Při psaní našich článků si klademe jednu nemilou, leč odpovědi hodnou, otázku – jak se vypořádat s genderovou lingvistikou, jak naložit s tím, že náš jazyk (myšleno jazyk český) není genderově senzitivní? Tomuto tématu bylo věnováno třetí číslo Přímé cesty – Žena v jazyce. Musíme přiznat, že dosud neznáme na tuto otázku jasnou odpověď. Někde je řešení nasnadě a nebylo tedy pro nás tak těžké se na něm shodnout a aplikovat ho do svých článků. To je například cílené bojkotování generického maskulina (podstatná jména rodu mužského, která označují souhrnně muže i ženy – student, politik, doktor). Tento problém řešíme psaním i ženského ekvivalentu. Víme, že lpěním na  této zásadě se text prodlužuje a mnohdy nepůsobí čtivě, nicméně nám se to jeví jako nezbytné. Nechceme přistoupit na to, že se ženy vytratily z českého jazyka, nebo přesněji řečeno na to, že v něm obsaženy nikdy nebyly. Složitějším oříškem pro nás je vypořádání se s shodou přísudku s podmětem v minulém čase. V koncovkách sloves v minulém čase, kde podmět zastupuje ženy i muže, se gramaticky „správně“ používají koncovky mužského rodu, který je považován za bezpříznakový, což vlastně odpovídá generickému maskulinu v podmětu. Prozatím jsme se rozhodli/y pro nejradikálnější variantu, která se vlastně ani nenabízí. Jsme si vědomi/y, že používáním i/y na konci slovesa se dopouštíme pravopisné chyby. Ani nemůžeme říct, že se nám výsledný vzhled textu zdá optimální. Ačkoli jsme se o možnostech diskutovali/y, stejně se nám nepodařilo najít lepší řešení. Obdobně řešíme i situace ve shodě přívlastku. Budeme rádi/y, když naše „chyby“ rozproudí diskuzi na toto téma. Troufáme si tvrdit, že dodržováním pravidel českého pravopisu bychom se dopouštěli/y větší chyby než chyby pravopisné a estetické. Smířit se s tím, že jazyk, kterým mluvíme a píšeme, je sexistický, je pro nás jako smířit se s tím, že je takový svět. Jak píšeme, tak i přemýšlíme. A to přeci chceme jinak.

Redakce