Jak jsem se zmínila v článku Knihy o výchově aneb co nám radí literatura, výchova dětí podle anarchistických principů je (alespoň pro mě) plná otázek a obav, musí se vypořádávat se spoustou předsudků, musí být připravena čelit nepochopení okolí. Knihy o výchově nám v tomto směru nemohou být příliš vodítkem, protože odpovídají tradičním představám, jak má dítě na konci výchovného procesu vypadat. Přesto jsem v některých knihách nalezla zajímavé nápady a možné inspirace. Aby konstruktivní přístup alespoň trochu doplnil „destruktivní kritiku“, rozhodla jsem se vybrat pár situací a jejich řešení, které z mého pohledu rozvíjí rovnocenné partnerství mezi rodiči a dětmi.

Na úvod tohoto článku bych chtěla položit jednu z mnoha důležitých otázek týkajících se výchovy dětí: Jak a kdo nás vlastně připravuje na výchovu našich dětí? Odkud čerpáme nápady a způsoby, jak řešit různé situace s dětmi? Jistě si neseme hodně z naší rodiny a výchovy našich rodičů. Díky těmto zkušenostem si možná vytvoříme představu, co nám vadilo, co bychom dělali/y jinak, pochopitelně lépe. Nebo co nám přišlo užitečné, za co jsme nyní svým rodičům vděčni/y. Tato představa má jeden háček. Většinou si ji vytváříme tak říkajíc na sucho. Máme v hlavě vizi, jak by to mělo probíhat, ale nikdy ji předem nevyzkoušíme v praxi.