Anarchofeministická skupina vás zve do Kladna 20. dubna od 14: 15 na krátkou přednášku s navazující diskusí na téma anarchofeminismus, revoluce všedního dne a volná láska. Proč anarcho-feminismus? Je volná láska pouze synonymem pro volný sex? V čem je podnětné překračovat zažité monogamní vzorce chování a jaká úskalí jsou s tím spjata?

Revolucí všedního dne je překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti, tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání. Vychází z předpokladu, že naše chování je naučené, je tedy možné ho měnit ve vzájemné interakci jedinců s okolím. Nechceme jen se založenýma rukama čekat na dobu, kdy nastane vhodná situace pro svržení kapitálu, patriarchátu a státu. Pakliže bychom se už dnes nesnažili/y překračovat omezující stereotypy v našem chování a nazírání na svět a neučili/y se vytvářet mocensky nezatížené vztahy, nebyli/y bychom připraveni/y na život ve svobodné společnosti.

Táto veta sa stala heslom druhej vlny feminizmu. Na prvý pohľad možno nepochopiteľná, najmä keď mnohí z nás majú stále pocit, že osobné by (predovšetkým v „aktivistickom“ živote) ani existovať nemalo.
Jej vysvetlenie je jednoduché – neexistujú dve sféry – jedna súkromná, dotýkajúca sa iba konkrétnej osoby, nášho správania k iným ľuďom, našich názorov na každodenné „apolitické“ starosti,  a nik iný by nemal právo zasahovať do tejto sféry. Druhá sféra je verejná, politická, aktivita v nej znamená vzdať sa osobnej, citovej účasti, často ospravedlniť formu našich vyjadrení a činov ich cieľom, účel by tu mal svätiť prostriedok. Osobná sféra bola (a stále čiastočne ostáva) zasvätená ženám, verejná sféra sa spája s mužmi.

Problematikou svobody, resp. svo­bod, se zabývá celý vědní obor, takže tenhle článek nebude aspirovat na detailní popsání této problematiky. Spíše o pokus vysvětlit, jak svobodu chápeme v kontextu anarchofeministické revoluce všedního dne.

Tvořivost je často spojována s výjimečným uměleckým nadáním a se schopností originál­ních a jedinečných nápadů. Zdá se, že skupina lidí, kterých se tento pojem týká, je tedy poměrně malá. V tomto pojetí by nejspíš větši­na z nás neuspěla. Takový postoj k tvořivosti a tvoření vůbec je hodně omezující. Většinou se s ním setkáváme ve škole, kde jsou děti rozděle­ny na ty, co něco umí (např. kreslit, vyrábět, zpí­vat) a na ty, co to neumí. Toto jasné označení ukončí často „kariéru“ dětských umělců, zač­nou podle něj samy sebe hodnotit. Začnou o sobě prohlašovat, že malovat nebudou, protože to neumí a nebaví je to.