Anarchistky v Itálii

Liana M. Dubowy

Historie italského anarchismu není a nebyla oddělena od mezinárodního hnutí. První libertinské ideje formuloval již Carlo Pisacane (1818-1857) v první polovině 19. století. Carlo Pisacane byl silně ovlivněn francouzským anarchistou Pierrem Josephem Proudhonem. Svou činností pomohl připravit půdu pro myšlenky Michaila Bakunina, který  s konečnou platností formoval italský anarchismus.

Bakunin založil v roce 1869 první italskou sekci Mezinárodní asociace pracujících (v té době ovšem anglicky IWMA – česky MAP – mezinárodní asociace pracujících, čímž se ale myslelo mužů pozn. překladatelky), ze které se v následujících letech vyvinulo svébytné anarchistické hnutí. Teprve s pařížskou komunou (březen-květen 1871) získalo italské anarchistické hnutí na významu. Od roku 1871 se v Itálii objevila nová skupina aktivistů a aktivistek, nejvýznamnějšími postavami v této skupině byli/y: Errico Malatesta, Carlo Cafiero a Andrea Costa. Mimo jiné také prosadili/y zhruba od roku 1880 komunistický anarchismus jako vůdčí proud v italském hnutí. Tímto směrem se také orientovaly italské anarchofeministky.  Malatesta (1853-1932) patřil k těm anarchistům, kteří explicitně prosazovali absolutní rovnost mezi pohlavími. „Považujeme ženy za lidské bytosti jako jsme my, za bytosti, které volně nakládají se svými právy a prostředky, jimiž disponuje lidský rod, nebo by disponovat měl.“1 Ženy musí mít všechny možnosti jak rozvíjet své schopnosti, jak plně a svobodně rozhodovat o své vlastní osobě. Je třeba bojovat s „brutální arogancí mužů, kteří se považují za pány a vládce“, 2 a zničit náboženské a jiné předsudky. Stejně tak je třeba, plně osvobodit sexuální vztahy do té míry, aby spočívaly pouze na lásce. Péče o děti musí být úkolem celého lidského společenství a jejich výchova musí být v zájmu všech. 3 Zajímavé by bylo zjistit, jestli Malatesta měl úspěch tam, kde většina anarchistů ztroskotala: v praktickém uskutečnění. Naneštěstí je o tom známo jen velmi málo.

Ženy v italském anarchistickém hnutí
Ačkoli požadavky na zrovnoprávnění žen byly italskými anarchisty a anarchistkami již formulovány, vypadala realita poněkud jinak. Ženy v anarchistickém italském hnutí byly dlouhou dobu chápany jako družky a pomocnice mužů. Přitom se již v 19. století italské ženy aktivně podílely na činnosti anarchistického hnutí. Díky mužskému nazírání na historii  existuje málo zmínek v dílech o italském anarchismu, které by nám něco pověděly o ženách v italském hnutí. Většina zmínek se týká žen ve vztahu k mužským anarchistům.

Především jsou známa jména těchto anarchistek: Nella Giacomelli, Leda Rafanelli, Virgilia D`Andrea a Giovanna Berneri. Mnoho informací o životě těchto žen ale k dispozici nemáme.

O ženách, které zaujaly pozice v rámci I. internacionály, nám prameny ze  sedmdesátých let 19. století sdělují rovněž velice málo, zmínky v pramenech se týkají dvou : Luisi (Gigii) Minguzzi z toskánské sekce a Vincenzi Matteuzzi z umbrijské sekce. Minguzzi založila v říjnu 1876  čistě ženskou sekci internacionály ve Florencii, další sekce v Perugii, Aquilii, Pratu a Carraře následovaly jejího příkladu. Ženy v těchto skupinách propagovaly nezávisle na zbytku anarchistických sekcí svůj vlastní feministický program, vytvářely propagandu, zúčastňovaly se konferencí a byly kvůli svým aktivitám a svému smýšlení pronásledovány státní mocí stejně jako jejich mužští soudruzi.4 Jako příklad jejich feministické produkce uveďme manifest s názvem: „Ke všem pracujícím italským ženám“, který  publikovaly Luisa Minzzugi, Assunta Pedani a Amalia Migliorini pro své soudružky. Požadovaly uznání ženám příslušejících lidských práv, respektování důstojnosti žen, právo na vlastní výdělek a nezávislý a svobodný život. Mimo to se v manifestu jasně distancovaly od emancipace, o kterou usilovaly ženy ze středních vrstev, a místo toho požadovaly „lidskou emancipaci“.

Italské anarchofeministky se stejně jako anarchofeministky v Německu necítily být součástí feministického hnutí, ale považovaly se v první řadě za anarchistky, to však neznamená, že by nekritizovaly chybějící vyrovnání anarchistů s feministickými idejemi. Ženy, které se angažovaly za libertinské ideje, byly v italském feministickém hnutí stále menšinou. Přesto ale vykazovaly feministické skupiny šedesátých let 20. století určité anarchistické principy, jako například: odmítnutí hierarchie, princip konsensu, rotace funkcí a snaha o eliminaci hierarchie na základě vědomostí a podobně.

Jedna ze skupin, která se explicitně rozhodla pro nehierarchické uspořádání, byla Anabasi, která byla založena v červnu 1970 a byla aktivní do roku 1975. Pro ženy z Rivolta Femminile5, ze skupiny, která vznikla v létě 1970, platily tyto principy rovněž: Na základě těchto principů se odhodlala v roce 1972 jedna ze zakladatelek - Carla Lonzi - neúčastnit se dále pravidelných týdenních setkání Rivolty Femminile, protože cítila, že se stává vůdčím vlivem ve skupině a díky tomu i centrální osobou. Uprostřed  roku 1973 se skupina rozhodla (v této době se sestávala z 12 členek) nadále se nescházet na pravidelných týdenních schůzích. Nicméně dlouhou dobu po té udržovaly její členky spolu intenzivní kontakt a pokračovaly ve své publikační činnosti až do konce 80. let 20. století.

Anarchofeministické skupiny v Itálii
To málo materiálů, které o anarchofeministických skupinách v Itálii máme, jako například jimi vydávané noviny, letáky a články v anarchistických časopisech, je zpravidla zahrabáno hluboko v anarchistickém archívu Centro Studi Libertari G. Pinelli v Milánu. Udělat si úplný přehled je dost těžké, takže si můžeme představit pouze několik málo skupin, zejména ze severní Itálie. Informace o nich pocházejí z archivu FAI6 (Miláno) a z Centro Studi Libertari. Není pochyb, že podobné skupiny existovaly i v jiných městech v Itálii.

Organizzazione delle Donne Libertarie (Organizace libertinských žen)
Se vznikem nového ženského hnutí ve 20. století byly feministické otázky diskutovány ve zvýšené míře i v anarchistických kruzích, bylo také založeno mnoho anarchofeministických skupin. Anarchistky z Livorna, Embolie a Florencie založili v roce 1977 Organizzazione delle Donne Libartarie – ODL, která byla  jako organizace zahrnuta do Federazione Anarchica Italiana – FAI (Italská anarchistická federace). ODL  chtěla především oslovit ženy a vyjadřovat se k jejich problémům. Teoretický vývoj ženského hnutí7 ODL kritizovala. ODL vycházela z problémů, které potkávají ženy ve všech oblastech života a předmětem kritiky se pro ně stala celá společnost. Tato organizace chápala své členky jako prostředek, jak ukázat ženám komunistický anarchismus coby alternativu ke stávajícímu systému.8 Že byly feministické otázky zanedbávány v rámci anarchistického diskurzu, bylo ženám z ODL jasné jako facka. „Stejně, i když se muži definovali jako přímluvci za libertinskou společnost, neslo se jejich chování vůči ženám stále více či méně v duchu autority“.9

Na základě radikálně feministického principu, stejně jako i jiné ženské skupiny, se ODL rozpadla: Ačkoliv v první řadě byly tyto skupiny určeny ženám,  rozhodly se neuzavřít svoje setkání mužům. Vytvořit svobodné prostory pro ženy se nezdálo být prvořadým cílem ODL. Místo toho chtěly tímto způsobem vyjádřit, že jejich politika je zamířena na obě pohlaví. Od separatismu ženských organizací se ODL distancovala s argumentem, že ve stávající společnosti jsou vykořisťováni i muži, a to na jedné straně jasně stanovenou genderovou rolí a na straně druhé kapitalismem. Boj za emancipaci musí zahrnovat obě pohlaví a musí ústit ve svobodnou společnost.10 V oddělených skupinách ženského hnutí spatřovala ODL nebezpečí, že sexismus bude považován za samostatný jev, který je na ostatním utisku nezávislý, místo aby se naopak hledaly a vnímaly souvislosti s jinými formami útisku a diskriminace. Přesto spatřovaly ženy z ODL nutnost  vlastní ženské skupiny. Požadovaly autonomii při práci na feministických tématech. (Trochu si to odporuje, ale s tím překladatelka nic neudělá)

Co jiného se dalo od anarchofeministické skupiny očekávat, než že se ženy z ODL pokoušely zabránit vzniku mocenských pozic, nechávaly rotovat organizační funkce, prosazovaly samosprávu projektů a jako klasický prostředek boje chápaly anarchistickou přímou akci. Podle toho také zaujaly stanovisko k debatě ohledně znění zákona o interrupcích, která se rozhořela v sedmdesátých letech 20. století. Ženy z ODL zcela odmítly parlamentní řešení, zákon podle nich nemohl ženám nijak zásadně prospět. Rovnostářská společnost mohla být dle jejich názoru dosažena pouze těmi prostředky, které odpovídaly požadovaným cílům.11 Místo návrhu zákona požadovaly anarchofeministky úplné sebeurčení žen a možnost kontroly svého vlastního těla - toto byla pozice, kterou částečně zastávaly i radikální feministky.12  To však v kampani za tento zákon nakonec zaniklo. ODL chtěla problematiku potratů zmírnit lepším a větším rozšířením antikoncepčních prostředků pro obě pohlaví, spojeným s hlubším výzkumem, dále chtěla zřídit samosprávné poradny pro ženy a organizovat kompletní sexuální osvětu již od raných školních let.

Za stejně bezúčelnou kampaň, jako byla ta za interrupční zákon, považovala ODL snahu ženského hnutí o rovné pracovní příležitosti. Vykořisťování ženy v domácnosti je srovnatelné s vykořisťováním v zaměstnání. Od tohoto druhu emancipace je nutné se osvobodit.13

Boj za osvobození žen považovaly anarchistky z ODL za první krok v boji proti státu a jeho institucím. Svoje názory se snažily šířit vydáváním časopisu Bollettino delle Donne Libertarie (1977) a letáků.

Collettivo Donne Libertarie di Milano (Kolektiv milánských libertinských žen)
ODL nebyla v sedmdesátých letech jedinou anarchofeministickou skupinou. Další skupinou působící v Itálii byl kolektiv libertinských žen v Miláně, založený roku 1976. Tento kolektiv se zaměřil na analýzu současné situace žen ve společnosti. Mezi jinými anarchistickými stanovisky chtěl diskutovat o tom, co mají anarchistky společného s ostatními utiskovanými ženami. Jedno z přednostních témat na týdenních setkáních bylo například dvojí zatížení zaměstnaných žen,14 problematika potratů a násilí na ženách. Na počátku spolu ženy trávily víkendy, kde se učily sebeobraně a poznávání svého těla. Kvůli nedostatku času musely naneštěstí tato setkání postupně zrušit.

V březnu 1977 vyšel kolektiv poprvé na veřejnost, a to s Bollettino delle Donne Libertarie N. O – tedy se stejným názvem publikace jako v tom samém roce ODL. Také anarchistky z Verbanie, Veneta a Firie pracovali na podobné prezentaci.

Praktické otázky byly pro kolektiv vždy v popředí. Například otevírací doba školek, která nekorespondovala s pracovní dobou mnoha zaměstnaných žen, které kvůli tomu nestíhaly přijít včas do práce. Dalším problémem, kterému se kolektiv aktivně věnoval, byla absence žen v zaměstnání, když bylo dítě často nemocné. Dále se členky věnovaly souvisejícím problémům. Analýzou se pokoušely rozebrat představu o mateřství jako naplnění ženy: Ženám s dětmi, které byly zaměstnané, byly neustále házeny klacky pod nohy a díky tomu se více a více utužoval patriarchální systém. Samotný přístup k zaměstnání mimo domov, jak propagovali/y marxističtí komunisté a komunistky, nemohl utiskování žen odstranit: Když byla žena zaměstnaná, neodstranilo to samo o sobě povinnosti, jako byla péče o děti, a očekávání, že žena splní svou „ženskou“ roli a bude krásná, vlídná, přístupná a přitažlivá.15Milánské anarchofeministky  nespatřovaly  žádnou změnu k lepšímu, když se ženy integrovaly do společnosti a obsadily do té doby mužská místa- díky tomu nebude společnost méně utvářená násilím. Toto násilí mj. obsahuje rozdílnou socializaci pro a ženy a muže, ženy se díky ní učí být slabé, poslušné, a pokorné.16 Požadavek kolektivu zněl: Žena musí být uznávána jako subjekt, tzn. jako aktivní členka společnosti, která bude definována samostatně, a ne svým vztahem k muži.17

Collettivo Donne Libertarie di Trobaso – MI (Kolektiv libertinských žen z Trobasa)
Také v provincii Miláno – resp. v okolí města - existoval v polovině sedmdesátých let 20. století anarchistický ženský kolektiv. Colettivo Donne Libertarie di Trobaso zdůrazňovalo význam společného boje mužů a žen proti útlaku a systému. Konkretizovalo dva faktory: na jedné straně nemožnost rovnocenné společné práce obou pohlaví, a to do té doby,  dokud budou trvat autoritářské vztahy mezi nimi a dokud muži neuznají tuto problematiku za hodnou diskuse,18 a psychologii žen na straně druhé – ta byla podmíněná strachem, pocitem méněcennosti a viny, který byl v ženách díky patriarchální socializaci hluboce zakotven.19 Anarchofeministky z Trobasa z toho všeho vyvodily logický závěr a založily skupinu nezávislou na mužích, takové řešení však považovaly za nutné pouze dočasně. Co do obsahu kladly anarchofeministky z Trobasa důraz na analýzu situace žen ve společnosti, jak se o tom můžeme dočíst v obou vydáních  Bollettino Donne Libertarie. Jako oblast útisku a vykořisťování žen určily to samé jako ženské hnutí: práce v domácnosti a plození dětí, což silně podporoval stát. Jako další oblasti útlaku označily frustraci z reprodukce pracovních sil.

Ve svých novinách anarchofeministky zdůrazňovaly, že ženy v domácnosti vykonávají více jak osm hodin denně těžkou, monotónní a nudnou práci a ještě k tomu nemají prázdniny, volné dny ani svátky. Tématem číslo jedna byly v sedmdesátých letech v Itálii potraty. I Collettivo Donne Libertarie di Trobaso se zaobíralo touto tématikou. Členky požadovaly absolutní možnost sebeurčení a kontrolu vlastních těl ženami samými, svobodný přístup k antikoncepčním prostředkům a lékařské péči. K tomuto problému se vyjádřily takto: „Antikoncepci, aby nemuselo docházet k potratům – svobodně si moci zvolit potrat, aby nedocházelo k úmrtím“.20  Požadavkem za změnu zákona o potratech bylo rozhodování o lidských tělech přeneseno na stát. Tuto zkušenost se anarchofeministky, ale i jiné skupiny snažily zprostředkovat ve svých knihách. Anarchofeministky se distancovaly mimo jiné od skupiny Rivolta Femminile, která sice odmítla zákon, ale nikoliv stát jako takový.21

Útisk žen lokalizovaly libertinské ženy ve společenském upřednostňování ideálu krásy, který byl prosazován v médiích, a který se utvářel rodově specifickou socializací. Ženy, jež tomuto ideálu neodpovídaly, se cítily tlusté a ošklivé a pokoušely se pomocí nabízených reklamních produktů ideálu přiblížit. Tím se vydávaly v šanc kapitalistickému systému a zároveň ho podporovaly.  

Pro Donne Libertarie di Trobaso byl „jediný správný feminismus ten absolutně libertinský“.22 Již pojem feminismus pro ně zahrnoval anarchistické principy jako antiparlamentarismus a odmítnutí autority a hierarchie. Především antiparlamentní postoj odděloval anarchofeministky od italského ženského hnutí, mnoho feministických skupin  se přimlouvalo za zákon o rovnoprávnosti žen.     Anarchofeministky z Trobasa v tom viděly rozpor a formulovaly to takto: Přenechání řešení problémů státu, který tyto problémy sám vytváří, je absurdní.

Další rozpor: Italské feministky – především z buržoazních vrstev – viděly často muže jako kořen všeho zla, na rozdíl od nich anarchofeministky zdůrazňovaly, že i muži jsou obětí systému díky socializační roli, která je jim určena. Solidarita anarchofeministek platila zejména proletářským ženám, kdežto buržoazní feministky se především snažily dobýt mužská privilegia, aniž by kritizovaly privilegia samotná. I zrovnoprávněná žena může být utiskovatelkou.23    

80. léta: Collettivo Le Scimmie (Kolektiv Opic)24
Najít počátek nerovnosti mezi muži a ženami znělo jako vytyčení cíle ženského anarchistického kolektivu, který byl založen v Miláně v roce 1982. Jejich východiskem byl antropologický výzkum. Ženy z Collettivo Le Scimmie byly všechny již dříve aktivní v anarchistickém hnutí a byly v něm aktivní i po založení Collettiva.  

Zveřejnění jejich práce je nám sotva k dispozici. To, co se dochovalo, je pár článků v anarchistickém časopise Volontŕ a A-Rivista Anarchica, a to je naneštěstí všechno, co nám z jejich díla zbylo. Le Scimmie zaujaly např. stanovisko k jednomu článku od Rossely Di Leo, ve kterém ona předkládá model, který jde k jádru problému nerovnosti mezi pohlavími. Kolektiv jí vytýkal příliš perfektní popis počátku asymetrie mezi mužem a ženou. 

Na základě zkušeností různých žen různého věku z různých životních oblastí, které braly Le Scimmie jako výchozí bod, chtěl kolektiv měnit společnost. „Chápaly jsme jako nevyhnutelné znovu dát dohromady oddělené mužské a ženské prvky v každém z nás, nemohly jsme začít nikde jinde, něž v přítomnosti, tzn. v realitě oddělených mužských a ženských prvků, protože to bylo to jediné, co jsme měly.“25 V časopise A-Rivista Anarchica vytvářel kolektiv pomocí článků o práci, mateřství, sexuálním násilí a sexualitě těžiště k tématu anarchofeminismu. Pomocí rozhovorů chtěly Le Scimmie dotvořit průřez životní realitou žen, od toho se dále odvíjela kontinuální diskuze o nadhozených tématech, ze které vyplynulo: „Více otázek než odpovědí, více pochybností než jistoty. Ale my jsme měly silnou vůli ptát se nás samých i ostatních, jestli jsou nyní muži a ženy to samé jako svět. Aby se konečně mohli společně změnit.“26

Z němčiny přeložila Tamara
Lohschelder, Silke: Anarchofeminismus, Auf dem Spuren einer Utopie, UNRAST-Verlag, Münster 2000

Poznámky:

1. 1. Malatesta E., Al caffe, str.74
2. 2. Zoccoli H., Die Anarchie, str.334
3. 3. Malatesta E., Al caffe, str.75-77
4. 4. Pernicone N., Italián Anarcism 1864-1892, str.70
5. 5. Rivolta Femminile byla feministická skupina, nikoli anarchofeministická (pozn. překladatelky)
6. 6. Italská Anarchistická federace
7. 7. Když autorka zmiňuje ženské hnutí, myslí tím to, co my dnes chápeme jako liberální feminismus, i když ten v té době nebyl tak jednoznačně vyprofilován a také tak dominantní jako dnes. (pozn. překladatelky)
8. 8. Organizzazione delle Donne Liberatrie, Bollettino N. 3, str.3 a 5
9. 9. ODL, Bollettino N. 1, str.1
10. 10. Anarchie e bello, str. 6-7
11. 11. ODL, Bollettino N. 3, str.14
12. 12. Radikální feministky byly v mnohém anarchofeministkám podobné, ale cítily se být spíše součástí feministického hnutí. (pozn. překladatelky)
13. 13. ODL, Bollettino, N. 1, str. 4-6
14. 14. ODL, Bollettino, N. 1, str.3
15. 15. Collettivo delle Donne Libertarie di Milano, Bollettino N. 0, str.8-9
16. 16. Collettivo delle Donne Libertarie di Milano, Bollettino N. 0, str.12
17. 17. Collettivo delle Donne Libertarie di Milano, Bollettino N. 0, str.15
18. 18. Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N. 2, str.9
19. 19. Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N. 2, str.1
20. 20. V originále: „Anticoncezionali per non abortire – aborto libero per non morire“, Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N.1, str.6
21. 21. Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N. 1, str.6
22. 22. Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N. 2, str.10
23. 23. Donne Liberatie di Trobaso, Bollettino N.1, str.4
24. 24. Německy je opice: der Affe, což je mužský rod, od toho uměle utvořen ženský rod je: die Äffinen, (Tak nazývá autorka tuto italskou anarchofeministickou skupinu) ale v češtině je opice zase rodu ženského stejně jako v italštině. Takže se přes německý novotvar dostáváme zpět k ustálenému tvaru: Ta opice. (pozn. překladatelky)
25. 25. Colettivo Le Scimmie, Pianeta Donna, str.26
26. 26. tamtéž