Muži v patriarchátu

O patriarchátu se asi většina lidí domnívá, že je to záležitost týka­jící se žen, těm vní­mavějším možná doj­de, že se okrajově může týkat i některých mužů. Tímto číslem Přímé cesty se snažíme dokázat, že tomu tak není a že patriarchát, stejně jako feminismus, není jen otázkou žen a že se stejně jako jich týká i mužů. Dopad nadvlády mužů nad ženami je totiž možná markantnější v případě žen, nicméně stejně jako se nějaké chování očekává od nich, jiné se zase očekává od mužů. Pokusím se tedy ve zkratce nastínit, v jakých konkrétních pří­padech se projevuje vliv patriarchátu na muže.

Často zmiňované tradiční role mají i ten­tokráte své uplatnění. Jak už jsem zmínila, nějaké chování se očekává od žen, jiné od mužů. Patriarchát v tom hraje svou roli. Díky němu se vytvořil jakýsi prototyp univerzálního muže a ve společnosti převládá názor, že kdo tuto před­stavu nesplňuje, není vlastně ani mužem, že je buď homosexuál nebo jen prostě srab. Docela zajímavé je, že takoví muži bývají označováni jako „baby“, „srababy“, „slečinky“, případně je jim vytýkáno, že se chovají jako ženské. I tyto přívlastky docela vystihují a kopírují tradiční rozdělení rolí. O tom, jaké chování se od kterého pohlaví očekává, jsme se již zmiňovali/y, zde bych chtěla pouze poukázat na to, jak neblahý vliv může mít výchova v těchto vyjetých kole­jích na pozdější život muže.

Protože se očekává, že mají muži nad ženami vládnout, očekává se od nich samozře­jmě nadřazené chování. Muži tedy neprojevují navenek své city, necítí bolest, jsou vždy nad věcí, protože jakékoli dávání najevo svých emocí je podle logiky patriarchátu projevem sla­bosti. Skutečnost, že v současné společnosti jsou na muže kladeny naprosto odlišné nároky než na ženy, se dost negativně podepisuje na mezipohlavních vztazích. Už jako děti jsme totiž vychováváni k tomu být buď tím „správným mužem“ nebo tou „správnou ženou“. A od prvního okamžiku je s námi podle toho nakládáno. Díky tomu mají chlapci odlišné zkušenosti s komunikací. Dívky mají silnější tendence vyprávět své zážitky, řešit věci ústním projednáním, dívky více smlouvají o případných trestech, spíše vysvětlují, jak se věci opravdu odehrály, když je něco trápí, spíše se svěřují. Chlapci mají naprosto odlišnou výchovu a nej­sou vychováváni k tomu umět vyjadřovat své pocity. Odmalička jsou vedeni k tomu být silní a před ničím se nezastavit, nikdy nedat najevo svou slabost či bolest, očekává se od nich, že nebudou nikdy plakat, hrdě ponesou svůj trest a v případě, že je třeba vyřešit nějaký problém či dosáhnout nějakého cíle, není důležité jak, nýbrž jestli se mu povede dosáhnout úspěchu. Což mě přivádí k často zmiňované skutečnosti, že chlapci jsou oproti dívkám více orientováni na výkon. Ocenění chlapcovy činnosti přichází po splnění určitého úkolu a pochvala se většinou týká dosažení cíle, nikoli snahy o jeho dosažení. Může to vést k frustraci v případě nízké výkon nosti a neustálým zdůrazňováním „těch správných mužských vlastností“ tak mohou rodiče ve svých synech často vypěstovat pocit méněcennosti. Na první pohled se totiž může zdát, že dosahování úspěchů dítěte a následná chvála je dobrým výchovným prostředkem, nicméně v určitém věku se mohou ze snadných úkolů stávat stále obtížnější a pokud bude dítě do té doby vychováváno v tom, že se cení pouze výsledek a bude naučeno pro vlastní ocenění stále něco dokazovat, může v něm neúspěch snadno vybudovat zmiňovaný pocit méněcennosti a komunikační blok, se kterým je často pozdě něco dělat.

Tento problém s komunikací může vést (a často i vede) k problémům v partnerských vztazích. Muži a ženy jsou zvyklí/é na odlišný styl komunikace, a to, co sami/y praktikují, očekávají od svého protějšku. To logicky ústí ve velká nedorozu­mění. Jak už bylo jed­nou v Přímé cestě velmi dobře po­psáno (Hovory žen s muži jsou mezikulturní komunikací, in: Přímá cesta 3), muži necítí potřebu si poví­dat a dost dobře nedokáží ani vycítit potřeby lidí kolem sebe, nehledě na to, že mají problémy i s vyjadřováním svých vlastních potřeb. Vzhledem k tomu, že nedokáží říci, co se jim nelíbí a ani necítí potřebu o tom mluvit, dochází pak často ke konfliktům. Zatímco ženy mají potřebu o věcech někdy mluvit až příliš a řešit věci už stokrát řešené, muži oproti nim působí dojmem flegmatika, zachovávajícího vždy ledový klid. Problém nastane ve chvíli, kdy muž už dál nevydrží hrát svou roli kliďase a propukne u něj stav hysterie. Žena, zvyklá problém řešit už v zárodku, ne-li dříve než vůbec nastane, není připravena na jakýkoli konflikt a najednou nastává situace, na kterou není absolutně připravena. Ocitá se skutečně uprostřed „mezikulturní komunikace“. Klasickým příkladem pak je situace, kdy žena čeká, že se jí muž na něco zeptá, třeba položí jednoduchou otázku jak se celý den měla, ale on je zas přesvědčen, že kdyby se stalo něco neobvyklého, žena mu to jistě sdělí, v případě že se nic takového nestalo, není se třeba na nic ptát, a proto toto banální otázku nikdy nepo­loží. To ženě samozřejmě zkazí náladu a (pro muže naprosto bezdůvodně) začne být nepří­jemná ina něj, na což on nereaguje, protože si myslí, že to přejde, nicméně ženu to vytáčí čím dál víc (muž stále neví, co se děje), až tzv. exploduje. A muž stále neví, o co jde, a jako vrchol všeho položí dotaz: „co se stalo?“…

Tyto střety pak vedou buď k neustálé­mu stupňování napětí, nebo k rezignaci, což je častější případ. Žena si zvykne nato, že „ten její“ ji nikdy nevyslechne a nepochopí, muž si zase zvykne na občasné lamentování „svý starý“. A právě toto akceptování rozdílného způsobu komunikace a věčného nepochopení je to nejhorší řešení. Muži a ženy by se měli/y snažit si rozumět, a pokud už je to pro ně tak obtížné, měli/y by se alespoň snažit v těchto stereotypech nevychovávat své děti, protože sami/y dobře vidí a cítí, jak je obtížné v takových podmínkách žít. Oba tyto konkrétní příklady budou ještě v dalších článcích podrobně rozváděny.

Dalším okamžikem, kdy na muže padá bře­meno žití v patriarchátu, jsou případy, kdy muž rád vykonává činnosti genderově předurčené ženám. Asi nejčastěji zmiňovaným případem i v oficiálních médiích je porozvodová péče o dítě. Jelikož pro ženu je údajně přirozenější starat se o děti než pro muže, bývá ve valné většině případů díte po rozvodu rodičů svěřeno do péče matky.

Do výčtu činností a okamžiků, které do­kazují, že patriarchát není pro muže o nic lepší než pro ženy, lze zařadit i povinnou vojenskou službu, ač­koli zybývat se jí dále je zbytečné. Nerada bych vzbudila podezření, že vidím jakoukoli alterntivu ve vojenské službě pro obě pohlaví, jen tím poukazuji na to, že i zde se vychází z přepokladu, že muž je ten, jehož úkolem je chránit a dobývat, což v sobě zahrnu­je ono tradiční rozdělení rolí.

Cílem tohoto úvodu není vyjmenovat všech­ny důvody, proč je dobré bojovat proti patri­archátu ipro muže, ale poukázat na některé možná méně viditelné skutečnosti. Za žádnou cenu totiž nechceme rozdělit v boji muže a ženy nebo je dokonce poštvat proti sobě. Všichni trpíme tím stejným útlakem.

Je důležité taky zmínit, že odstraněním patriarchátu se samozřejmě nic nevyřeší. Patriarchát totiž není to jediné, co člověka ničí. Kapitalismus z něj logicky těží a nerovnost mezi pohlavími jen nahrává nerovnosti mezi třídami. Proto naším cílem není zničit nadvlá­du mužů nad ženami, ale odstranit jakoukoli nadvládu nad člověkem. Stejně jako ale nestačí zbavit se patriarchátu, nestačí ani zaměřit se pouze na boj proti kapitalismu. Oba tyto prostředky nadvlády mohou totiž dost dobře fungovat ijeden bez druhého, a to nás stále nutí vést boj proti oběma najednou. Není to boj žen ani boj za ženy, je to boj za osvobození člově­ka bez ohledu na pohlaví a gender. Říkáme tomu anarchofeminismus.

Markéta