Alternativní školy v rámci institucionálního povinného vzdělání

Účelem tohoto článku není podat vyčerpávající přehled o alternativních školách a tendencích na celém světě v historii a současnosti, ale spíše se trochu zabývat tím, co to vlastně alternativní škola je, jak moc je alternativní, vůči čemu se vymezuje atd. Nicméně hlavní náplní toho textu je přiblížit realitu alternativních škol v České republice. Mnoho z nás stojí nebo bude stát před otázkou, do jaké školy poslat své dítě.

 

Základní škola – jediná povinná etapa školského systému

Celý tento text se bude věnovat pouze základní škole. Proč? Protože její pozice v rámci institucionálního vzdělávání je výjimečná díky tomu, že je povinná pro všechny děti bez výjimky (resp. výjimkou je domácí vzdělávání pro 1. stupeň ZŠ, podrobněji níže). Proto se také většina alternativ uplatňuje na základní škole a proto jsou také její osnovy a kurikula nejvíce diskutována. Ze stejného důvody si základní škola zaslouží důslednou anarchofeministickou analýzu. V české republice trvá základní škola devět let. Těchto devět let (v případě domácího vzdělávání čtyři) - ať chceme nebo nechceme - musí děti strávit ve škole. Proto je dobré orientovat se jaké jsou dostupné možnosti alternativních ale i nealternativních škol. Samozřejmě nezáleží pouze na škole jako takové, ale na konkrétních vyučujících a kolektivech dětí. Samozřejmě jsou další faktory, na jejichž základě školu vybíráme, jsou to např. vzdálenost od domova, prostředí, bezbariérový přístup, vegetariánská strava ve školní jídelně atd.

 

Alternativní škola

Co je to vlastně alternativní škola? Pod tímto pojmem můžeme rozumět jakoukoliv školu, která se vymezuje vůči průměru. Tato definice se nám může zdát velice obecná, stejně jako samo slovo alternativní. Alternativní škola může být lepší, zároveň ale i mnohem horší než běžná škola. Její vymezení od běžné školy může být v osnovách, v přístupu k dětem, v zařízení školy, v didaktice, v přístupu k hodnocení, jednotlivým předmětům atd. Každopádně je třeba si uvědomit, že aby alternativní základní škola mohla být právoplatným stupněm ve vzdělávacím systému, musí být schválena ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Toto jednak vyplývá z povinnosti každého dítěte navštěvovat základní školu. Co se týče alternativních středních škol, tak tam nastává problém návaznosti na VŠ uznání maturitní zkoušky. Tato realita už sama od sebe dává jasné mantinely  tomu, jak až moc může být daná škola alternativní.

 

Alternativa, nealternativa

Všechny základní školy v České republice se řídí ústředním dokumentem vydaným ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy, který se jmenuje Standard základního vzdělávání. Tento dokument byl vydán v roce 1995, a znovu po doplnění v roce 1997. V tomto dokumentu jsou  popsány vzdělávací cíle a kmenové učivo základního vzdělávání, jak pro celou základní školu, tak zvlášť pro první stupeň. Vzdělávací cíle standardu formulují, k čemu má základní škola dítě dovést, k jakým postojům, znalostem a dovednostem: „V souladu s všeobecnými záměry školské politiky, formujícími se postupně v procesu transformace naší vzdělávací soustavy, se očekává, že v průběhu povinné školní docházky získají žáci základy kvalitního, funkčního a moderního všeobecného vzdělání v rozsahu jejich potřeb, předpokladů a možností, že se bude kultivovat  jejich osobnost po stránce rozumové, emocionální i volní, že se bude rozvíjet jejich tělesná zdatnost a pohyblivost, že budou uvedeni do základních životních, duchovních a mravních hodnot, že získají orientaci v sobě samém i v další životní dráze. V horizontu základního vzdělávání je autonomní a odpovědná osobnost budoucího občana demokratické společnosti, schopná samostatného myšlení a rozhodování v základních životních otázkách a připravená k zdravému a činorodému životu. Základní vzdělávání se chápe jako pomoc poskytovaná mladým lidem při hledání vlastní cesty životem, jako nabídka prostředků, které budou v různých situacích nezbytně potřebovat.“ Ovšem jaké jsou ty mravní, duchovní a životní hodnoty demokratického státu se můžeme jen domýšlet na základě vlastní zkušenosti. …

Kmenové učivo základního vzdělání je ve standardu formulováno takto: 1) oblast jazyková (Český jazyk a literatura, cizí jazyk), 2) oblast matematiky, 3) oblast přírodovědní (fyzika, chemie, biologie a geologie, geografie), 4) oblast společenskovědní (historie, člověk a společnost), 5) oblast estetickovýchovná (hudební aktivit a hudba, výtvarné umění a výtvarné aktivity), 6) oblast zdravého životního stylu (tělesná výchova s port, výchova ke zdraví), 7) oblast pracovních činností a dovedností.

     Sexuální výchova je zařazena do oblasti zdravého životního stylu, to jen tak pro zajímavost.

 

Školní programy

V rámci standardu základního vzdělávání existují tři MŠMT vydané vzdělávací programy, podle kterých se učí na běžných, ale i na některých alternativních základních školách. Jedná se o program základní škola, obecná škola a národní škola. Program základní škola je nejstandardnější, jím prošla většina z nás. Jedná se de facto o upravené osnovy, které platily před rokem 1989. V současné době ho navštěvuje zhruba 87% žáků a žákyň prvního stupně ZŠ. Dalo se by se bez nadsázky říct, že v tomto programu je cíl výuky podřízen obsahu. Program Obecná škola má méně konkrétní osnovy, tudíž dává větší prostor vyučující/mu, jehož/jejíž role je mnohem tvárnější a významnější než v programu Základní škola. Zároveň  umožňuje více rozvíjet mezipředmětové vztahy a klade velký důraz na občanskou výchovu. V rámci tohoto programu jsou také volitelné předměty. Navštěvuje ho asi 11,4 % dětí. Program Obecná škola se poměrně se výrazně odlišuje jak od programu Základní škola tak od následujícího programu Národní škola, není tedy  praktické ho s nimi kombinovat. (Např. když se rodina/komunita stěhuje atd.) Nejmladším programem je Národní škola. Tento program byl vydán v době, kdy už si většina škol vybrala jeden z předešlých dvou. Navštěvuje ho tedy pouhé 1,2 % dětí. Tento program klade nejvíce ze všech důraz na získávaní dovedností namísto klasického encyklopedického vzdělávání.

     Podle těchto programů učí i většina alternativních škol, výjimkou jsou školy waldorfské, které mají svůj vlastní vzdělávací program schválený MŠMT.

 

Alternativní školy v ČR

Jedná se jednak o školy, které jsou koncipovány podle starých alternativních metod, které se rozvíjely zejména mezi 1. a 2. světovou válkou v rámci hnutí nové výchovy. Pedagogika nové výchovy by se dala stručně shrnout tímto heslem: je třeba  znovu objevit dítě. Nová výchova vycházela z předpokladu, že čím plněji bude dítě dítětem, tím lepším bude dospělým. Zkrátka chápat dítě jako subjekt a nikoli pouze jako objekt, který má naplňovat naše požadavky. Velice významný byl i důraz kladený na manuální a technickou činnost. Jednostranný intelektualismu byl představiteli a představitelkami hnutí nové výchovy silně kritizován. 2. světová válka znamenala do jisté míry červenou pro reformní pedagogiku, a to nejen v zemích východního bloku. Na západě byla zase pedagogika dlouho podřízena objektivním společenským potřebám. Výjimky existovaly vždy, nicméně dodnes se čerpá zejména z období nové výchovy. U nás se z celé škály více či méně zajímavých alternativních  a přínosných škol uchytily tyto tři: Waldorfská škola, Montessori škola, a Daltonská škola (v modifikované podobě). Nicméně podle mého názoru jsou to ty nejméně novátorské. Z novějších typů alternativních škol u nás najdeme školu Začít spolu, Zdravou školu, Integrovanou tematickou výuku a domácí vzdělávání.

 

Montessori škola

 

Vznik
Maria Montessori (1870-1952) byla italská lékařka, která se věnovala nejprve dětem mentálně postiženým. Prostřednictvím přátelské atmosféry a podnětného prostředí včetně speciálních pomůcek dosahovala u svých svěřenců velmi dobrých výsledků. V roce 1907 založila v Římě pro chudé děti Dům dětství (Casa dei bambini), kde se montessoriovské metody a pomůcky poprvé začaly používat pro vzdělávání dětí zdravých. Pro montessori pedagogiku je ústředním pojmem tzv. normální rozvíjení dítěte. Vychovatelé a vychovatelky jsou jen pomáhají a radí, nic víc. U nás byl vzdělávací program schválen v květnu 1998 a v současné době zde existují čtyři Montessori školy.

 

Jak vypadá Montessori třída
Třída je rozdělena na tzv. centra - to jsou vlastně stolky, ke kterým náleží dobře přístupné police s různými pomůckami podle zaměření - psaní, čtení, matematika, kosmická výchova (tj. přírodní vědy a vztah ke světu kolem nás). Mezi centry je dostatečný prostor pro děti, které by chtěly pracovat nebo odpočívat na koberci.

Jak probíhá výuka
Nový den obvykle začíná kratší společnou činností (povídání v kroužku o tom, co je nového a např. chvilka společného čtení či zpěvu). Poté si každé dítě samo volí, co půjde dělat dál - vybere si pomůcku nebo pracovní list a může si sednout ke stolu či na koberec. Úkolem učitele je připravit podnětné prostředí a pomůcky, potom už děti nevyrušuje z jejich soustředění, ale pozoruje a pomáhá pouze tam, kde je to třeba. Pomůcky jsou vytvořeny tak, aby dítě samo mohlo kontrolovat řešení. Např. na obrázku má dítě označit písmeno „b“ - po otočení samo vidí, zda odpovědělo správně. Každé dítě tak může postupovat vlastním tempem. Přirozeně si volí úkoly, které nejlépe odpovídají jeho stupni vývoje, a díky tomu poměrně snadno a rychle novou dovednost zvládne (období ideální pro rozvoj nějaké dovednosti se nazývá senzitivní fáze). Zpočátku učitel také sleduje, zda se dítě věnuje rovnoměrně všem předmětům, ale děti se to časem naučí hlídat samy.

Společně probíhá výuka výchov (tělesná, výtvarná, hudební, pracovní, popř. dramatická), které nemusí být realizovány jako hodinové celky.

Obecná charakteristika

Výuka probíhá ve věkově smíšených skupinách (1. - 5. třída).
Protože je Montessori pedagogika do značné míry založena na schopnosti dítěte ponořit se do práce s pomůckou, není vhodná pro děti hyperaktivní (nevydrží se přirozeně soustředit).
Velmi vhodné je, aby dítě před nástupem do Montessori školy navštěvovalo Montessori školku.

Daltonská škola

 

Vznik:
Experimentální střední školu založila v Daltonu (USA) Helen Parkhurst r. 1919. Spolupracovala i s M. Montessori. U nás začaly školy s daltonskými prvky vznikat ve spolupráci se školami Holandskými. V současnosti existuje asi šest škol. Z daltonského plánu čerpají opravdu jen prvky.

Jak vypadá daltonská třída
Jednotlivé třídy se samozřejmě liší, ale obecně lze říci, že uspořádání lavic by mělo umožňovat pohyb po třídě, skupinovou i samostatnou práci. Někde se lavice na potřebnou dobu přemisťují.

Jak probíhá daltonská výuka
V původním daltonském plánu děti sepisovaly s učitelem/kou měsíční smlouvy o zvládnutí učiva. Samostatně nebo ve skupinách potom pracovaly v odborných pracovnách vybavených potřebnými pomůckami. Učivo na jeden rok mohly zvládnout i dříve nebo později. Pro zlepšování mluveného projevu se pořádaly dětské konference k různým tématům.

V českých školách se vyučuje pouze v daltonských blocích např. třikrát týdně jednu vyučovací hodinu. Blok je obvykle věnován procvičování a opakování látky. Děti si vybírají, kterému předmětu se budou v konkrétním bloku věnovat, a poté plní úkoly (povinné, nepovinné a tzv. extra úkoly navíc) z příslušného pracovního listu. Využívají přitom literaturu, v případě, že si neví rady, mohou žádat o pomoc spolužáka či spolužačku. Řešení úkolů bývají vyvěšena ve třídě pro snadnou sebekontrolu a splnění úkolů děti zaznamenávají na přehledné tabule, díky nimž vidí i učitel/ka kolik a jaké práce komu zbývá.

Obecná charakteristika
Děti v některých brněnských třídách mohou sedět na nafukovacích míčích (pokud jim je rodiče koupí). Aktivnější děti pohupováním uvolňují pohybový neklid a dokážou se lépe soustředit na výuku.

 

Waldorsfká škola

Vznik:
První waldorfskou školu založil zakladatel antroposofie Rudolf Steiner (1861-1925) ve Stuttgartu z podnětu ředitele továrny Waldorf-Astoria. První waldorfská škola byla koncipována pro děti dělníku. Pro vznik i vývoj waldorfské pedagogiky byla vždy důležitá antroposofie, což je jakási syntéza křesťanské víry a vědy (Filosofickým východiskem WP je anthroposofie (z řeckého anthropos-člověk a sophia-moudrost), Steinerem vybudovaná složitá věda o duchovní podstatě člověka. Zahrnuje prvky křesťanství i východní filosofie a obsahuje egyptská a řecká mystéria, přírodní mystiku i Goethovo dílo. Středem pozornosti anthroposofie je člověk, v němž se jako v mikrokosmu zrcadlí obraz celého vesmíru. Člověk je klíčem k řešení záhad světa.

Důležitou součásti waldorfské pedagogiky je mytologie a náboženství.Waldorfská pedagogika vychází z přesvědčení, že člověk se vyvíjí v sedmiletých cyklech, ohraničených výměnou zubů a pohlavní zralostí, těmto cyklům přizpůsobuje výuku. V současnosti je ve světě kolem 850 škol. U nás waldorfské školy vznikají od roku 1990, vzdělávací program byl schválen roku 1996. Je to - jak jsem zmiňovala na počátku - kromě tří státních programů jediný samostatný vzdělávací program.. V současnosti existuje 9 waldorfských základních škol, z toho jedna speciální.

Jak vypadá waldorfská třída
Třída by měla být vymalovaná speciální vrstvenou malbou, která působí trochu zamlženě (zasněně). Vyzdobena bývá jemnými látkami světlých barev a přírodními materiály (z těch je i velká část pomůcek). Děti sedí v lavicích čelem k tabuli. Pohromadě by měly sedět děti stejného temperamentu (cholerické, sangvinické, flegmatické, melancholické), aby mohl/a učitel/ka přistupovat k jednotlivým skupinám individuálně.
 
Jak probíhá výuka na waldorfské škole
Ráno by se měl učitel s každým dítětem osobně přivítat podáním ruky.
Vyučování začíná tzv. epochou - dvojhodinovým blokem, který se po dobu 3-4 týdnů věnuje tématu jednoho předmětu, aby se do něj mohly děti lépe ponořit. To znamená, že po 3-4 týdnech češtiny následují postupně např. epocha věnovaná matematice, prvouce, vlastivědě a další téma z češtiny se objeví za 10-12 týdnů.
Blok má 3 části: rytmickou, hlavní a vypravovací.
Rytmická začíná ranní průpovědí (společně recitovaná krátká básnička či myšlenka). Poté děti, které se narodily příslušný den v týdnu (např. všechny děti narozené v úterý), recitují básničky, které vybral/a vyučující tak, aby se k jednotlivým dětem hodily. Následuje rytmické cvičení - děti si např. předávají po kruhu dřevěné koule a v rytmu odříkávají násobky čtyř.
Hlavní část je věnována výuce, která probíhá většinou frontálně (tzn. děti v lavicích, učitel/ka před tabulí).
Nakonec učitel vypráví (nebo čte) příběh s posláním odpovídajícím věku dětí (v 1. třídě pohádky, ve druhé bajky a legendy svatých, ve třetí starozákonní příběhy, ve čtvrté severské a keltské legendy, v páté řecké báje atd.).
Ostatní předměty (jazyky, VV, TV, HV) následují v klasických 45-ti minutových hodinách.

Obecná charakteristika

 Děti se nejprve učí psát, teprve potom číst. Většina dětí zvládne čtení během druhého ročníku. Tento posun oproti běžné škole souvisí s metodou nácviku psaní a čtení. V matematice se naopak postupuje rychleji, než je obvyklé.
Navíc se děti od 1. třídy učí hře na flétnu, cizímu jazyku a mají dva zvláštní předměty - formy a eurytmii – mysterijní drama, vyjadřovaní myšlenek pohybem. V 1. a 2. ročníku není prvouka samostatným předmětem - prolíná se předměty ostatními. Celkově se waldorfské školy snaží o co nejširší základ, který je pro všechny stejný.
Místo učebnic jsou využívány různé encyklopedie, vědeckopopulární literatura a pracovní sešity dětí.

 

Domácí vzdělávání

Vznik:
Vzdělávání dětí doma má počátky v 60. letech v USA a je legální ve všech zemích Evropské unie (kromě SRN). V ČR existuje společnost přátel domácí školy, která domácí vzdělávání prosazuje do českého právního řádu a hájí zájmy doma vzdělávajících rodin. Experiment povolený MŠMT ČR byl zahájen 1.9.1998. Ve školním roce 2000/2001 absolvovalo tuto formu vzdělání zhruba 300 dětí na 3 školách. Nyní domácí vzdělávání umožňují 4 školy (zájem ze strany škol je větší, ale MŠMT jim zatím nechce vyhovět).

Některé z podmínek domácího vzdělávání:
Děti jsou vzdělávány v souladu s platným standardem základního vzdělávání - jednou za měsíc je povinná konzultace (dítě, rodič a pedagog/žka), nejméně dvakrát za školní rok mají být výsledky vzdělávání hodnoceny (tj. žáci/kyně mají být „přezkoušeni“), výsledek hodnocení má být dětem poskytnuto ve formě slovního hodnocení. Děti se mohou účastnit všech akcí školy (kroužky, výlety…) Doma vzdělávající rodič musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou (může být udělena výjimka), posuzuje se i úplnost a funkčnost rodiny, od září 2001 se tato forma vzdělávání omezuje na děti se „specifickými vzdělávacími potřebami“ - např. výjimečným nadáním, poruchami učení, problémy v sociální oblasti. (Což je podmínka ze strany MŠMT, proti které zúčastnění rodiče i pedagogický sbor protestuje.)
Škola může vypovědět dohodu o zařazení dítěte do domácího vzdělávání, neplní-li rodiče podmínky dohody. Školy pomáhají rodičům s vypracováním metodických plánů a s výběrem vhodných učebnic, organizují pro rodiče semináře.

Začít spolu

Vznik programu
Původní program Step by step se začal vytvářet v 90. letech v USA na základě nových poznatků o lidském mozku a procesu učení i z praxe mnoha škol (viditelná je inspirace školou C. Freineta – nová výchova). U nás je program realizován z finanční podporou Sorosovy nadace jako součást Projektu podpory vzdělávání Open Society Found Praha pod názvem „Začít spolu“, a to od roku 1994 v mateřských školách a od roku 1996 i na prvním stupni základních škol. (Ve školním roce 96/97 to bylo prvních 5 škol, v současnosti je jich více než 65.)

Jak vypadá třída Začít spolu
Třída je rozdělena na tzv. centra aktivity - to jsou vlastně stolky, ke kterým náleží dobře přístupné police s různými materiály podle zaměření centra (uvedla jsem centrum psaní, čtení, matematiky, věd a objevů, ateliér, ale mohou existovat i jiná).

 

Jak probíhá den ve třídě Začít spolu
Den začíná povídáním v kruhu (na koberci), ve kterém si děti vzájemně sdělí své nové zážitky či pocity a seznámí se s plány na nový den. Následuje obvykle matematika či čeština. Podoba výuky záleží na každém učiteli/ce, ale obecně by děti měly být co nejaktivněji zapojeny (hry, diskuse, zajímavé úkoly, práce v různě velkých skupinách…)

Práce v centrech aktivity (asi 45 - 90 min.) - Učivo ve všech centrech se vztahuje vždy po určitou dobu (např. týden) k jednomu tématu a je vybíráno tak, aby se naplňovaly požadavky osnov. Každé dítě si vybírá do kterého centra který den půjde, ale během týdne musí vystřídat všechna centra. V každém centru děti plní zadané úkoly - některé samostatně, jiné skupinově, svým tempem i vlastním způsobem. Vyučujícíc rozvíjí dětskou tvořivost tím, že nabízejí úkoly s mnoha řešeními. Pokud jsou některé děti dříve hotovy, mohou plnit náročnější dobrovolné úkoly navíc, pomáhat ostatním nebo si najít libovolnou jinou činnost (např. čtení). Vyučijící má čas na děti, které vyžadují větší pozornost. Hotové práce si děti nejprve samy hodnotí, poté je dávají zhodnotit učiteli/ce, a nakonec je zařadí do své složky (tzv. portfolia), kde se postupně hromadí práce během celého pololetí (roku) a rodič či učitel/ka se mohou kdykoli podívat na pokroky dítěte.
Pro práci v centrech bývá ve třídě ještě asistent/ka, který/á se věnuje dětem stejně jako učitel/ka - to však záleží na možnostech školy (někdy se může jednat o vychovatele/ky z družiny nebo studujující ze spolupracující pedagogické fakulty).

Po centrech aktivity bývají obvykle zařazovány hudební výchova, tělocvik apod. - činnosti, kterých se účastní celá třída najednou, a které nevyžadují takové soustředění jako např. matematika či čeština.

 

Obecná  charakteristika

Více než v jiných programech se v Začít spolu klade důraz na multikulturní výchovu – učitel/ka by měl dětem pomoci uvědomit si význam jednotlivých etnických skupin, obzvláště těch, ze kterých pocházejí děti navštěvující školu.
Na začátku nebo v průběhu roku sepisuje učitel/ka společně s dětmi pravidla, která se budou ve třídě dodržovat. Děti samy navrhnou, co by ve třídě nechtěly (např. aby někdo někomu ubližoval) a pod seznam pravidel se každý podepíše. Tato forma vytvoření pravidel chování je pro děti samozřejmě závaznější než školní řád nebo nařízení vyučující/ho.

 

Integrovaná tématická výuka

 

Vznik
Model integrované tematické výuky vytvořila (a ve své knize z roku 1993 popsala) Američanka S. Kovalik. Vycházela ze své praxe při práci s nadanými dětmi a z výzkumů o činnosti lidského mozku. U nás existují pravděpodobně jen dvě školy s tímto způsobem výuky.

Jak vypadá třída
Výuka probíhá ve věkově smíšených skupinách - v jedné třídě je po dvou až třech žácích/čkách od každého ročníku v rozsahu od MŠ až po 5. ročník ZŠ. Tomu odpovídají i prostory třídy.

Jak probíhá integrovaná tématická výuka
Jak je patrno z názvu, je na takové škole učivo všech předmětů integrováno k nějakému tématickému celku. Jedno celoroční téma se člení na měsíční podtémata, a ta na týdenní tématické celky. Každý takový celek obsahuje základní učivo, které musí zvládnout všechny děti - toto učivo se děti hned učí využívat na tzv. aplikačních úkolech. Množství nových dovedností se děti učí v okamžiku, kdy je k něčemu potřebují, a tudíž vidí bezprostředně jejich smysl. Na motivaci má vliv i to, že se děti mohou podílet na podobě výuky. (Navrhovat podtémata, vymýšlet úkoly pro ostatní, pomáhat mladším apod.) Učení zde probíhá velmi přirozeným způsobem s možností volného pohybu a prostorem pro individualitu.

Zdravá škola

Vznik programu
Snahy o to, aby škola byla zdravá, u nás nejsou nové. „Zdravá škola“ je projekt Světové zdravotnické organizace pro Evropu, Evropské unie a Rady Evropy, které dotovaly práci v Národním centru podpory zdraví, jež se stalo koordinátorem pro ČR v roce 1991. (Finanční podporu poskytla i dánská nadace, ministerstvo školství a ministerstvo zdravotnictví.) Školy, které měly o program zájem, vypracovaly podle metodiky „Program podpory zdraví ve škole“ vlastní projekt přizpůsobený podmínkám jejich školy. Zatím je u nás asi 92 Zdravých základních škol.

Hlavní cíle a zásady Zdravé školy
Protože každá škola si vytvořila vlastní projekt, nelze popsat konkrétní podobu školy. Obecně však platí, že zdraví ve Zdravé škole je chápáno jako celkový stav fyzické, psychické a sociální pohody. Podle zprávy českého výboru UNICEF z roku 1997 má každé čtvrté dítě strach ze školy (například kvůli vysokým, nízkým nebo nevhodným nárokům), proto se Zdravá škola snaží o celkově zdravou atmosféru ve škole, která spočívá na třech základních pilířích: Pohoda prostředí (věcného, sociálního, organizačního). Zdravé učení (smysluplnost, možnost výběru, přiměřenost, spoluúčast, spolupráce, motivující hodnocení, přirozenost, klidná a otevřená atmosféra, samostatnost žáků/yň, zaujímání vlastních postojů, hledání konstruktivních nápadů, uvědomění si odpovědnosti za své konání, podpora zvídavosti a spontánnosti, respektování potřeb jednotlivce, rozvoj komunikace, diferencovaný a individuální přístup k dětem - zadávání práce podle schopností žáka, vytváření prostoru pro vzdělávání talentovaných žáků, včasná diagnostika žáka, snaha o integraci postižených, přístup, že chybami se člověk učí, otevřené partnerství (škola pořádá veřejné akce apod.)

Kde alternativa ano a kde už ne…

Přínosem výše zmíněných alternativních směrů je nový přístup k dítěti. Tyto směry se více zaobírají dítětem jako rovnoprávným člověkem a přístupem k němu, rozšiřováním mezipředmětových vztahů, bojem proti encyklopedismu, zaváděním nových metod jako je například projektové vyučovaní, lepšími pracovními podmínkami a novým rozvržením učiva, které se snaží respektovat únavu a snížení soustředěnosti (např. že se střídají vyučovací hodiny, kdy je třeba poslouchat, s hodinami tělocviku, nebo že dopoledne jsou náročnější hodiny a odpoledne odpočinkovější). Tento přínos do pedagogiky  je v jistém smyslu velice cenný a významný. Ovšem nesmíme zapomenout na další aspekt výchovy a vzdělávaní, a tím je obsah. Co se tedy učí na alternativních školách? Potvrzují alternativní školy status quo stejně jako školy běžné? Před asi dvěma měsíci jsme se zúčastnila konference „Nové cesty výchovy k občanství“,  kterou pořádalo Sdružení pro výchovu k občanství a demokracii (SVOD). Na této konferenci ze všech stran zaznívalo, že je třeba s dětmi diskutovat, brát v úvahu jejich názor, zkrátka změnit k nim přístup a nebrat je jako podřízené neplnoprávné bytosti... Ano, to bylo velice sympatické. Nicméně zde progresivita končila. V rovině obsahu bylo tolik ideologie poplatné dnešnímu společenskému náhledu na svět, tedy statutu quo, že to předešlé pozitivní zážitky smetlo pod stůl. Tato konference byla pro mne jasným ukazatelem,  že alternativní školy pod patronací státu nejsou v tomto ohledu žádnou alternativou. Dost často se jako anarchisté a anarchistky setkáváme při diskuzích o anarchistické společnosti s absolutním nepochopením i ze strany lidí, kteří opravdu upřímně chtějí diskutovat. Tato bariéra tkví v odlišném myšlení a přístupu ke světu. Toto vše se v nás tvoří během výchovy a vzdělávání, je docela pochopitelné že si lidé nedokáží představit společnost, která by neobsahovala hierarchii a autoritu, když oba tyto principy nás obklopovaly celý život, a to i ve vzdělávacím systému. Alternativní škola, aby byla opravdu alternativní, nemůže být součástí státního školství a musí poskytovat prostor pro vytváření jiných náhledů na svět. A nejen prostor, ale i podklady, které můžou směřovat k vytvoření kritických  názorů. Když uvedu příklad: prohlédnete-li si učebnici dějepisu, uvidíte samé války, panovníky, hrdiny, církevní funkcionáře, (to, proč užívám pouze mužský rod, je snad zřejmé). Co z toho vyplývá - že války jsou běžnou součástí dějin, to samé panovníci, církev atd. Teď jsem to poněkud zjednodušila, ale předpokládám, že chápete, co tím chci říct. Když bych v této rovině naznačila alternativu, tak to neznamená vynechat války a panovníky z dějin, ale zmínit i další postavy, další události a další náhledy na interpretaci dějin. To znamená, když budu vyprávět, kolik zemí získal (eufemismus) pod českou korunu např. Přemysl Otakar II, tak stejně tak zmíním, jaký to mělo dopad pro jejich obyvatele. Myslím, že paralela z dnešním světem je jasná, např. Čečensko a Rusko.

     Teď jsem celý problém výuky dějepisu (ale i celého školství) zjednodušila, ale v rámci snadno pochopitelné ilustrace je to snad odpustitelné.

 

Závěrem…

U každé alternativní školy je dobré znát nejen alternativní směr, podle kterého je koncipována, ale znát i konkrétní realizaci té konkrétní školy. Stejně tak budoucí/ho třídní/ho vyučující/ho. Ale i jiné pedagogické pracovníky/ce, pak totiž může zjistit, že ta „klasická obyčejná základka“ u vás za rohem je ve svém důsledku lepší. A nebo také přesně naopak, že dáte radši své dítě do školy, která je daleko, ale její konkrétní alternativní zaměření je vám velice sympatické. Nejvíce zrádné jsou podle mého waldorfské školy, u kterých je opravdu dobré si zjistit co nejvíce informací. V tomto příspěvku je waldorfská pedagogika nastíněna pokud možno objektivně a stručně, já sama k ní mám spíše negativní vztah, ale není účelem tohoto článku věnovat se pouze analýze waldorfské pedagogiky, krom toho v časopise A-kontra, 4/2003 vyšel velice zajímavý a podnětný článek o waldorfských školách od Jarmily Soukupové, vřele doporučuji.

 

 

Tamara

 

Zdroj:

www.webpark.cz/alternativy (převzaty velké části - konkrétní údaje o alternativních školách v ČR)

Singule, František: Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti, SPN, Praha 1992

Piňos, Jan: Proč se děti těší do školy, Waldorfské školství – výchova ke svobodě a odpovědnosti, Baraka č. 3

Standard základního vzdělávání, MŠMT  ČR, 22. 8. 1995 čj. 20819/95-26, (úplné znění ve smyslu doplnění čj. 33651/97-22)