxismu s feminismem. Nejčastější je zřejmě podoba, kdy se feminist­ka jednoho rána probouzí a zjišťuje, že je úda­jně vdaná, ačkoli si ani nepamatuje, že by byla přítomna nějakému svatebnímu obřadu. (Samozřejmě že má podezření, že se žádná svatba neodehrála; alespoň žádná, s níž by ona souhlasila). V jiné verzi je sňatek plně odsouh­lasen oběma partnery; avšak jak marxismus, tak feminismus do něj vstupují s tak odlišnými očekáváními a politickými předpoklady, že brzy zjistí, že jsou naprosto a nezru-šitelně nekompatibilní. Manželský poradce by téměř jistě v obou těchto případech došel k závěru, že toto manželství nelze zachránit a navrhl by rychlý výlet k rozvodovému soudu (zakončený, doufejme, přátelskou dohodou, takže spolu obě strany budou ochotny nadále komunikovat).

Toto jsou dvě verze, které nejprav­děpodobněji uslyšíte od radikálních feminis­tek; ale existují ještě nejméně dvě další. V třetím případě si marxismus ani neuvědo­muje existenci závažného problému – tedy nevidí žádný důvod, proč vůbec vyhledat služby manželského poradce. Vskutku si marxismus myslí, že feminismus by měl být šťastný, že je vdán za tak silného partnera, který se tak stará o jeho dobro.

Čtvrtý model vytvořila sama Hartmann. Předpokládá, že se svatba odehrála, že byla dobrovolně odsouhlasena oběma partnery, že se objevily vážné problémy, ale jejich původ spočívá v tom, že marxismus ignoruje vlastní dominanci nad feminismem. (Neuvažuje o tom, že feminismus tuto dominanci dovoluje). Tedy dá-li se marxismus přesvědčit, že egalitářský svazek je v jeho vlastním zájmu, lze manželství zachránit. A mělo by být zachráněno: potřebují totiž jeden druhého. Romantická láska? To je příliš složitá otázka – a navíc každý ví, že souhra a sdílení zájmů je mnohem důležitějším základem šťastného manželství.Jestliže jsou předpoklady Hartmann správné, pak lze vystavět marxistickou femini­stickou teorii a praxi, která nepřistupuje k patri­archátu jako k problému menší důležitosti než kapitalismus a která jej dokáže vysvětlit ve všech jeho projevech. Já sama se nedomnívám, že toto je možné, a to zdůvodů, jež zkoumám ve zbytku této eseje.

Anarchismus a feminismus

Souhlasím s Hartmann, že feministická analýza sama o sobě nemůže adekvátně vysvětlit systematickou podřízenost žen. Protože nejsme jednoduše jenom ženy: každá žena přísluší zároveň k určité třídě, rase, národnosti, věku a sexuální orientaci. Kombinace těchto faktorů vytváří zvláštní sou­bor charakteristik, jež zvelké míry určují životní okolnosti ženy v čase, místě a kultuře, v níž žije. Samozřejmě tedy ačkoli jsou ženské životy v některých klíčových oblastech odlišné od mužských, jsou zároveň v jiných klíčových oblastech odlišné mezi sebou navzájem.

Jestliže sám feminismus není schopen adekvátně vysvětlit tyto složitosti a marxismus není schopen adekvátně vysvětlit patriarchát, existuje nějaká revoluční perspektiva, která to dokáže? Myslím, že ano – je to ta, kterou Hartmann nezmiňuje: anarchistický feminismus.

Anarchistický feminismus spojil sociální anarchismus (tzn. socialistický spíše než individuální anarchismus) a radikální femi­nismus způsobem, který je oba rozšířil a prohloubil. To je možné, neboť radikální feminismus a sociální anarchismus jsou slučitelné – více než feminismus amarxis-mus1). Jak upozornila Peggy Kornegger, „feministky/-i byly/-i celé roky nevědomými anarchistkami/-y v teorii i praxi.“2)

Co je sociální anarchismus? Ačkoli je social­istický, není marxistický. Stejně jako marxisté/-ky jsou i sociální anarchisté/-ky proti kapitalismu; přejí si odebrat bohatství a zdroje z rukou menšiny a rovnocenně je sdílet se všemi.

Ovšem existují zde klíčové teoretické rozdíly, jež vedou k výrazným rozdílům v praxi. Mají co do činění s nejlepším způ­sobem dosažení konečného cíle, beztřídní společnosti tvořené svobodnými jedinci. Pro anarchisty/-ky musí být prostředky a výsledky konzistentní: budoucí svoboda nemůže být dosažena jejím paradoxním omezením v současnosti. Lidé si osvojují zvyky svobody a rovnosti tím, že se je pokoušejí uvádět do praxe v současnosti, jakkoli nedokonale. Základním prostředkem pro to je vytváření alternativních forem organizací fungujících vedle institucí většinové společnosti.

Pro sociální anarchisty/-ky je tedy revoluce procesem, a ne bodem v čase; a je velmi důležité, jak člověk žije svůj každodenní život. Lidé se neučí, že mohou žít bez vedení elit, tím, že by při­jímali elity socialistické; nevystupují zmocen-ských vztahů tím, že by vstupovali do nových.

Sociální anarchisté/-ky a radikální femi-nisté/-ky sdílejí přesvědčení, že mocenské vztahy (tj. vztahy, v nichž jeden má schopnost vynutit si poslušnost ostatních či kontrolovat jednání ostatních) jsou inherentně donucovací, soutěživé a nerovnostářské a že institucionali-zované formy nerovnosti jsou zakořeněny v mocenských vztazích. Omezením radikálního feminismu je, že často nezaměřuje na moc ve

všech jejích projevech; místo toho se v první řadě (či výhradně) mohou soustředit na způso­by, jimiž muži jako skupina mocensky ovládají ženy jako skupinu. Omezením sociálního anar-chismu – stejně jako marxismu, další muži dominované součásti revoluční teorie a praxe – je, že si tak často odmítal všimnout, že patri­archát je jednou zforem mocenských vztahů. Ovšem na rozdíl od marxismu nejsou žádné kategorie sociálního anarchismu slepé k rozdíl­nostem spojeným s pohlavím; vskutku, nedostatky leží v oblasti praxe, nikoli teorie. To je důvod, proč je sociální anarchismus kompat-ibilnější s feminismem než marxismus.

Na rozdíl od marxismu sociální anar-chisté/ky a radikální feministé/ky neusilují o „uchopení“ moci, nýbrž o její vymýcení, narušení, vytvoření nových forem organizace, v nichž mocenské vztahy nemohou existovat, neboť nepřetrvá žádná organizační forma, v níž by mohly přežít.

Anarchisté tedy kladou důraz na okamžité ukončení centralizovaných, hierarchických forem organizace: tyto organizace nemohou být prostředkem pro definitivní dosažení beztřídní a bezstátní společnosti. I když státní socialis­mus bezpochyby zlepšuje materiální podmínky života velkého množství lidí, nemůže vést ke skutečné rovnosti a svobodě pro všechny, protože samotná existence státu znamená přetrvání podřízenosti těch, jimž stát vládne. A anarchisté nevěří, že socialistický stát se roz­plyne – neexistují o tom známky v žádné ze socialistických společností. Sami lidé se budou muset rozhodnout zbavit se státu; stát nezmizí díky změnám výrobního způsobu ani tím, že všichni budou příslušníky jedné stejné třídy.

Sociální anarchisté jsou mnohem méně závislí na „historii“ než marxisté a naopak mnohem více závislí na akci lidí provedené v současnosti s cílem vytvořit společnost bez mocenských vztahů na jakékoli úrovni – mater­iální či psychologické. Ve skutečnosti chápou anarchisté/-ky materiální a psychologické jako vzájemně propojené tak komplexním způ­sobem, že je vůbec nelze oddělit.3) Kde a jak by je měl člověk začít rozplétat? Materiální pod­mínky napomáhají vytvoření zvláštní osobnos­tní konfigurace, která pomáhá znovuvytvořit zvláštní materiální podmínky, které …

Pro anarchistu/-ku ztoho plyne, že se pokusí přerušit tento kruh v obou bodech: jak v materiálním, tak psychologickém. Pouze jeden znich by byl totiž nedostatečný.

Jaká jsou omezení radikálně feministick­ého pohledu na patriarchální moc? Jak se liší od anarchistického pohledu? Jak jsem již řekla, jeho zaměření na patriarchát jako základní formu útlaku znamená, že se adekvátně nevěnuje i ostatním formám útlaku, jimž mohou být ženy vystaveny, stejně jako faktu, že životy žen se od sebe mohou značně lišit.

Navíc mnohé radikální feministé/-ky mají užší pohled na mocenské vztahy než anarchisté/-ky. Feministé/-ky obrovsky rozšířily politickou praxi prostřednictvím svých snah o odstranění mocenských vztahů ve svých vlastních organiza­cích: dosáhly toho vytvářením spíše malých skupin než masových organizací, systematickým střídáním se ve výkonu úkolů, společným sdílením dovedností a znalostí, ustanovováním sebeuvědomovacích skupin – zkrátka pokusem o vymýcení všech strukturálních faktorů, jež vytvářejí a udržují vůdce a jejich podřízené.

Ale tato praxe (která je anarchistická, ať si to feministky uvědomují či nikoli) není vždy obecně rozšířena, podívají-li se feministky vně svých vlastních organizací. Ačkoli mnohé by se pravděpodobně pokusily změnit širokou veře­jnost v souladu s anarchistickými principy, jiné by do toho nešly. Radikální feministické myšlení má tendenci tvrdit, že si ženy, i když podřízené mužům, ve své pozici naprosté bez­moci osvojily sociálně nezbytné vlastnosti, které muži nechtějí mít – jemnost, péči, citlivost atd. Podle radikálního feminismu by se ženy měly organizovat, aby získaly kontrolu nad společností a vládly jí podle těchto výše zmíněných vlastností.

Tato analýza nenahlíží samotný stát jako utlačující – problém představuje patriarchální stát, neboť byl vytvořen a ovládnut muži. Kdyby ženy převzaly do svých rukou vládní instituce, užily by je k vytvoření mírové, egalitářské společnosti.4) Tento přístup shrnuje moto listu The Matriarchist: „My, kdož pečujeme, budeme vlád-nout“. To předpokládá, že instituce jsou neutrální a jsou to lidé, kdo zapříčiní, že fungují špatně ( v tomto případě muži) anebo dobře (v tomto hypotetickém případě ženy). Žádný/-á anar-chista/-ka by však na takový předpoklad nepřis­toupil. Aby neexistovaly mocenské vztahy, nes­mějí pro ně existovat podmínky.

V určitém smyslu souhlasím s Hartmann, že radikální feminismus položil přílišný důraz na psychologii na úkor materiálního základu patriarchátu. Avšak anarchistický feminismus nenachází moc pouze v psychologické oblasti; umisťuje ji jak v oblasti materiální, tak psycho­logické. Anarchistický feminismus trvá na tom, že moc pochází z a je přenášena skrz organiza­ční formy, které ustavují nerovný přístup k eko­nomickým, politickým a sociálním zdrojům – co víc, že mocenské vztahy jsou podporovány ideologií, která odmítá uvažovat o jakékoli alternativě k nim. A konečně, anarchistický feminismus pracuje pro zrušení všech forem nerovnosti, počínaje (ale nekonče) patri­archátem. To je význam toho, když se řekne, že anarchistický feminismus spojil sociální anar-chismus a radikální feminismus.

Méně řečí, více činů?

Politicky aktivní lidé, kteří se angažují v tisících malých bitev každodenního života (i v těch ne úplně malých), mají často tendenci myslet si, že hádky o zdrojích patriarchátu a kapitalismu jsou abstraktní teoretickou diskusí, která je ztrátou času, která poskytuje zbabělým intelektuálům dobrý pocit z toho, že tak mají podíl na přicházející revoluci (jejíhož příchodu si stejně nevšimnou, neboť budou příliš zaneprázdněni přemýšlením o ní) a která je na obtíž důležitému úkolu změnit svět.

Ačkoli teorie revoluce, které nevedou k revoluci, jsou k ničemu, pokusy o definování zdrojů útlaku jsou zcela zásadní, pokud chceme najít prostředky, jak tyto zdroje odstranit. Jaké podmínky dovolily vzniknout patriarchátu a jaké podmínky jej udržely v určité formě, na určitém stupni ve všech nám známých společnostech? Hartmann si klade tyto otázky a snaží se je zodpovědět; stejně tak já. Proto se nyní zaměřím na její kritiku radikálně femini­stického přístupu k patriarchátu; poté zhod­notím její vlastní pokus o odlišnou definici a analýzu. Tím ukážu, že analýza Hartmann, i když rozšiřuje marxismus, jak nejvíc to je tímto směrem možné, stále může vysvětlit jen některé prvky patriarchátu. Budu argumentovat tím, že anarchistický feminismus podává lepší vysvětlení patriarchátu; a konečně se zaměřím také na to, k čemu nás anarchofeministická analýza nabádá, že máme udělat.

Definice patriarchátu

Vyskytuje-li se patriarchát všude, je těžké vytvořit definici, která by zachytila všechny jeho variace. Hartmann kritizuje radikální fem­inistku Kate Millett, která je autorkou definice, jež je podle Hartmann tak široká, že nemůže obsáhnout rozdíly napříč společnostmi: Naše společnost … je patriarchát. Tato skutečnost je evidentní, když si uvědomíme, že armáda, průmysl, technologie, univerzity, věda, politické funkce, finance – zkrátka každá oblast moci ve společnosti včetně nátlakových sil jako policie je zcela v mužských rukou.5)

Abychom odlišili kapitalistický patriarchát od ostatních forem a abychom použili marxi­stickou teorii k dosažení feministických cílů, nabízí Hartmann následující definici patriarchátu. Je to
"soubor sociálních vztahů, který má materiální základ a v němž existují hierarchické vztahy mezi muži a sol­idarita mezi nimi, jež jim umožňuje dominovat ženám. Materiální základnou patriarchátu je mužská kontrola nad ženskou pracovní sílou. Tato kontrola je udržována tím, že je ženám odepřen přístup k potřeb­ným zdrojům ekonomické produkce a je omezována jejich sexualita. Muži vykonávají svoji kontrolu nad ženami tím, že přijímají jejich služby, že nemusejí vykonávat domácí práce a starat se o děti, že mají přístup k ženským tělům za účelem sexu a tím, že se cítí mocní a skutečně mocní jsou. Klíčové prvky patri­archátu, s nimiž se běžně setkáváme, jsou: heterosex-uální manželství (a z toho vyplývající homofobie), připisování výchovy dětí a domácích prací výhradně ženám, ekonomická závislost žen na mužích (posílená poměry na trhu práce), stát a mnohé další instituce založené na sociálních vztazích mezi muži – kluby, sportovní oddíly, unie, profese, univerzity, církve, korporace, armády." (Hartmann, str. 18-19).

Definice Hartmann paradoxně zahrnuje i vylučuje příliš mnoho. Problém vychází zmarxistického předpokladu, že existuje materiální základna, na níž je vystavěno vše ostatní. Jestliže radikálně feministická analýza bývá často příliš necitlivá k proměnám his­torických podmínek, příliš univerzalistická, „nedostatečně materialistická“, jak tvrdí Hartmann (a já souhlasím), marxistický femi­nismus má tendence redukovat komplexní sou­bor materiálních a ideologických faktorů, které zahrnuje patriarchát, pouze na materiálno.

Pro Hartmann je „materiální základnou patriarchátu mužská kontrola nad ženskou pra­covní silou“; na tom údajně stojí každý aspekt mužské dominance nad ženami. Přesto se dom­nívám, že řekneme-li, že všechny aspekty patri­archátu lze vměstnat do této materiální základ­ny, zatěžujeme ji víc, než je schopna unést. Navíc tak nejsme schopni vykreslit komplexní propojení materiálního a psychologického. To mám na mysli, když tvrdím, že definice Hartmann je ve stejném okamžiku zahrnující i vylučující.

Když se snažím dívat na homofobii, monogamní heterosexuální manželství a maskulinní pocit nadřazenosti a moci (stručně zmíněno Hartmann jako součást patriarchátu) pouze ve vztahu k jejich funkci pro udržení mužské kontroly nad ženskou pracovní silou, mám pocit, jako bych měla náhle klapky na očích. Vidím zde vše, co je zde k vidění? Anebo potřebuji, aby mi oči okamžitě prohlédl lékař?

Ne že by propojení patriarchátu s materiál­ními podmínkami zmiňované Hartmann neex­istovalo. Je tu, ale taková analýza je neúplná; nejde dostatečně hluboko.

Například: jak Hartmann vysvětluje monogamní heterosexuální manželství? Říká, že to je „relativně nedávná a účinná forma, která dává mužům možnost kontrolo­vat obojí“ – ženskou sexualitu i přístup k ekonomicky produktivním zdrojům (Hartmann, str. 15). Je zřejmě účinná, neboť tak muži v jedné instituci obstarají hned dvě materiální podmínky.

Nicméně je tohle dostačující vysvětlení existence této konkrétní formy rodiny nebo postavení žen v ní? A je toto postavení stejné v monogamních nukleárních rodinách ve všech společnostech? V naší společnosti má monogamní heterosexuální manželství zajisté úlohu omezit ženskou sexualitu a maximálně ztížit ženám možnost dosáh­nout ucházejícího výdělku. Muži (a ženy), kteří/-ré nejusilovněji obhajují tradiční role pohlaví, obvykle trvají na tom, že skutečným zaměstnáním pro ženu je domov, kde je (doufejme) podporována těžce pracujícím, zodpovědným mužem, pro nějž na oplátku vykonává domácí práce, stará se o děti a poskytuje mu sex na přání. Tito zastánci rodiny opírají své argumenty o pojetí ženské přirozenosti, které podporuje segregaci pra­covního trhu (jak říká Hartmann, od žen se očekává, že budou čistit záchody, a to jak doma, tak v zaměstnání) a oprávněnost nižší mzdy pro ženy pracující mimo domov (nepotřebuje, anebo by neměla potřebovat tyto peníze) atd.

Možná monogamní heterosexuální manželství v nepatriarchální společnosti vymizí. (Můžeme jen hádat odpověď, neboť zde nejsou žádné příklady, podle nichž bychom se mohli řídit). Podle mého názoru však nejsou problémem ani tak monogamie nebo heterosexualita, či dokonce manželství, jako spíš způsob, jímž slouží mužům v patri­archálním řádu. Pokud si lidé budou moci svobodně vybrat, s kým chtějí žít, nevidím důvod, proč by monogamní heterosexuální manželství (je-li sňatek soukromým výběrem dvou lidí, a ne oficiálním aktem sankciono­vaným státem) nemohlo být rovnocennou situací heterosexuálních žen a mužů za před­pokladu, že žádné další instituce nepodporu­jí patriarchát.

Abychom se posunuli od hypotetického ke skutečnému: jestliže tato podoba rodiny slouží ke kontrole ženské sexuality a k tomu, aby byla žena udržena v ekonomické závislosti na muži, proč v Číně od roku 1949 vzkvétala? Proč ji čínská komunistická strana podporovala jako součást svého programu na zrovnoprávnění pohlaví? A můžeme argumentovat tím, že ženy v Číně jsou blíže rovnoprávnosti s muži, než tomu bylo před rokem 1949?

Jak poukazuje Judith Stacey v knize „Když se patriarchát klaní: význam revoluce v čínské rodině“6), monogamní heterosexuální rodina zde má jaksi jiné funkce než ve Spojených státech. Ekonomické funkce byly rodině odejmuty a delegovány na širší společnost; a stát si přivlast­nil také vzdělávací, rekreační a zdravotní funkce. Navíc oblasti sexuálního vyjádření a reprodukce se zdají být státní politikou ovlivněny v takovém stupni, jenž by byl v naší společnosti jen ztěží představitelný. Věk, kdy člověk smí vstoupit do manželství, počet dětí, metody antikoncepce, předmanželská čistota a manželská věrnost, naprostá nepřipustitelnost homosexuality – to vše jsou záležitosti státní politiky.

V kontextu čínského státního socialismu stát, nikoli rodina dovoluje mužům mít pod kontrolou ženskou pracovní sílu. A stát je toho schopen proto, že jeho obyvatelé přijímají jeho autoritu, jeho legitimní právo určit, jak čínské ženy (a muži) povedou své reprodukční/sexuál­ní životy a jak budou pracovat. O tom, že se život čínských žen výrazně zlepšil, není pochyb – ale to, zda vůbec kdy budou moci dosáhnout rovnosti s čínskými muži pod touto nebo jak­oukoli jinou vládou, zůstává sporné. Při hledání klíče k rovnosti žen, ať už v Číně, USA či v kterékoli současné společnosti, bychom měli pátrat po anarchistických odpovědích na femi­nistické otázky.

Pokračování příště.

Z knihy Women and Revolution, kterou edito­vala Lydia Sargent (1981, Boston, South End Press) přeložila Bohdana Rambousková.

Poznámky:

1) Pro diskusi o pojítkách mezi sociálních anarchismem a radikálním feminismem viz zejména Kroenegger, Peggy. „Anarchism: The Feminist Connection,“ The Second Wave, 4:1 (jaro, 1975), str. 26 – 37; Leighton, Marian. „Anarcho-Feminism and Louise Michel,“ Black Rose, 1 (duben, 1974), str. 8 – 37; a dva mé dřívější články – „Socialism, Anarchism, and Feminism,“ in Reinventing Anarchy: What Are Anarchists Thinking These Days?, H.J. Ehrlich, Carol Ehrlich, David DeLeon a Glenda Morris, ed. Londýn: Routledge and Kegan Paul, 1979), str. 259 – 277; a „Anarchist Feminism and Power,“ nepublikováno, 1979.

2) Kornegger, op. cit. str. 31.

3) Dvě detailní srovnání teorií marxismu a sociálního anarchismu viz Wieck, David Thoreau. „The Negativity of Anarchism,“ in Reinventing Anarchy, op. cit., str. 138 – 155; a Benello, C. George, „Anarchism and Marxism: A Confrontations of Traditions, in Reinventing Anarchy, op. Cit., str. 156 – 171.

4) Například Shanklin, Elizabeth, spolueditorka The Matriarchist, prosazuje vytvoření „Ženské strany“ k dosažení matriarchálních cílů prostřednictvím volebního procesu. (The Matriarchist, 2:1, jaro, 1979, str. 1, 12)

5) Millett, Kate, Sexual Politics (New York: Avon Books, 1971), str. 25 (citováno Hartmannovou, str. 18).

6) When Patriarchy Kowtows: The Significance of the Chinese Family Revolution. In: Eisenstein, Zillah R. ed., Capitalist Patriarchy and the Case for Socialist Feminism (New York a Londýn: Monthly Review Press, 1979), str. 299 – 348.