Knihy o výchově aneb co nám radí literatura

Na úvod tohoto článku bych chtěla položit jednu z mnoha důležitých otázek týkajících se výchovy dětí: Jak a kdo nás vlastně připravuje na výchovu našich dětí? Odkud čerpáme nápady a způsoby, jak řešit různé situace s dětmi? Jistě si neseme hodně z naší rodiny a výchovy našich rodičů. Díky těmto zkušenostem si možná vytvoříme představu, co nám vadilo, co bychom dělali/y jinak, pochopitelně lépe. Nebo co nám přišlo užitečné, za co jsme nyní svým rodičům vděčni/y. Tato představa má jeden háček. Většinou si ji vytváříme tak říkajíc na sucho. Máme v hlavě vizi, jak by to mělo probíhat, ale nikdy ji předem nevyzkoušíme v praxi. Je to vlastně naše teorie nepodložená ničím jiným než naším dobrým přesvědčením. Z toho důvodu se zdá pochopitelné, že někteří budoucí rodiče znejistí a začnou hledat oporu pro svou „výchovnou teorii“ jinde. V takovém případě je nasnadě využít některou z těch pěkných  nových knih o výchově. Tento článek si bere za cíl podívat se na různé knihy o výchově a zamyslet se nad tím, co nám radí, jaké „techniky“ používají. Chtěla bych tím dát především podnět k zamyšlení a diskusi nad tím, jaké cíle a jaké prostředky by měla obsahovat výchova dětí podle anarchistických a anarchofeministických principů. Jak vychovávat děti ke svobodě, k životu ve svobodné a samosprávné společnosti?

První věc, nad kterou je potřeba se zamyslet, se týká toho, čeho chtějí knihy o výchově dosáhnout, v čem nám chtějí pomoci. Některé mluví o tom, jak je důležité předat dětem určité hodnoty. Některé apelují na zdraví a štěstí dětí. Většina z nich chce dosáhnout, aby děti nezlobily, chovaly se slušně a poslouchaly rodiče. Dalším důležitým cílem bývá, aby se dobře zařadily do společnosti, aby v ní prosperovaly. Chtěla bych se zaměřit na dvě velké oblasti: moc a autorita ve vztahu rodič-dítě a genderové hledisko ve výchově.

Moc a autorita

Vztah rodiče-děti může mít mnoho podob, moc, autorita a hierarchie zde často hrají významnou roli. Objevují se jak ve výchovném působení, tak ve společném soužití, předávání hodnot a norem, které rodiče sdílí. Vybrala jsem několik knih o výchově a zkusila pomocí citátů a mých komentářů ukázat, jak se k této problematice staví. 

V některých knihách je přímo řečeno, že děti mají být nejdřív nesvobodné, mají poslouchat rodiče, aby později mohly dosáhnout osobní svobody. Dokonce někdy  proti svobodnému rozhodování brojí, protože tvrdí, že je přetěžuje. „Vývoj osobnosti podléhá zákonité posloupnosti psychologicko-sociálních stupňů. Tak, jako květ neroste z květu, ale ze semene, vyvíjí se i samostatné já nikoli ze samostatnosti a svobody, ale ze stavu bezbrannosti a závislosti. Uspokojení potřeby po vztahu a bezpečí je předpokladem pro sebeuvědomění a pro uspokojení z toho plynoucí potřeby vůle, prosazení a osamostatnění.Velkým nebezpečím naší doby je, že máme tendenci dítě přetěžovat, protože ho chceme vnímat jako samostatnou osobnost. Tato tendence vidět v něm malého dospělého vede nakonec k tomu, že ho o vlastní samostatnou osobnost připravujeme“ (Prekop, J., 2001, s. 12). „Když rodiče poskytují dítěti příliš mnoho svobody, často ani netuší, že tím nezažehávají lampu svobodné vůle, ale spíše újmy. Než se totiž dítě naučí rozvíjet svou vlastní vůli, musí se cítit bezpečné a jisté“ (Tamtéž, s. 23). Z úryvků vyplývá velká potřeba bezpečí, která je nutná především u velmi malých dětí. Možná, že postupně se zvětšující důraz na samostatnost dítěte se nevylučuje s tím, že mu zároveň poskytneme bezpečné zázemí. Je na rodičích, aby citlivě odhadovali/y a zjišťovali/y, v čem dítě potřebuje ještě ochranu, v čem už může být samostatnější.

Tomuto postoji se blíží další úryvek: „Dítě nemá moudrost, aby samo mohlo chránit a opatrovat svůj život. Neumí odlišovat správné od nesprávného, nebezpečné od bezpečného, dobré od špatného a život od smrti. Nepřemýšlí o výsledku svého jednání, ale jen o okamžitém uspokojení. Když tedy zkoumá a objevuje své meze, vystavuje se nebezpečí. Moudrost přichází jen ze zkušeností – a dítě na to nestačí. Poručník dítěti poskytuje bezpečné prostředí pro poznávání a získávání moudrosti. Pokud dítě dostane k nabírání zkušeností příliš málo svobody, zůstane navždy dítětem. Když jí dostane příliš mnoho, bude mu hrozit nebezpečí, že si ublíží“ (Cloud, H., Townsend, J., 1999, s. 14). Z citátu je patrné, že se od rodičů očekává, že budou dítěti ukazovat, co je „správné či nesprávné, dobré či špatné“. Dítě tedy k orientaci ve světě dostane hodnotový systém rodičů.   

Většina knih popisuje způsoby, jak dosáhnout, aby děti udělaly to, „co mají“. Některé způsoby se zdají být fér vůči dětem. Vychází z řetězce: a) stanovit pravidla, b) říci dětem, co od nich očekáváme, c) co se stane, když to nesplní, d) připomenout jim pravidla, e) důsledně plnit, co se řeklo. Zdá se to být docela spravedlivé, když dítě ví, co se od něj očekává a zná důsledky svých rozhodnutí. Na druhou stranu už možná není tak fér důvod, proč rodiče používají tyto způsoby. Chtějí dosáhnout toho, aby dítě dělalo to, co oni chtějí. Ještě k pravidlům: „Pravidla nejsou ničím jiným než smlouvami, které vymezují svobodu a hranice jednání, aniž by byla dána v šanc láska“ (Prekop, J., 2001, s. 47). Ke smlouvám jsou potřeba vždy dvě strany, u zmíněných pravidel však často jedna strana chybí – děti.

Některé knihy se s problémem pravidel vypořádávají jinak: používají takzvanou metodu logických důsledků. Rodiče také apelují na dodržování některých pravidel, pokud je dítě nedodrží, důsledky z toho logicky vyplývají - např. dítě si nebude čistit zuby, bude mu páchnout z pusy, některý spolužák toho využije a zesměšní ho. Rodiče předem upozorňují dítě na tyto důsledky, ale volbu nechávají na dítěti. Je samozřejmě jasné, že mají na mysli bezpečí dítěte. „Rodič tedy dává dětem možnost, aby se rozhodovaly v určitých mezích a nesly důsledky svých rozhodnutí. Tím se rozvíjí osobní disciplína každého jedince. Tuto alternativu k systému odměn a trestů nazýváme ‚přirozené a logické důsledky‘“ (Dinkmeyer, D., McKay, D., G., 1996, s. 13). „Rodiče jsou často rozhořčeni a zlobí se na děti, protože nedělají to, co rodiče od nich chtějí. Tyto nepřátelské pocity hněvu a rozhořčení vyplývají ze snahy děti ovládat. Jestliže se ale rodiče rozhodnou, že nemusí děti ovládat (že mohou pouze stanovit meze a nechat děti, aby se samy rozhodly a poučily se z důsledků svých rozhodnutí), nemělo by se dostavit ani rozhořčení, ani hněv“ (Tamtéž, s. 29-30). V některých situacích je obtížné určit logické důsledky, pak se může stát, že logiku důsledků určují rodiče – dítě nemá v pokoji uklizené věci, rodič chce vyluxovat, logický důsledek stanovený rodičem: „Pokud se nerozhodneš si je uklidit sama, dám je do krabice a odnesu do sklepa.“ (upraveno - tamtéž, s. 90).

Další „taktiky“ více kladou důraz na komunikaci a interakci s dítětem. „Výchova není řadou ‚technik‘ nebo ‚manipulací‘ určených k tomu, abychom ovládli jinou lidskou bytost. Je to zvláštní druh vztahu mezi vychovatelem a dítětem. Tento vztah je tím, co vás spojuje. Stává se prostředkem předávání všeho, co svému dítěti dáváte a co od něho získáváte. Je součtem tisíců vzájemných interakcí, k nimž dochází mezi vámi a dítětem. Můžete dosáhnout dočasného vítězství, případně získat přechodnou kontrolu tím, že jako rodič použijete nějaké ‚triky‘, ale trvalého vlivu můžete dosáhnout pouze účinným vzájemným ovlivňováním (interakcí). Je to plod úspěšného navázání a udržování vztahu“ (Raser, J., 2000, s. 15). Kniha, z níž je tento citát, se snaží najít cestu, jak se vyhnout bojům o moc, ale zároveň mít stále vliv na dítě. Zajímavý a neobvyklý je důraz na vztah mezi rodičem a dítětem, resp. snaha o co nejlepší vztah, který je podle autora klíčem k úspěchu. „Strategická interakce znamená, že naše působení na dítě je plánováno s jistým záměrem. Tímto záměrem by mělo být naše předsevzetí zlepšit vzájemné ovlivňování, a tudíž celý vztah. Cílem je působit na dítě takovým způsobem, abyste posílili svůj vliv a zároveň aby kontakt byl příjemný pro dítě i pro vás, a tak jste se dítěti lépe přiblížili“ (Tamtéž, s. 21). Kniha nabízí rodiči různé role, které může ve vztahu k dítěti hrát, aby se vyhnul boji o moc. Například naslouchání: „Příklady výroků v této pozici: ‚Ještě nikdy jsem o tom takhle neuvažoval.‘ ‚To je zajímavé!‘“ (Tamtéž, s. 52). Nebo spolupráce: „ ‚Zdá se, že jsme se dostali do slepé uličky. Co kdybychom se znovu sešli a pohovořili si o tom.‘ (určitý čas v budoucnosti)“ (Tamtéž, s. 54). Zdá se, že použití moci není chápáno jako primárně negativní, ale jako nefunkční. Proto jsou nabízeny jiné cesty, jak ovlivňovat dítě.

Obvykle se v těchto knihách nedočtete, že jako rodiče máte děti ovládat: „Výchova a kázeň nemají dítě ovládnout. Naopak důraz na spolupráci umožňuje dítěti, aby se svobodně rozhodlo, že bude jednat odpovídajícím způsobem, protože takové chování pro ně bude smysluplné a pochopitelné. Když jedná správně, má z toho dobrý pocit. (…) Existují vůbec nějaké situace, kdy byste měli své děti ovládat? Ano, existují, a to zejména u malých dětí. Například vaše dvouletá dcerka si chce hrát s elektrickou zásuvkou. Jednoduše ji od toho pokušení odvedete. Prostě rozhodnete za ni. Nebo váš synek odmítá s vámi jít. Vezmete ho za ruku a odejdete“ (Severe, S., 2000, s. 24-25). Autor mluví o důrazu na spolupráci, odmítá ovládání. Jeden příklad, kdy rodiče zasáhnou, směřuje jasně k ochraně zdraví a života jejich dcery. V druhém příkladě ale není popsáno žádné hrozící nebezpečí, přesto autor dává rodiči plnou moc prosadit svou vůli bez jakékoliv snahy o spolupráci. 

Některé knihy přímo nemluví o problému moci, kterou by rodiče měli/y nebo neměli/y používat. Například zdůrazňují stanovení hranic, které mají pomoci dětem naučit se zodpovědnosti a respektování druhých lidí. Některé hranice vyplývají logicky a rodiče s nimi pouze seznamují děti – např. když nebudeš respektovat rozhodnutí druhého, může se stát, že si s tebou potom už nebude chtít hrát. Některé meze však musí stanovit rodiče – např. co rodiče považují za pořádek v pokoji dítěte, pokud ho vyžadují. Hranice mají velmi blízko k pravidlům.

Pokud se kniha zaměřuje na předání určitých hodnot dětem, nehovoří o tom, kdo má moc ve vztahu rodič-dítě. Zdá se ale jasné, že moc drží rodič, který rozhoduje, jaké hodnoty jsou správné a důležité. „V dnešním světě se dává přednost vlastnění a získávání. Hodnoty, které uvádíme, naopak souvisejí s bytím a dáváním. Jak jsme spokojeni se sebou záleží víc na tom, kdo skutečně jsme a co dáváme druhým, než na tom, co vlastníme. (…) Námi vybrané hodnoty: Hodnoty bytí (kdo jsme) poctivost, odvaha, mírumilovnost, samostatnost a výkonnost, sebekázeň a střídmost, věrnost a zdrženlivost, Hodnoty dávání (co dáváme druhým) oddanost a spolehlivost, respekt a úcta, láska, nesobeckost a citlivost, vlídnost a srdečnost, spravedlnost a milosrdnost“ (Eyrovi, L. a R., 2000, s. 13-14). Možná vám v tomto seznamu některé hodnoty chybí, přebývají nebo byste použili/y jiné pojmenování. Každopádně, pokud jste rodič, máte v tuhle chvíli obrovskou moc v rozhodování, jaké hodnoty se budete pokoušet předat svým dětem…

Knihy upozorňují na riziko, že použití moci ve snaze „zvládnout“ dítě, je často první po ruce. Někdy se dokonce zdá, že děti samy začínají bojovat o moc a vyzývají rodiče na pomyslný souboj. Někteří autoři a některé autorky rozlišují moc a autoritu, viz. příklad dvou rozhovorů.

„Toto je příklad rodiče, který používá moc.

‚Proč bych nemohl jít?‘

‚Protože jsem to řekl. Jsem tvůj otec.‘

‚Co to s tím má společného?‘

‚Všechno.‘

‚Půjdu stejně.‘

(Otec se rozčílí) ‚Varuju tě. Jestli na ten mejdan půjdeš, budeš mít velké potíže.‘

‚No jasně. Copak mi asi uděláš.‘

‚Však uvidíš.‘

Toto je příklad rodiče, který používá autoritu.

‚Proč bych nemohl jít?‘

‚Myslím, že to nebude bezpečné.‘

‚Já to zvládnu.‘

‚Bude se tam hodně pít. Možná se tam objeví i drogy. Nechci, abys tam chodil.‘

‚Já si poradím. Nemusíš mít strach.‘

‚Ty mi nerozumíš. Já ti věřím. V tom není problém. Nevěřím těm ostatním. Nemůžeš ovlivnit, jak se budou chovat.‘

‚Ale vždyť tam jdou všichni.‘

Vím, že bys tam moc chtěl být. Vím, že je to pro tebe zklamání.‘

‚Ale já tam chci jít.‘

‚Je mi to líto, ale nemůžeš. Můžeš podniknout něco jiného. Pozvi si třeba kamarády domů.‘“ (Severe, S., 2000, s. 144-145). 

Rozlišení moci a autority se týká i další úryvek, jedná se v podstatě o kritiku T. Gordona J. Dobsonem. „Doktor Gordon se ve své knize dívá na oba termíny (moc a autoritu, pozn. autorky) shodně a také je tak používá. (…) Uvedu tu pro zajímavost několik příkladů: 1. Snad nejčastější názor, který mají rodiče v kursech P.E.T. (Parent Effectiveness Training – Kurs efektivního rodičovství, pozn. autorky) na moc a autoritu, je to, že ji lze omluvit rodičovskou zodpovědností… (s. 190), 2. Jsem přesvědčen, že čím víc lidí začne chápat moc a autoritu komplexněji a uzná ji jako nemorální… (s. 191), 3. Děti nechtějí, aby se rodiče pokoušeli/y omezovat nebo měnit jejich chování tím, že jim budou hrozit nebo použijí své autority. (s. 188) (…) Podle mého náhledu jsou tyto dva pojmy od sebe odlišné jako láska a nenávist. Rodičovskou moc můžeme definovat jako zvůli v jednání s dětmi, která má vyhovět pouze sobeckým cílům dospělých. Jako taková nehledí na důležité zájmy malých dětí, které tyranizuje, a vytváří mezi dospělými a dětmi vztahy plné obav a zastrašování (…) Správná autorita může být naopak definována jako láskyplné vedení. Bez lidí, kteří činí rozhodnutí, a těch druhých, kteří jsou ochotni podle toho jednat, by v lidských vztazích nevyhnutelně vznikl chaos, zmatky a nepořádek. Láskyplná autorita je jevem, který stmeluje dohromady společenský řád a je naprosto nezbytný pro zdravé fungování rodinných vztahů“ (Dobson, J., 1995, s. 136-137, citace z Gordon, T., 1970, pozn. autorky). Obávám se, že se mi nepodaří vypůjčit si knihu T. Gordona, abych zjistila, jak vysvětluje svoje ztotožňování moci a autority. J. Dobson tyto dva pojmy rozlišuje poněkud zvláštně – moc chápe negativně a autoritu pozitivně. Projevuje se u něj přístup k autoritě jako k něčemu, co je nutné pro fungování společnosti.     

Zdá se, že knihy o výchově se shodují v tom, že rodiče mají své děti naučit spoustě dovedností, mají jim předat hodnoty a zkušenosti. Liší se potom v metodách, které doporučují. Obvykle zdůrazňují spolupráci, dodržování pravidel, vnímavý a důsledný přístup rodičů apod. Výchovný proces může být bolestný jak pro děti, které pravidla odmítají přijmout, tak pro rodiče, kteří z nich odmítají ustoupit. I s tím knihy počítají a nabízejí rady, jak prosadit zmíněná pravidla. V každém přístupu více méně rodič někdy používá moc a autoritu, aby něčeho dosáhl. Jejich míra záleží jak na rodiči, tak na využívaném přístupu, a na věku dítěte. Někdy je těžké je od sebe oddělit.

Pokud jsme anarchisty či anarchistkami, anarchofeministy či anarchofeministkami a věříme v principy rovnosti, svobody a špatnosti používání moci a existence hierarchie, měli/y bychom tyto principy uplatňovat ve svých životech. A tedy i ve výchově. Jak se tedy máme postavit k tak náročnému úkolu, jako je výchova dítěte podle anarchistických principů? Co vlastně chceme svým dětem předat, čemu je chceme naučit? A jak toho můžeme dosáhnout, aby se nelišila naše slova od činů? Je určitá hierarchie ve vztahu rodiče-děti nutná? Kde je hranice, kdy rodiče vytváří bezpečné prostředí pro dítě a kdy ho omezují zbytečně jen díky svému postavení? Jak umožnit dítěti svobodný rozvoj bez našeho „tvarování“ k obrazu svému? Na tyto otázky není snadné odpovědět, mimo jiné proto, že si na ně musí odpovědět každý/á sám/sama za sebe. Na druhou stranu by tyto otázky mohly či měly být podnětem k širší diskusi.

Zkusila jsem shrnout některé principy, které mi ve výchově připadaly důležité, a které přistupují k dítěti jako k rovnocennému partnerovi. Malé dítě potřebuje cítit bezpečí a jistotu, potřebuje vědět, že ho jeho rodina má ráda. Hodně situacím nerozumí, nezná důsledky svých rozhodnutí, proto potřebuje, aby ho rodiče chránili/y  před zraněními, aby mu důsledky jednoduše vysvětlovali/y a ukazovali/y. Postupně dítě začíná prozkoumávat svět, stává se samostatnějším, dostává od rodičů více prostoru. Rodiče mu čím dál víc vysvětlují, proč se nějaké věci dějí - např. proč by mělo jít spát. Rodiče už společně s dítětem mohou různé věci projednávat a domlouvat, utvářet jednoduché dohody. Pokud dítě dohody neplní, rodič může použít metodu logických důsledků. V některých případech to ale nejde. Co pak? Někdy může pomoci, když si o tom znovu promluví. Může pomoci i nalezení nějakého kompromisu. Dítě by mělo znát důvod, proč má něco udělat. Co když to nepomůže? Rodič může společně s dítětem vymyslet důsledek, který nastane, když dítě dohodu znovu poruší. Mělo by být pravidlem, že rodič, když přistupuje k jakémukoliv i dohodnutému trestu, vysvětlí, proč se tak děje. Důležitější než slova bývají činy. Děti vidí chování svých rodičů, to pro ně může být vzorem, jak jednat. Mohou si tak osvojit důležité hodnoty i dovednosti. Tím, že si rodič všimne a ocení podobné chování u dítěte, zvýší pravděpodobnost, že se tak zachová i příště. Dítě se tak může naučit spolupracovat a domlouvat se s ostatními dospělými i dětmi. Může se naučit vnímat svoje potřeby i potřeby druhých lidí. Rodiče tak dítě mohou podporovat v samostatném a tvořivém myšlení, aby se později mohlo rozhodovat podle sebe. Někdy mohou k pochopení některých zákonitostí dětem pomoci různé hry či příběhy. Čím je dítě starší, tím více dostává od rodičů prostor pro zodpovědnost a samostatnost. Tím více také konfrontuje rodiče a jejich přístup ke světu. Rodiče se snaží dát dítěti informace a zkušenosti, ale i prostor, aby mohlo objevovat. Na základě toho se pak může rozhodnout podle sebe, jaký životní styl a světonázor si zvolí.

Genderové hledisko ve výchově

Jak knihy o výchově přistupují k rolím ženy-matky a muže-otce? Některé rysy týkající se především otců jsem uvedla v článku Role otce v prvních letech života dítěte aneb opravdu má novorozence blíže k matce?! (Přímá cesta V, 2003, s. 4-5). Ve zkratce většina knih apeluje na spolupráci rodičů při výchově dětí. Pokud se jedná o malé děti, jsou pak rady častěji adresovány matce. Například: „Rodiče by měli znát stupně vývoje, na kterém se jejich dítě nachází. Nejprve je malé, bezmocné a vyžadující péči. Bezpodmínečně potřebuje jistý kontakt s jistou matkou, později i s otcem“ (Prekop, J., 2001, s. 17). Matky a otcové mají však odlišné úkoly ve výchově dětí. Od matek se čeká, že budou svým dětem předávat především citlivost a vnímavost, budou jim dávat pocit bezpečí. Od otců se očekává, že budou více zvládat případnou agresivitu dítěte, budou dodržovat důsledně pravidla. Ne vždy jsou tato očekávání přímo řečena. Někdy jsou patrná pouze z obrázků nebo z odlišných situací, ve kterých se mluví o matce, a ve kterých o otci. Například v knize Jak být dobrým rodičem (Prekop, J., 2001) je na většině obrázků, které vyjadřují mazlení nebo utišení dítěte, zobrazena matka. V knize Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít  (Raser, J., 2000) je na šesti obrázcích znázorněna interakce mezi matkou a dítětem, dvakrát není pohlaví druhého člověka poznat. Jednou je na obrázku znázorněn otec před zrcadlem, jak si se synem zavazuje motýlka, pod obrázkem je poznámka, že děti potřebují vzory. Na zbytku obrázků v knize (8) je zobrazeno dítě v různých situacích.

Knihy se liší v tom, jak tematizují pohlavní role rodičů a dětí. V některých knihách se autor/ka o této oblasti vůbec nezmiňuje, nebo tomu věnuje jednu kapitolku či odstavec, kde se odkazuje na vzory rodičů. Některé knihy mají „jasné“ představy, jaké role mají muž a žena hrát: „Ke vztahu muže a ženy patří to, že muž zůstává mužem a žena ženou. (…) Pokud v sobě opravdu silně jako žena cítím dobrou ženskou sílu, dokážu lehce snést to, že se mi muž prezentuje ve své biologické síle. Že mě podepře, když se mi nedaří dobře, nebo že mě přenese přes řeku a já přes ni nemusím skákat, že mi nese kufr nebo otevře dveře a sám vejde první do lokálu, aby mě ochránil před náhodným opilcem atd. Neponižuje mě to, ba naopak se mi to líbí jako můj doplněk, neboť žiji jako silná osoba. Ale je důležité, aby se muž cítil stejně“ (Prekop, J., 2001, s. 31-32). Pro autorčin osobní život je možná důležité, že se cítí být takovou ženou, která odpovídá zažitému stereotypu. Ale není mi jasné, proč tuto svoji soukromou volbu prezentuje jako jedinou možnou a správnou.

Jak se liší výchova chlapců a dívek a jak jsou postupně utvářeny jejich role můžete najít také v knihách o výchově. V článku Výchova chlapců a její vliv na partnerské vztahy (Přímá cesta V, 2003, s. 7-8) jsem se zaměřila především na chlapce, ale zmínila jsem se i o dívkách. Ve zmíněném textu je možné nalézt několik hlavních rozdílů výchovy obou pohlaví. Výchova chlapců je orientována více činnostně a výkonově. U dívek se více klade důraz na pořádnost a vnímavost (při hře s panenkami i při spolupráci s matkou při domácích pracích). Některé knihy o výchově se k tomu vůbec nevyjadřují, některé velmi málo. „Sexuální role předváděné rodiči jsou vodítkem pro děti. Od otce a matky se děti učí, jak má ve společnosti vypadat role muže a ženy. Na pozorování svých rodičů děti zakládají svůj přístup k druhému pohlaví. Model, který jim rodiče představují, mohou buď přijmout, nebo odmítnout“ (Dinkmeyer, D., McKay, D., G., 1996, s. 32). V tomto úryvku je cítit určitý rozpor - na jednu stranu je naznačená možná volba dětí („přijmout nebo odmítnout“). Na druhou stranu ve větě předtím je znát normativní přístup - „Od otce a matky se děti učí, jak má ve společnosti vypadat role muže a ženy“. Někdy se přístup knihy k rolím objeví jakoby náhodou: "Jak se chová džentlmen? Zejména chlapci by si měli osvojit zdvořilé chování. (…) Očekává se od mužů vlídné chování? Je to mužné být vlídný a zdvořilý?" (Eyrovi, L. a R., 2000, s. 138). I tento příspěvek působí trochu rozporně. Na jedné straně důraz na džentlmenství, na druhé straně otázka, zda by měli být muži vlídní? Pozitivně se dá chápat, že si autor a autorka jsou zřejmě vědomi/y odlišného tlaku kladeného na chlapce a na děvčata. Na základě toho jsou ochotni/y o tom s dětmi mluvit.

Pokud nechceme, aby naše děti byly omezovány genderovými stereotypy, musíme i toto hledisko brát ve výchově na vědomí. Jednání rodičů, jejich přístup k pohlavním rolím, jejich chování k sobě navzájem a k jiným lidem je hlavním zdrojem, ze kterého dítě může čerpat. Rodiče musí sami/y u sebe překonávat stereotypy, které je svazují, aby mohli/y dětem ukázat, že jinakost projevů je normální a že žádné omezující představy o ženské a mužské roli nejsou nutné. K tomu může pomoci, když se dítě stýká se širší skupinou lidí, např. se známými rodičů. Ti mohou představovat jiný pohled na partnerství či pohlavní role. Tím se může dítě vyhnout situaci, kdy bude považovat fungování ve své rodině za jediné možné a správné.

Pokud bych chtěla shrnout výsledek zkoumání knih o výchově, mohla bych říct, že mě nijak nepřekvapily. Více či méně (resp. více či méně otevřeně) odpovídaly tradičnímu přístupu k rolím i k hierarchii v rodině i ve společnosti. Kapitola sama pro sebe jsou knihy, které jsou silně ovlivněny křesťanskou morálkou svých autorů a autorek - mluví o oddanosti bohu, správném rozdělení rolí v rodině apod. Z toho důvodu jsem tyto knihy nekomentovala a ani příliš neprocházela.

Přínos některých knih o výchově bych označila jako snahu brát děti jako rovnocenné partnery (někdy je uváděn i věk, od kdy by se rodiče mohli/y tak k děcku chovat). Dalo by se tento přístup chápat jako hledání různých cest, jak děti nenásilně ovlivňovat a připravovat je na samostatnost. Z toho důvodu jsem se rozhodla zaměřit se v dalším článku na tyto pozitivní aspekty a vybrat pár nápadů, jak řešit různé situace ve výchově. Některé knihy si při klasických výchovných metodách zmíněných dříve vypomáhají různými hrami, které mají u dítěte podpořit a rozvíjet určité vlastnosti či dovednosti. I ty naleznete v mém dalším článku (viz str. ??? – doplnim ja:-).

Literatura

Cloud, H., Townsend, J.: Děti a hranice, Návrat domů, Praha 1999

Dinkmeyer, D., McKay, D., G.: STEP: Efektivní výchova krok za krokem, Portál, Praha 1996

Dobson, J.: Dětský vzdor, Návrat domů, Praha 1995

Eyrovi, L. a R.: Jak naučit děti hodnotám, Portál, Praha 2000

Gordon, T.: Parent Effectiveness Training, David McKay Company, Inc., New York 1970

Prekop, J.: Jak být dobrým rodičem, GRADA, Praha 2001

Raser, J.: Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít, Portál, Praha 2000

Roser, A., Weissová, L.: Rozvíjíme sebedůvěru dětí, Portál, Praha 1997 

Severe, S.: Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly, Portál, Praha 2000

Hedvika