Deváté číslo Přímé cesty, na které se čekalo několik let. Hlavním tématem je rodičovství a vše, co k tomu patří, tedy těhotenství, výchova. Novinkou je příloha pro děti – Děti útočí, ve které jsou netradiční omalovánky a příběhy.

Nezodpovědnost. Hazardování. Zahrávání si s cizím životem. Rozhodování za někoho jiného. Upírání možnosti svobodně se rozhodnout.

Jsem vegetariánka, jsem matka a společně s partnerem jsme rozhodli/y za naše dítě, že bude do té doby, než se bude schopno samo rozhodnout, také vegetariánem. Pro někoho naprostá samozřejmost, pro jiného nepřekonatelný problém. Všechna ta slova z úvodu musíme poslouchat teď, všechna ta slova jsem musela poslouchat v těhotenství.

Rodiče Jonášovi nikdy nelhali/y o Ježíškovi, vždycky se k němu snažili/y být upřímní a říkat mu pravdu. Každý rok měli/y vánoční stromek a pod ním dárky, o kterých Jonáš věděl, že jsou od mámy a táty. Stejně jako všechny ostatní děti se na tento den těšil, vždyť rozbalování dárků je přece zábava.

Vánoce se blížily a děti ve škole se bavily o tom, co jim letos Ježíšek přinese. Jonáš se těšil stejně jako oni, ale jako jediný věděl, že to není Ježíšek, kdo mu každý rok nosí pod stromeček dárky, ale jeho rodiče.

Jejich učitel, pan Tupý, cítil mezi dětmi velké vzrušení a radost z Vánoc. Proto dal dětem za úkol, aby nakreslily obrázek dárku, který si letos od Ježíška přejí ze všeho nejvíc. Jonáš však nevěděl, co má dělat, věděl totiž, že žádný Ježíšek není, proto mu ani nic nepřinese.

Pan Tupý si všiml, že jediný Jonáš nic nedělá. Zeptal se ho tedy před celou třídou, proč nekreslí stejně jako ostatní.